Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (76)

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992:

1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.

Varovné hlasy se ozývají zejména od malých stran, a dokonce i od jinak velmi sympatických politiků, od nichž by to nikdo nečekal. Všichni varují před dalším tříštěním politického spektra. Příliš velký počet politických stran samozřejmě svědčí o malé vyspělosti nás všech, ovšem na druhé straně faktem zůstává, že ani desítky stran nám asi nestačí. Jen tak je možné, že podle průzkumů tři měsíce před volbami není 30 % občanů rozhodnuto, koho má volit! A Demokraté 92 by chtěli oslovit právě ty nerozhodnuté a také ty, které dosavadní strany zklamaly.

Musíme doufat, že se nové hnutí vyvaruje chyb původního OF, jehož politické spektrum bylo opravdu neúnosně široké. D 92 nechtějí mít ve svých řadách ani bývalé komunisty a jejich cílem by nemělo být jen obligátní podílení se na moci, ale maximální snaha o nastolení spravedlivého demokratického řádu. Vždyť už Karel Čapek říkal, že lidi nepotřebují moc, ale pomoc!

Podaří-li se novému hnutí oslovit pověstnou mlčící většinu, pak by měla v červnových volbách opravdu zabodovat, a to od Šumavy k Tatrám!

No – jak víme, nepovedlo se! A to jsem se snažil pomáhat hesly jako – „Nejlevnější předvolební kampaní do Guinessovy knihy rekordů a do parlamentu.“ Natočili jsme několik televizních propagačních klipů, zúčastnil jsem se několika mítinků v Čechách i na Moravě a dokonce jsem naivně přestal na čas předpovídat počasí v televizi, aby nám nebylo vytýkáno, že jsme na obrazovce „zvýhodňováni“! Protože jsme měli volební číslo 13 a na Slovensku Mečiárovo HZDS číslo 7 , vymyslel jsem další nepoužitý slogan – „Se šťastnou třináctkou chceme flekovat červenou sedmu od Šumavy k Tatrám a nikdy jinak!“ A právě v tomto jsme asi narazili! Nazrával totiž čas na rozpad Československé republiky. Ve volbách jsme dopadli hůře než sedláci u Chlumce a v tom smutku jsme se museli smát, jak se pak v novinách rozebíralo, zda jsme hlasy ukradli Občanskému hnutí či Občanské demokratické alianci, které v těch volbách také dostaly na frak!

Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1992 – výsledky hlasování za Česko

A teď se musím vypořádat s tou nejnepříjemnější stránkou mého pošpinění politikou. Na podzim v roce 1993 jsem jel s přítelem Egonem Lánským jeho BMW do Bratislavy na konferenci D 92, kde se mělo jednat o tom, zda hnutí bude dále pokračovat. Egon byl věčně nevyspalý, nechal mě asi v půli cesty řídit a na vedlejším sedadle si schrupl. Bylo po obědě a já ho bohužel asi po půl hodině řízení následoval mikrospánkem. Otřeli jsme se o pravé svodidlo, to nás probudilo, strhl jsem řízení příliš rychle doleva a ještě než jsem to stačil ubrzdit, ještě jsme narazili předkem do svodidla levého. Ó – jak příznačné, pro začínajícího a zároveň končícího středového „rádobypolitika“! Měli jsme ohromné štěstí, že za námi nic nejelo, vůbec nic se nám nestalo, auto bylo pojízdné a dojeli jsme do Bratislavy i zpět. Ale pak přišlo strašné Egonovo oznámení, že svůj vůz nemá pojištěný! Vůbec mne nenapadlo, že by to bylo možné, a zděsil jsem se. Egon mě sice uklidnil, že to nějak uděláme, a nakonec jsme se dohodli, že škodu zaplatíme napůl, což se jakž takž stalo. I tak to pro mne tehdy znamenalo téměř polovinu mého ročního příjmu. Na dobu opravy jsem mu půjčil svého Favorita a také jsme mu jeli do Mnichova pro nějaké náhradní díly. Mou novou partnerku můj přítel moc rozhněval, když dílem vážně, dílem z legrace prohlásil, že by k té havárii nedošlo, kdyby jela s námi, což jí navrhoval. Ale zkrátím to. Egon sice prohlásil, že by kvůli penězům nerad ztratil kamaráda, ale bohužel - stalo se. Opět se ukázalo, že o peníze jde až v první řadě a také opět šlo o úhel pohledu. Protože jsme věděli, že Egon ve Švédsku vždy volil konzervativce, přišla nám jeho další politická kariéra příliš pragmatická a nejen mé, ale i přátelství některých dalších s ním bohužel skomíralo, až skončilo. A od té doby jsem už jen dvakrát „mluvil“ s Egonovým záznamníkem, když jsem mu gratuloval k dalším státním funkcím, ovšem s výhradou, že na místo senátora mu pomohli komunisté, proti kterým celou emigraci bojoval!

Ještě jsem si vzpomněl, jak nám Egon, který vystudoval politologii ve Švédsku, říkal, že největší evropský státník dvacátého století – Churchill - během své kariéry dokonce několikrát změnil svou stranickou příslušnost a zřejmě si z něj vzal příklad. Bohužel si myslím, že to morálně není to pravé ořechové! No – už je to pryč a za námi.

♦♦♦