Egon Wiener: Na staré židli vzadu pod stromem

Rubrika: Literatura

Když jsme byli ještě jako za groš kudla, svět kolem nás měl jenom dvě barvy. Černou a bílou. A všechno, co jsme znali, bylo buď sladké, nebo kyselé, na co jsme sáhli, bylo buď horké, nebo studené. Svět byl jako placička s plotem za rohem. A plot byl celý ze dřeva. Na zahrádce za domem byly jen dva stromy. Jabloň a celá zkroucená stará švestka, pod kterou sedávala moje babička, ruce složené do klína. Prsty měla zkroucené jako houslový klíč. Byla skoro slepá a stále jí byla zima. To byla moje babička, pořád zabalená do teplé deky, aby ji vítr neodvál.

Z machnínského kostela bylo slyšet zvon. Čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá… Jen babička věděla, kolik to dělá. Žel jenom seděla a čekala. Čekala, až přijde ta s kosou, že spolu půjdou na louku plnou chrp a blatouchů. Sedal jsem si vedle ní, jak se říká, „na bobku“. To hned byla veselá a říkala mi: „Broučku, podej mi pletení. Mám ho v košíku v parádním pokoji hned za dveřmi.“ A pak mi vyprávěla.

Byla jako služebná ještě za starého Rakouska v Hungárii, kde vařila, smažila, pekla a žehlila, prala, venčila v parku psa a vozila kočárek svého pána. Byl to nějaký velký pán, gróf, či co. A babičku prý pořád plácal po masitém zadečku, šťouchal prstem do korzetu a přitom se smál. Babička byla tehdy super mladá kočka.

Služba daleko od domova asi nebyla nikdy lehká, ale babička tehdy byla mladá a měla doma milého, na kterého se těšila, a proto se vrátila. Děda byl trochu frája. Chodil s babičkou, na obchodní akademii, na pivo a za jinýma holkama, což mám jen z doslechu. Ale jednou mi děda potvrdil, že je to pravda pravdoucí i to, že se všichni dobrovolně jako hloupí mladí janci přihlásili do války. Říkali jim jednoroční dobrovolníci a šli hned na frontu. Děda se několikrát sám postřelil přes chleba a přes košili, takže mu na to nikdy nepřišli. Tím si tak trochu zpomalil kariéru důstojníka.

Hned, jak skončila válka, děda si babičku vzal a narodil se jim můj táta. Nevím, co je to oba popadlo, ale odjeli na dva roky do Berlína i s tátou v košatině. Babička sice uměla báječně vařit, ale tam nebylo z čeho. Tak pro sousedy prala prádlo ve studené vodě, až se jí prsty zkroutily. Babička velmi dbala na čistotu. Děda ji občas podváděl i s jinou ženou. Měli však spolu čtyři děti, a tak babička dělala, že nic nevidí.

Babičku bavila nás, svá vnoučata, příhodami ze života, který nebyl nijak lehký. Měla ráda kočky, psa, sypala holubům přesto, že právě tihle ptáci nerespektovali vyprané prádlo pověšené na šňůrách mezi oběma stromy za domem – jabloní a pokroucenou švestkou.

Babičko, babičko, škoda, že tu už nejsi s námi. Když jsi mi položila ruku na temeno hlavy, myslel jsem si, jak je kostnatá a tvrdá. A přitom to bylo milé pohlazení, po kterém se mi dneska stýská…

Sedávám dnes na podobné židli sám. Ruce mám samé stařecké pihy, sedím a vzpomínám na vůni jejích vlasů, které voněly mládím, ač byly sněhobílé, lehoučké jak pápěří a ve větru vlály.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2011.