Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Jazyková bariéra

Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka. Zvláště pak, jedná-li se o poslední rok základní školy. V tom věku jsou již tajemné síly související s dospíváním v plném proudu své zhoubné aktivity. Nešťastný lidský tvor, stojící na rozhraní mezi hravostí dětství a lákadly a nástrahami dospělosti, je překonáváním této etapy svého dušeního vývoje vyčerpán natolik, že už mu prostě nezbývá energie potřebná pro vstřebávání a ukládání tolika zdánlivě zbytečných vědomostí.

Přesto byl však ten náš PAN UČITEL natolik poctivý, trpělivý a zodpovědný, že když už byl státem za tuto činnost placen, vydržel mrhat svými schopnostmi při pokusech probudit v nás zájem o studium aglického jazyka po celý dlouhý devátý rok mé povinné školní docházky. Byl to rok tisící devítistý šedesátý sedmý. Rok, ve kterém se někteří naší politikové, prodchnuti vírou v lepší zítřky, pokoušeli socialismu v naší zemi nasadit lidskou tvář. A pan učitel možná věřil, že by se nám v té nové svobodě, která nám nesměle kynula ze stále ještě zastřeného evropského obzoru, mohla ta angličtina hodit. Ve sborovně, v úzkém kruhu kolegů pedagogů sice nazýval tu svoji činnost „házením perel sviním,“ ale určitě doufal, že v některé z těch zabedněných makovic snad nějaká stopa po tom jeho poctivém snažení přece jenom zůstane. V jeho představách by snad onen osvícený jedinec mohl být později vzpomínkou na jeho neúnavné úsilí motivován k dalšímu pěstování toho vzácného semínka, které snad on v jeho mozku zasel. Představa něčeho takového musela pro něho znamenat mnohem víc, než ta hubená mzda, kterou za svoji vyčerpávající práci v té době pobíral.

Neměl jsem pak už později možnost dozvědět se, v kolika hlavách jeho tehdejších žáků nakonec jím zaseté semínko touhy po vědění opravdu našlo živnou půdu; já k nim však, bohužel, nepatřil. A taky se mi to zle vymstilo. On ten pan učitel na prázdnotě mé hlavy ale určitě žádnou vinu nenesl a já si toho byl vždycky vědom. Proto mu pravidelně, po celý svůj neklidný život, věnuji občas tichou vzpomínku.
Poprvé jsem si za svoji nevědomost spílal hlupáků a ignorantů ve chvíli, kdy mě má touha po poznání světa zanesla na palubu námořní lodi. Nechal jsem se tam zaměstnat ve funkci lodníka. Tak se to jmenovalo česky. A to je název zavádějící, klamný, zastírající pravou pracovní náplň té funkce. A vůbec, nazývat tuto pochybnou pracovní kategorii funkcí je asi samo o sobě trochu nadnesené. Ale kolonka pro pracovní zařazení v námořní knížce byla tímto slovem nadepsána. Kdybych kdysi, v těch idylických dobách základní školní docházky, věnoval více pozornosti snahám našeho pana učitele a méně se zaobíral horkými dlaněmi své krásně vyvinuté spolužačky, se kterou mi bývalo dopřáno sedět v jedné lavici jenom v té požehnané angličtině a kterou jsem bezmezně miloval, byl bych z toho pěkného jazyka tenkrát určitě aspoň něco málo pochytil. A i to málo by mi pak, po letech, mohlo odhalit záludnost toho pochybného pracovního zařazení. Jaký bič si přijetím toho místa na sebe upletu, mi mohl napovědět už samotný jeho anglický název. Bylo to označeno zkratkou D/H a celými slovy se to jmenovala “Deck Hand”. Když to přede mnou úředník na naloďovacím oddělení vyslovil poprvé, žádnou záludnost jsem v tom neodhalil. Mému neznalému uchu to znělo krásně romanticky, melodicky a dýchla z toho na mne vůně moře, dalekých krajů a tajemných dobrodružství. Deck - paluba, Hand - ruka. K ruce na palubě. Kdybych byl kdysi, v tom posledním ročníku základní školy dával trochu pozor, byl bych schopen přeložit si ta dvě slůvka do své mateřštiny a kdybych se byl zamyslel nad hloubkou jejich významu a smyslu jejich spojení, včas bych z toho naloďovacího oddělení utekl a raději bych do smrti zůstal suchozemcem. Paradoxně tedy mohu říci, že jsem možná byl jediným z lodníků dálné plavby, který se nechal zaměstnat u maríny hlavně díky své naprosté neznalosti jazyka námořníků – angličtiny. Trapné!

Pět dnů po oslavě příchodu nového roku 1980 jsem s ostatními členy střídající posádky po dlouhé a úmorné cestě vystoupil z autobusu Československé námořní plavby na přístavní molo v tehdy ještě jugoslávské Rijece. Svítilo sluníčko, bylo teplo jako u nás uprostřed jara a já poprvé v životě uviděl moře. Naše loď ještě nedorazila, a tak se čekalo. Všechno to zatím vypadalo klidně, až idylicky. Mořská hladina byla i za přístavním vlnolamem klidná jako na přehradě, na blízké tržnici se dalo koupit plno krásného ovoce a voňavé pečené kaštany, a tak čas příjemně utíkal. Když nás konečně v šest hodin odpoledne naložili na zadní palubu remorkéru a vyvezli z přístavu na rejdu k té mé vysněné lodi, utrpěl jsem první z celé řady šoků, které mne v souvislosti s mou novou profesí čekaly. Doposud jsem lodě, na kterých jsem měl sloužit, znal jenom z fotografií a velikých, krásných modelů rozmístěných po chodbách pražského rejdařství. Tam byly všechny jako ze škatulky. Při jejich prohlížení jsem neměl ani tušení, co obnáší zimní počasí v severním Atlantiku, a už vůbec jsem si neuměl představit, co se ukrývá pod pojmem “tvrdé podmínky na moři”. Nikdo mne nepřipravil na to, že místo plavidla zářícího dokonalými nátěry spatří mé oči rezavý a omlácený vrak, na kterém bylo možno místy najít pozůstatek černé, zelené nebo bílé barvy a na jehož trupu vrstva rzi místy dosahovala tloušťky jednoho centimetru.

Vytáhl jsem svůj zbytečnostmi přecpaný kufr po neuvěřitelně příkrých a dlouhých schůdcích nahoru na palubu a tam na mne čekal šok číslo dvě. Palubní posádka. Očekával jsem skupinu pečlivě ustrojených mužů, svým vzhledem odpovídajících pečlivému výběru a náročným prověrkám, díky kterým se tam všichni kdysi dostali- a najednou jsem stál proti tlupě otrhaných, zarostlých a všemi možnými barvami upatlaných pobudů. Mlčky tam stáli, někteří kouřili, většina z nich držela v rukou otevřenou láhev piva a posměšně si prohlíželi to nové jelito, které k nim z toho buksíru (remorkér) nemotorně, po trapu (lodní schůdky) vylezlo nahoru. To byla první dvě slova z lodní hantýrky, se kterými jsem se setkal. A potom už to šlo ráz na ráz.

Když jsem se zabydlel, trochu vyspal na nepohodlném kanapi, kterému se tam říkalo polstr, a nastoupil druhý den do práce, pochopil jsem dvě věci.

1. Všechno, z čeho se ten škopek skládá, je pojmenováno nějakou zkomoleninou anglických, ruských a polských názvů a i když se tady při běžné řeči někdy používá čeština nebo slovenština, skladba vět je taková, že stejně nebudu rozumět.

2. Nejprve, možná i několik let, budu uklízečem a poskokem na palubě, při kteréžto činnosti nemusím umět nejen anglicky, ale prakticky mluvit vůbec, protože se mnou se stejně nikdo bavit nebude.

Svým způsobem se mi ulevilo.

Následující den mne jeden starší námořník prováděl po lodi, ukazoval mi různé části zařízení mající sice svá česká jména, která jsem znal, které však on pojmenovával způsobem, který s žádným z jazyků mně známých moc společného neměl. Vrátky byly vindy, lana nebyla lany, ale byly to manily a špringy, renery, škunerky, topenanty, gáje, hedlajny, sternlajny, brestky a podobně. Krycí plechy úvazných lan byly sčurlapy a vrhacím lankům se závažím na konci se říkalo šmajzky. Ramena výložníků byly baumy, stožáry byly kolumny a mašty, kryty ládoven gregory a palubní domky masthauzy. Prostor v příďové nástavbě se nazýval “pod bakem” a.... prostě měl jsem v tom chaos. Když jsem druhý den odpoledne vyšel na palubu oznámit bocmanovi, že jsem hotov s úklidem a jdu se zapojit do práce s ostatními, sotva mne uviděl, aniž mi dovolil otevřít ústa, vyštěkl: “Něstoj tu ako kokot, choď pod bak, najdi tam Johnyho, zobertě si delfína a choďtě klepať gregory na trojke.” Když jsem se nesměle dotázal, co to ten delfín vlastně je, dostalo se mi lakonického vysvětlení: “To je taká kulatá kokotina s motorom a je to hoděné na mantlochu od levej kotevnej komory.”Nechal jsem zbytečných dotazů a šel raději hledat Johnyho. On byl jediná moje spása.

Vůbec nejpodivnější pokyn, jakého se mi kdy v životě dostalo, mi byl jednou odpoledne udělen jedním starším námořníkem poté, co ten obdivuhodný muž zavíral na přídi hydraulické poklopy nákladových prostorů (gregory) a omylem si strčil do kapsy přenosnou páčku potřebnou k obsluze hydraulických ovladačů. Míjel jsem se s ním na záďové palubě, když onu páčku ve své kapse našel. Velitelským pokynem ruky mne zastavil, na své otevřené dlani mi ukázal tu páčku a důležitě se zeptal: “Iděš dopredu?” “Ano”, odpověděl jsem. A tehdy on vyřkl tu kouzelnou slovenskou větu, na kterou já do smrti nezapomenu.

S vážnou tváří mi nařídil: “Tak věš čo? Zober tůto kokotinu a vopchaj ju hen tam do tej pičoviny, dobre?” “Dobre”, odpověděl jsem mu, pro jistotu taky slovensky. Považoval jsem za nemístné poskvrnit tento skvost jeho mateřského jazyka jakýmkoli českým výrazem. Nebylo bez zajímavosti, že ten člověk, který na mne tu krásnou ukázku bohatosti své slovní zásoby vychrlil, měl za sebou dvě maturity, z nichž tu první s úspěchem absolvoval na jakési střední pedagogické škole. V běžném každodenním životě se projevoval hůř než pasák dobytka a při tom všem se pyšnil hrdým příjmením “Gróf”.

První měsíc na lodi, to nejkritičtější počáteční obdobi potřebné ve zcela novém a naprosto neznámém prostředí k tomu, aby se člověk zorientoval a trochu poznal lidi a jejich zvyky, byl na podobné zážitky velmi bohatý. Žádná z popsaných situací však nedosáhla absurdity toho, co jsem na jiné lodi prožil o pár let později.

O tom ale příště.