Kamila Urbanová: Teplé bačkory, zástěra a tepláky

Rubrika: Literatura – Povídky

Nebýt na obtíž vlastním dětem a přitom prožít krásný podzim života, to je sen mnoha starých lidí... Ráno stejné jako obvykle. Skupinky starších dam a pánů se trousily z jídelny domova s pečovatelskou službou směrem k výtahům. Vlastně nebylo tak úplně stejné, to dnešní ráno napadl konečně sníh.

Anna Slavíková odcházela na svůj pokoj s bábovkou zabalenou do ubrousku, která jí zůstala od snídaně. Rozloučila se na chodbě se sousedkou Marií a popřála jí hezký den. Stará žena za sebou zabouchla dveře a byla opět ve svém pokoji, který se skládal z malé kuchyňky, obýváku a ložnice dohromady v jedné místnosti. Paní Anna ráda pozorovala svým oknem ve čtvrtém poschodí ten denní shon a ruchna světelné křižovatce před domem. Na silnicích se tvořila zácpa, byla zlatá neděle a všichni pospíchají na poslední vánoční nákupy do supermarketů.

Celý den paní Annu nikdo nenavštívil snad kromě pečovatelky Blanky, která přišla vyluxovat byt a popřát paní Anně hezké svátky.

"Paní Aničko, ještě jednou vám moc děkuji za ty vypůjčené dva tisíce"! O jejich návratu paní Anna nechtěla ani slyšet.

"Tady máte ode mne alespoň malý dáreček", podávala balíček staré paní. U oběda si k ní přisednul samotářský pan Josef, který se dnes kupodivu rozvykládal.

"Aničko, představte si, dneska mi volala dcera, to muselo být moc drahé, víte, ona bydlí až v Brně. Ptala se, jestli pro mě nemají na svátky přijet, ale to já bych nechtěl, nebudu jim přece narušovat jejich plány. Taková cesta do Liberce a zpět do Brna v takovém počasí, to bych se o ně bál. Tam ať jsou doma pěkně v teple!", povídal sípavým hlasem pan Josef.

"To víte, že jo, pane Josefe, vždyť nám tu nic nechybí a hlavně máme svůj klid a oni taky", odpověděla chápavým hlasem paní Anna.

Odpolední čekání na večeři trávili spolu ve společenské místnosti hraním "Člověče, nezlob se". Poté se připojili ke skupince a každý si zavěsil v hale na vánoční jedli svoji vlastnoručně vyrobenou ozdobu z papíru. Ráno v devět se ozvalo na dveře pokoje číslo 418 tiché klepání.

"Maminko, to jsem já, Tvůj Aleš", odpovídal do otevřeného kukátka syn Anny Slavíkové. Máš sbaleno?" Paní Anna byla jednou z mála, kterou si děti na celé vánoční svátky brali k sobě domů.

Na parkovišti před domem hustě sněžilo a krásné velké bílé vločky dopadem na ušlapanou kašovitou hmotu rychle mizely, jako by mávnutím kouzelného proutku. Syn podpíral svoji pětasedmdesátiletou matku, aby neupadla, opírajíc se druhou rukou o hůlku. Za pár minut již stará paní viděla novou střechu svého domečku,
který před padesáti lety stavěli se svým zesnulým Jiřím. Ten domeček už nebyl tím domečkem, který před rokem opustila a přenechala ho svému jedinému synu. Stavební firma vyměnila okna v celém domě, zateplila všechny stěny a nahodila novou fasádu. Zvednutím střechy vzniklo celé podkrovní patro, které domečku dalo tvář moderního domu.

Syn Aleš byl úspěšný podnikatel, který je během celého roku velice vytížený, a proto se jeho maminka cítila velice mile, když si ji jednou v roce na Vánoce bral syn domů z domova pro seniory.

Svoje vnuky už jejich babička půl roku neviděla, ale nic jim nevyčítala. Učení na střední škole je velice těžké a kdo chce něco v životě dokázat, musí být pilný už od dětství, to často povídá syn Aleš, když se občas staví na návštěvu za svoji matkou.

Babičku všichni velice mile přivítali a snacha Alena ji odvedla do jejího malého pokojíčku hned vedle kuchyně. "Tady budete mít, maminko, klid a pokoj, kdybyste si chtěla po cestě odpočinout."

Dva teenageři trávili celý den u svých notebooků a jediné, co jejich babička viděla, byly jejich záda. Aleš vyřizoval několik telefonátů během Štědrého dne a snacha trávila většinu času v kuchyni. Babičku posadili do velkého křesla u televize a pustili jí Tři oříšky pro Popelku.

Konečně nastal večer a rodinka se přesunula ke stromečku. Babička pod něj podstrčila obálku plnou tisícovek, pro každého člena rodiny jich měla hned několik.

"Ale maminko, to nemuselo být, víte přece, že si nevedeme zase tak špatně, povídá Alena. Ale Vánoce jsou přece jen jednou v roce", strkala babička nazpět obálky své snaše.“ Já přece žádné peníze nepotřebuji, o mě je dobře postaráno v domově. Ale vaše děti rostou a půjdou na vysokou, ti to potřebují.

"Tady je, maminko, něco pro Vás", podává tři balíčky ve zlatém papíru syn Aleš. Kostkované bačkory, zástěra a tepláky. Co taky jiného koupit staré bábě, pomyslela si paní Anna.

Pod stromečkem zůstal jeden malý balíček, to je asi pro vás, říká Alena. Snacha Alena tam měla rudou rtěnku, dárek od svého muže, který omylem podala staré babičce. Bylo jí trapné svůj omyl napravit a synové jen s úžasem hleděli na nevhodný dárek pro starou ženu.

Anna poděkovala a po dalších dvou hodinách samoty ve velkém křesle strávených u vánočních koled poprosila svého syna, zdali by ji nemohl odvést nazpět do domova. Rodinka byla překvapena, že má babička tak naspěch.

"Já sklerotická bába, úplně jsem zapomněla, že máme dneska v domově vánoční besídku", vysvětlovala své unáhlené chování dětem babička. „Vždyť je to kousek, deset minut cesty, tak tě to snad nebude obtěžovat, Alešku, a taky vám tady nechci být na obtíž".

Děti se rozloučily s babičkou a vrátili se ke svým notebookům. Snacha začala uklízet roztrhané kusy papíru a syn Aleš nastartoval své lesklé Audi. Všichni se s babičkou rozloučili a bylo jim možná i trochu líto, že už zase odchází. Anna zabouchla své dveře pokoje 418 a začala plakat do svého polštáře.

Když se vyplakala, rozbalila si dárek od svého spolubydlícího z domova, pana Josefa. Byla to nádherná šarlatová halenka s velkými květy a hlubokým dekoltem. Oblékla si svoji černou sukni, kterou nevytáhla ze skříně od pohřbu svého Jiřího před dvěma lety. Upravila si účes lakem na vlasy a své staré rty si namalovala rudou rtěnkou, nevhodným dárkem svého syna. Hrubou vrstvu rtěnky otřela do ubrousku a nasadila si černé lodičky na vyšším podpatku. Navoněla si svůj dekolt Chanelem No.5, dárkem od své pečovatelky Blanky. A zabalila zpět bačkory, tepláky a zástěru. Sjela výtahem do prvního patra a pozdravila své spolubydlící, sedící u velké vánoční jedle. Potichu, aby nerušila zpěv koled dam a starých pánů, zaklepala panu Josefovi na rameno.

"Já jsem vás, paní Aničko, vůbec nepoznal, vám to tak sluší, jste moc krásná žena!" Popřáli si šťastné a veselé a políbili se na své vrásčité tváře.

"Tady mám pro vás malý dárek, pane Josefe,“ a podala dědečkovi bačkory ukryté ve vánočním papíru. „To je jen taková maličkost, aby vaše cévy byly neustále v teple, pane Josífku!"

Své sousedce Marii, která mívá permanentně špatnou náladu, udělala paní Anna nesmírnou radost puntíkatou zástěrou zabalenou společně s modrými tepláky.

Můj Alešek ví, jaký dárek udělá radost starému člověku, pomyslela si v duchu paní Anna.

Všichni seděli spokojeně jako jedna velká rodina pod vánočním stromečkem v hale domova pro seniory a tiše zpívali koledy, doprovázené hlasem z cédečka. Všichni si tu vzájemně rozumějí a mají pochopení jeden pro druhého. A také mají spoustu času si naslouchat, a slyšet volání duše ukryté pod starým srdcem, které touží tolik ještě žít a radovat se ze života.

Melodie vánočních koled se ozývaly až do večera. Tak skončily zase jedny Vánoce…

Foto: internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 12. 2011.