Pavel Vrána: O kráse, důležitosti a záludnosti večerních procházek

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Přisněžilo. Mráz sice ustoupil, teplota se i v noci pohybuje těsně kolem nuly, ale krajina kolem je přikrytá dvaceti centimetry lehounkého, čistého prašanu. Vánočně nazdobené stromky a keře v zahradách domků v údolí kolem řeky, s různobarevnými světýlky blikajícími pod průsvitnou sněhovou duchnou, propůjčují večeru při tom tichém, lehounkém sněžení až pohádkovou atmosféru. Naše každodenní večerní procházka vesnicí byla dnes, díky tomu, obzvláště pěkným zážitkem. Jenom ta rozježděná a nepříjemně klouzající solná břečka na silnici nám ten sváteční pocit trochu narušila. A taky ty zrádné, vyleštěné ledové tabule v některých úsecích našeho pětikilometrového okruhu, ukryté pod sněhovou pokrývkou. Babička sebou řízla dvakrát, naštěstí bez následků.

Já jsem si svůj příděl pádů vybral dopoledne, při svém sestupu tou naší příkrou, krkolomnou cestou shora od léčebny. Dvakrát jsem si docela slušně narazil seďák a ještě navíc, při zoufalé snaze zmírnit nějak, při druhém pádu, dopad na to prvním pádem rozbolavělé místo, jsem si na levé ruce vykloubil palec. Ale, jak praví klasik, nic není nikdy tak zlé, aby to nemohlo být ještě o něco horší. Klidně jsem si při některém z těch pádů mohl rozsednout svůj lehounký dalekohled značky Nikon, neprozřetelně schovaný v kapse u bundy. Naštěstí se tak nestalo. Modřiny zmizí a prst už taky bolet přestává. A ten malý a lehounký zázrak moderní techniky jsem si po druhém pádu raději pověsil na krk. Čert nikdy nespí!

Ty večerní procházky pěkně osvětlenou a vyzdobenou obcí se nám v poslední době vžily natolik, že se pro mne i babičku stávají nutností. Člověk se rozhýbe, spálí něco přebytečné energie, před spaním se trochu unaví a navíc to má ještě i nezanedbatelný význam coby příjemně estetický zážitek. A když sebou má paní občas praští a já jí pomohu vstát a zbavit se sněhového zábalu, třeba si i uvědomí, že kromě řízení auta a sekání dříví je možno použít mne občas, i přes značné opotřebení, jako fyzickou a částečně i psychickou oporu v kritických situacích. K problematice udržení, případně upevnění svého postavení v rodině přistupuji podobně jako kdysi v zaměstnání. V podstatě jsem tam, upřímně řečeno, téměř k ničemu nebyl, ale pokud se mi podařilo nějakými náhodnými výbuchy aktivity občas na sebe upozornit, zaměstnavatel si mou nadbytečnost ani neuvědomil.

No a pokud jde o ty naše večerní okruhy obcí, jsou sice pouze pětikilometrové, na rozdíl od těch podzimních, při kterých jsme ušli kilometrů deset, ale ty delší si v tomto počasí dovolit prostě nemůžeme. Na neposypaných cestách je teď kluzko natolik, že ve zdejším kopcovitém terénu prakticky není možno se vyhnout pádům. Ne jednomu, nebo dvěma, kterážto četnost se dá ještě celkem ve zdraví přežít, ale pádům mnoha. A čím vícekrát sebou člověk při chůzi po kluzké, nakloněné rovině praští, tím větší je pravděpodobnost prasknutí některé nosné části jeho skeletu. A nám se ty naše staré kosti, pokud by ten nápor nevydržely, už budou určitě hojit velmi špatně a navíc i pomalu. A při současném vývoji situace v našem zdravotnictví by se to taky mohlo pěkně prodražit. A já mám malý důchod. Dnes mi sice přidali jedno sto čtyřicet sedm Kč, ale i s tímto navýšením se stále ještě jedná o velmi trapnou částku. Našemu zdravotnictví je tedy nutno, pokud to je možné, se co největším obloukem vyhnout. Pominout ale silnice a cesty a brodit se stále hlubším sněhem ve volné krajině je zase příliš namáhavé, a navíc na tento typ dobrodružství má žena jaksi není naladěna. Takže to taky nepřipadá v úvahu. Další možností je jít sám a ji nechat doma napospas zubu času. To bych si ale později určitě vyčítal. Hodně už jsme toho spolu prošli i ušli a určitě je správné, abychom i před infarktem utíkali spolu. Takže jako nejlepší řešení vidím prostě táhnout za jeden provaz až do konce. Ono se samo ukáže, jak daleko (v čase) se nám takto, ruku v ruce, nakonec podaří dojít.

Foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 01. 2012.