Sběratel dobrodružstv

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Tsantsa

Dobrodružní cestovatelé z dob před druhou světovou válkou bývali výhradně muži. Jedinečnou výjimku představovala Rosita Forbesová, která se nebála cestovat i do velmi nebezpečných oblastí. Její články, povídky a knihy vycházely v řadě zemí po celém světě.

Rosita přijela v roce 1935 do Ecuadoru. V hlavním městě Quitu se zdržela jen krátce, brzy odcestovala autem do Banosu, tehdejší poslední výspy civilizace. Městečko leželo na planině mezi dvěma horskými pásmy And. Měla v úmyslu pustit se do pralesů, kde žili divocí lovci lebek Chívarové. Tito indiáni byli proslulí svým uměním zmenšovat hlavy zabitých nepřátel do velikosti jablka. Příšerné relikvie se nazývaly tsantsy. Rosita se zdržela v Banosu nějaký čas. Bydlela v hostinci, kde se nacházelo i několik postelí, takže se mu široko daleko říkalo hotel. Hostinský měl dceru Bequeritu, která mu vypomáhala v lokále. Byla hezká, ale Rosita z ní měla velmi zvláštní pocit. Připadala jí duševně nemocná, utrápená a hosté v hospodě si šeptali, že jí potkalo něco strašného. Cestovatelce však nikdo nechtěl říct nic konkrétního. Marně pátrala, co se mohlo dívce přihodit. Až jednou si k jejímu stolu přisedl opilý řidič, který do Banosu často pracovně zajížděl. Ukázal nenápadně na Bequeritu a šeptem prozradil, že má doma vyuzenou hlavu svého ženicha. Rosita zaplatila sklenici rýžové kořalky a nechala si vyprávět příběh dívky, která se ploužila lokálem jakoby duchem nepřítomná…

O hezkou Bequeritu se před půlrokem ucházeli dva nápadníci. Jedním z nich byl údajný student medicíny, který přijel do horských pralesů chytat tropické brouky. Jeho sokem se stal mladý německý zlatokop Ludwig. Dívka dávala přednost prospektorovi a čerství milenci se nijak netajili se svým vztahem. Mezi oběma muži vypuklo velké nepřátelství. Ke rvačce přímo nedošlo nejspíš proto, že si medik na urostlého zlatokopa netroufal a Ludwig byl díky opětované lásce nad věcí. Ostatně, nápadníci Banos záhy opustili. Ludwig se vydal do pralesa hledat zlato a Bequerita mu slíbila, že na něj počká. Krátce na to zmizel i nedostudovaný medik. Asi po čtyřech týdnech se sběratel brouků vrátil do Banosu v doprovodu dvou Chívarů. Přivedl je do hostince a soucitným hlasem majiteli a jeho dceři vysvětlil, že indiáni mají k prodeji tsantsu, lidskou hlavu zmenšenou do velikosti mužské pěsti. Podle rysů obličeje a plavé barvy vlasů se prý dalo usoudit, že se jedná o hlavu zlatokopa Ludwiga. Medik vyprávěl zděšené Bequerice a jejímu otci, že neví, jak se ta nešťastná událost stala. Chívarové mu hlavu nabídli ke koupi a on poznal, o koho se jedná. Hostinský strašnou trofej od indiánů koupil a Bequerita se z příšerného konce svého milence trochu pomátla.

Rosita věděla, že se na pomezí civilizace stávají takové tragické příběhy. Snažila se k nešťastné dívce trochu přiblížit. Vzniklo mezi nimi jakési mlhavé přátelství. Bequerita ukázala cestovatelce Ludwigovu fotografii, ale děsivou tsantsu nikoliv. Rosita si také všimla, že student a lovec brouků dochází do hostince čím dál tím častěji a nepokrytě pokračuje v namlouvání. Vypadalo to, že bez Ludwigovy konkurence bude dokonce úspěšný. Začínalo se mluvit i o svatbě, která by se mohla v horizontu pár měsíců konat. Rosita Forbesová neměla čas čekat, jak ten podivný příběh lásky dopadne. Musela se vydat s malým doprovodem na cestu do horského pralesa. Chtěla poznat divoké Chívary v jejich domovině.

Potkala se s lovci lebek přímo v jejich království a podařilo se jí navázat s nimi přátelské vztahy. Rositě byla také nabídnuta ke koupi vyuzená tsantsa pověšená na provázku z lidských vlasů. Nevzala si jí, protože to ecuadorské zákony přísně zakázaly a ona nechtěla mít s tímto neetickým obchodem nic společného.

Když se vracela podél řeky zpátky k Banosu, vypotácel se z pralesa otrhaný a nesmírně zubožený člověk. Byl na pokraji sil. Rosita mu nabídla ze svých zásob jídlo a darovala mu koně. Vyčerpaný muž se po krátkém odpočinku rozpovídal. Byl na cestě okraden, zabloudil, plahočil se celé týdny pralesem a živil se neznámými plody navzdory strachu z otrávení. Rosita se ho s ženskou zvědavostí vyptávala na podrobnosti. Ráda opepřila své cestopisy zajímavým příběhem. Když se jí otrhanec svěřil, že hledal na Amazonce zlato a že se vrací do Banosu, protože tam má děvče, vzpomněla si na fotografii mladého Němce Ludwiga v rukou nešťastné Bequerity. Podoba se zdála být jasná, ale zlatokop už přece neměl být mezi živými… K vysvětlení stačilo několik slov. Rosita si rychle uvědomila, v jakém nebezpečí se nachází jejich láska. Ve sběrateli brouků, který Bequerice nadbíhal, bylo cosi temného.

A zlatokop nevěřil svým smyslům, když se na něj rozechvělá Rosita rozkřičela, aby si pospíšil, aby skočil na koně a ujížděl do Banosu, protože ho Bequerita považuje za mrtvého, má doma jeho vyuzenou hlavu a bude si brát za muže medika a sběratele brouků. V té chvíli asi nevěděl, zda se zbláznil on nebo ta cestovatelka… Vydal se však neprodleně na cestu.

Rosita Forbesová se z pralesa vrátila pozdě a svatbu nestihla. Když se konečně objevila v Banosu, šťastná Bequerita už byla mladá paní a měla za muže německého zlatokopa Ludwiga. A jak to bylo s jeho uříznutou a vyuzenou hlavou? Ukázalo se, že ji nedostudovaný medik s pomocí indiánů vytvořil z opice nebo snad i jiného člověka a dovedně přizpůsobil podobě svého soka. Po nečekaném návratu Ludwiga urychleně zmizel neznámo kam.