Tímto pokračováním končí malý seriál, který napsal člověk těžce a doživotně postižený, který se ani ve snu nedomníval, že by mohl kdy literárně tvořit. Stal se lidovým písmákem a vydal již nejméně desítku svých knih. Nejprve jsem do Pozitivních novin napsal o něm 13. 7. 2011 „Co všechno prožil po svém úrazu“, potom 9. 8. 2011 další článek „Prázdniny vnoučat v sedle na koních“, a tento malý seriál sepsal již pro Pozitivní noviny on sám. Má toho na srdci velmi mnoho, asi jako každý nejen v jeho letech (*1950), ale zejména má bohaté zážitky a zkušenosti, je rozvážným a přemýšlivým člověkem, dospěl k moudrým postřehům. Věřme, že už nadále nebude potřebovat moje „berličky“ a že se s jeho jménem na stránkách Pozitivních novin ještě víckrát setkáme.

Miroslav Sígl

Je - li člověk zdravý, často si své myšlenky ani nepřipouští jiným směrem. Má svoji práci, možnost věnovat se svým zálibám, tak nač se vzrušovat něčím jiným. Snad si tak občas zahudrovat na věci v životě, které jsou však jeho chutným kořením. A bez koření by byl život tak trochu i fádní.

Zcela jistě jsem v minulosti také tak uvažoval. Na nepříjemné věci jsem se snažil zapomenout a ve svém srdci jsem se snažil podržet si pouze vše to příjemné. K velkému zvratu v mém životě však došlo nečekaně a náhle. Nechám-li stranou složitou fázi tělesného léčení, objevila se zde u mne zčista jasna nová skutečnost. Zjistil jsem totiž jednoho dne, že již začínám zapomínat psát jednotlivá písmena abecedy, gramatika je pro mne naprosto cizí a že mi dělá potíže se i podepsat. Důvodem této skutečnosti byl fakt, že jsem psaní v době svého léčení potřeboval minimálně. A tak vznikl problém: Co s tím?

Můj otec i přes svůj těžký zdravotní stav napsal ještě ve svých 85 letech jednu velkou knihu. Na knize pracoval dva roky a občas jsem mu i já s něčím vypomohl. Na četná místa otec musel zajíždět, aby si vše ověřil v matrikách a podobně. Byla to práce velice zdlouhavá a pak ještě přicházely chvíle, kdy jsme si ani jeden z nás nemohli vzpomenout třeba na některý konkrétní název či jméno. Napadla mne tedy myšlenka, že já bych mohl některým těmto potížím předejít tím, že bych o jistých věcech a událostech již začal psát nyní a později vše třeba sloučil v jeden celek. Byla by to jistě velká příležitost pro cvičení mého postiženého mozku úrazem.

Realizovat však tuto myšlenku, znamenalo učinit zásadní rozhodnutí, jak text psát. Rukopis jsem zavrhl hned, neboť by to potom musel někdo pracně přepisovat. Na psacím stroji jsem z minulých let trochu uměl psát, ale i tuto možnost jsem rovněž zavrhl. Důvodem byla skutečnost, že jsem měl představu v textu mít i obrazovou část, která by jistě lépe vykreslovala popisovaný děj.

Zbyla tedy poslední možnost – a to pro mne zcela novátorská - pořízení počítače. Dobrovolně však přiznávám, že tato oblast mne nikdy nezajímala, neoslovovala a tím vůbec nelákala. Díky počítači bych však měl možnost lépe splnit zamýšlený cíl, a tak jsem začal shromažďovat potřebné informace. Velkými pomocníky se mi staly mé děti, které již jisté zkušenosti v tomto směru měly, díky své profesi. Velkým překvapením pro mne bylo zjištění, že není počítač jako počítač (kapacita, rychlost), ale že je nutno k tomu mít ještě minimálně skener, tiskárnu a vypalovačku. Když se vše podařilo sehnat a sestavilo se to v přijatelné pracoviště, tak jsem si připadal jak Alenka v říši divů.

Nadání na počítač nemám, školení jsem žádné neabsolvoval (výklad bych zcela jistě nepochopil), a tak jsem si vše začal pomalu osahávat sám. Co jsem všechno pokazil, vymazal a jak děti, jako učitelé, ze mne vyrůstaly do nebe, by bylo minimálně na samostatnou povídku.

Mé psaní začalo tím, že jsem pomalu zaznamenával události kolem dění naší rodiny a pak především mé léčebné pobyty, kterých je v každém roce několik. Když jsem někam jel poprvé, tak jsem se snažil o navštíveném místě sehnat nějaké informace. Ne vždy se mi to však podařilo, a tak jsem si řekl, že tyto informace se budu snažit vypracovat sám a dám je k dispozici dalším, především pacientům.

Napsání textové části doplněné o fotografie bylo pro mne vždy zajímavou prací, ale i velice náročnou. Stále jsem zápasil s technikou počítače, skeneru, tiskárny i s vypalováním záznamů. Největší alchymií pro mne však bylo zpracovávání fotografií do požadované kvality a rozměru. Jakou jsem měl obrovskou radost, když se mi podařilo používat klonovací razítko, udělat výřez fotografie, vepsat text do fotografie, či udělat montáž několika fotografií, to pochopí pouze ten, kdo se snažil též do této problematiky trochu proniknout.

První své publikace jsem si tiskl sám, ale vždy v omezeném počtu. Náklady na vlastní tisk byly příliš vysoké. Výhodou však byla velká operativnost a díky kroužkové vazbě a pěkným deskám slušná úroveň zpracování. O publikace byl velký zájem, pokud jsem je rozdával. Nenašla se však žádná organizace, která by byla ochotna přispět alespoň na vlastní tisk.

Velkým průlomem v rozšíření jedné z mých publikací bylo při jednom z mých léčení navázání osobní spolupráce s Rehabilitačním ústavem v Kladrubech. Především zásluhou ředitele ústavu se podařilo zrealizovat vlastní tisk knihy názvem: „Mé vzpomínky na Kladruby a okolí“. Tisk knihy byl pro obě strany zcela novou zkušeností a pěkně nás potrápil. Vše nakonec dopadlo docela dobře, i když na jedničku to asi nebylo.

Každým rokem se koná „Podblanický hudební podzim“ na počest zdejšího louňovického rodáka, jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka hudebního skladatele Jana Dismase Zelenky (1679–1745). Jeden z těchto koncertů se podařilo zajistit přímo v kinosále kladrubského ústavu. Při této ojedinělé slavnostní příležitosti se uskutečnil také křest mé první knihy.

Pozvání přijali zástupci Ministerstva zdravotnictví ČR, Krajského úřadu Středočeského kraje, České pojišťovny, starostka obce Kladruby, několik významných ředitelů, profesorů a primářů. Velkou radost nám udělalo Občanské sdružení Květinka, které přijalo nejen pozvání, ale stalo se i patronem knihy. Obrovským způsobem pomohlo též finančně, nejen s vydáním knihy, ale i při dalších aktivitách. Za všechny zdravotně postižené jsem již předem moc a moc děkoval.

Koncert na téma „Písně, které vracejí čas“ byl pro některé posluchače na téma dobře známé, pro jiné posluchače to byl zcela nový zážitek. Přiznávám se, že i já patřím k té druhé skupině, neb mé zájmy nejsou orientovány příliš na hudbu. O to více jsem však byl mile překvapen poslechem této hudby. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že před každou písní vedoucí uměleckého sboru podal k písni stručnou charakteristiku nejen o obsahu písně, ale i o době, ze které pocházela, a kdy se zpívala. Přednes všech účinkujících byl velice srozumitelný, výběr skladeb také zdařilý.

Přestávka byla využita nejen k občerstvení posluchačů, ale také k autogramiádě pokřtěné knihy. Zájem o podpis byl tak velký, že čas vyhrazený přestávkou nestačil a musel jsem v podepisování pokračovat ještě po skončení vlastního představení.

Avšak nezapomenutelnou tečku za vším učinila ředitelka festivalu přednesem své „Modlitby – rozhovoru s Bohem“. A ta zní:

„Pojď dál“, řekl Bůh. „Tak ty bys chtěl se mnou udělat rozhovor?“
„Jestli máš čas,“ řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno.

A na co se mě chceš zeptat?“
„Co tě na lidech nejvíce překvapuje?“

Bůh odpověděl:

„To, že nechtějí být dlouho dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali hodně peněz, a pak utrácejí peníze, aby si dali do pořádku své zdraví.
Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.
Překvapuje mě, že žijí jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jakoby nikdy nežili.“

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal:
„A co bys jako Otec chtěl naučit své děti?"

Bůh se usmál a odpověděl:
„Chci, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
Chci, aby poznaly, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chci, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.
Chci, aby poznaly, že bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, komu stačí k radosti nejméně.
Chci, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chci, aby věděly, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale nevědí, jak své city vyjádřit.
Chci,aby věděly, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí.
Chci, aby se naučily odpouštět skutkem.
Chci, aby poznaly, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“

Jeden neuvěřitelně krásný den v mém životě. Ještě po návratu domů jsem nemohl dlouho do rána usnout, jak jsem si stále promítal jednotlivá dějství tohoto ojedinělého dne. Uzavřela se však také jedna kapitola v mém životě. Bylo to období obrovské dřiny, přemáhání se a mnohdy též i beznaděje a tichého pláče. Mnozí byli přesvědčeni, že to nezvládnu a na vrchol pomyslné hory nevystoupím. Přiznávám se, že ten pocit jsem občas měl také. O to více radosti mám, že jsem na vrcholu hory spočinul, naučil jsem se neuvěřitelné (pro mne) věci s počítačem (i když se stále mám co učit). I kniha nakonec spatřila světlo světa.

A co bych chtěl v závěru říci: „Moc děkuji všem, kteří mi pomohli a vydrželi to se mnou až do samého konce.“