Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (5)

Útulný penzion Alberque Zaldiko v Zubiri jsme nechali za zády v úterý desátého dubna v té části dne, která je v pohádkách české spisovatelky Boženy Němcové často nazývána “ranním kuropěním”. Žádný kur nám na cestu sice nepěl, ale z okolních zahrad alespoň štěkali psi. Odcházeli jsme z městečka stejnou cestou, po které jsme večer přišli, tedy přes kamenný gotický most přes řeku Agru nazvaný La Rabia - vzteklina. Ten název nemá s poutníky a jejich náladami nic společného. Pouze se tam vypráví legenda, jejíž původ se nám zjistit nepodařilo, totiž že pokud zvířata nemocná vzteklinou třikrát obejdou středový mostní pilíř, z té zákeřné choroby se vyléčí. Vyzkoušet v praxi jsme to však nemohli. Jediné zvíře, které jsme v okolí znali, byl pes patřící tomu milému páru mladých lidí z Třince, a ten byl naštěstí naprosto zdráv. Dívali jsme se z mostu směrem k místu, kde ti tři měli na říčním břehu postavený stan, ale bylo tam ticho a klid. Jenom obláčky páry stoupající v ranním chladu z říční hladiny se líně převalovaly kolem toho jejich tichého, plátěného příbytku. Bylo jasné, že ten čtyřnohý elegán, stejně jako jeho majitelé, v tom brzkém ranním čase ještě spal. A to bylo dobře, protože vzteklinu bych mu rozhodně nepřál. Jak je z fotografie patrno, je to pes ušlechtilý, krásný a taky moudrý. Tu jeho předpokládanou moudrost jsem si odvodil ze skutečnosti, že i přes svou nespornou oddanost a plnou důvěru, kterou ke svým pánům cítil, nechce na tak dlouhé cestě na nikoho spoléhat a své jídlo si raději v brašnách na vlastním hřbetě nese sám.

Ten den i přesto, že byl trochu deštivý, byl plný jakési vstřícnosti a jemného vedení. Všichni kolem nás spěchali do Pamplony a předbíhali nás, aby si zajistili v tom velkém městě ubytování a taky aby tu chladnou a deštivou etapu měli co nejdříve za sebou. Nás se ten všeobecný chvat ale jaksi netýkal. Obavou, kterou se v nás pokoušeli vyvolat někteří z těch předbíhajících a spěchem schvácených poutníků, že totiž do Pamplony směřuje příliš mnoho lidí a na ty, kteří přijdou poslední, už nezbude ubytování, jsme se zneklidnit nenechali. V poklidu jsme se jenom tak loudali, povídali si a dokonce jsme si dvakrát poseděli v baru u kávy. Prostě jsme se zase jednou plně odevzdali osudu.

Nic jsme pro ten den neplánovali. Nevzpouzeli se dané situaci, počasí ani vlastní lenosti, nic jsme se nepokoušeli stihnout ani dohonit. Jenom jsme si užívali volnosti a nezávislosti a tou cestou se v pohodě nechali vést. A ona nás vedla a na holičkách nás nenechala. Řešení problému s ubytováním, krásné řešení jménem Arre-Villava, se dostavilo jakoby samo, necelé čtyři kilometry před Pamplonou. Ze závoje deště se vynořila krásná, kamenná románská kaple s přilehlým klášterem Nejsvětější Trojice (Santisima Trinidad) z dvanáctého století, kde už ve století čtrnáctém byl pro poutníky zřízen hospic. A z toho bývalého hospice je dnes neskutečný Alberque de la Trinidad de Arre. A celý ten pohádkový komplex stojí u stejně krásného mostu přes řeku Ulzamu. Je těžké to místo vystihnout slovy. Jeho duch a atmosféra jsou nesrovnatelné s ničím, čím jsem na této cestě do té doby prošel. To místo je prostě nepopsatelné, musí se prožít. Ani ve snu bych nedoufal, že v něčem tak malebném, historicky a duchovně cenném, by bylo možno se ubytovat. A přece se to stalo! Přešli jsme kamenný most a s nadějí v duši jsem mohutným klepadlem zabušil na dubová vrata. Chvíli se nedělo nic. Potom se ozvalo hlasité kovové cvaknutí mohutného, starého zámku, vrata zaskřípěla v kovaných veřejích a pomalu se otevřela. Tichým hlasem starého kněze jsme byli pozváni dál. Vešli jsme do klenuté kamenné chodby, vrata se zavřela a my se ocitli jiném světě. Náhle a nepřipraveni prodělali jsme návrat v čase a to překvapení stálo opravdu za to. Vše, co k tomu místu patřilo, s tou krásnou, přívětivou kaplí dokonale ladilo. Vstupní klenutá chodba, kancelář, jejíž interiér snad v sobě stále uchovával doteky všech těch desítek kněží, kteří ji během minulých staletí užívali, i kouzelné nádvoří obehnané vysokou kamennou zdí a stíněné rozkvetlou, košatou třešní. A uvnitř toho nádvoří, v bývalých klášterních prostorách, byla ta teple útulná ubytovna. Nad tím vším bděl a citlivou rukou ten areál spravoval dobrý duch toho místa - starý, laskavý kněz. Krása, dobro, pokora, víra, bezmezná úcta k tradičním hodnotám života.

Jedno z míst, pro poznání kterých stojí za to tu dlouhou pouť jít, tu někdy svízelnou cestu třeba i fyzicky protrpět. I lidé, které na takových místech člověk potkává, bývají jiní. Právě oni to jsou, kdo stále dávájí této staleté pouti onen těžko definovatelný duchovní rozměr. Vyzařuje z nich jakási vnitřní krása, dobrota, vyrovnanost. Možná to bude tím, že pro lidí jiného typu takové místo prostě nemá potřebnou přitažlivost. Je na dnešní dobu málo přepychové, není tam restaurace, bar ani internet. Schází tam kolárna a pro cyklisty potřebná dílna. A obchody jsou daleko. Však se mne taky kněz před ubytováním se zkoumavým pohledem zeptal, jestli jsem opravdový poutník. Udivilo mne to. Máte přece před sebou můj credencial - průkaz poutníka - ze kterého to jasně vyplývá, odpověděl jsem svou kostrbatou angličtinou. Shovívavě se usmál. „Jdeš pěšky, nebo jedeš na kole?“ Zeptal se. „Pěšky“, odpověděl jsem. „Tak je to v pořádku, jsi opravdový poutník“, konstatoval on a dal mi do credencialu své razítko. Byl jsem ubytován. Osobně nás potom klenutými kamennými chodbami, přes kapli a to krásné nádvoří zavedl do alberque. Všechno to tam vedl sám, nikdo jiný tam nebyl. Na všechno osobně dohlížel. Staral se, aby v ubytovně bylo teplo, aby ve sprchách netekla studená voda, aby v kuchyňce bylo potřebné nádobí, a stará automatická pračka, kterou dával poutníkům k dispozici zadarmo, aby fungovala. A taky dbal, aby na ty starší a méně pohyblivé nepřipadla horní postel. Dělal prostě všechno pro to, aby tam všem bylo dobře a aby tam každý z těch, které vnímal jako hosty ve svém domě, tělesně a hlavně duševně pookřál. Ta atmosféra byla nakažlivá natolik, že později v kuchyňce při večeři byl každý ochoten rozdělit se o své omezené zásoby s každým a i když se tam hovořilo pěti nebo šesti jazyky, vládlo tam porozumění, ohleduplnost a vzájemné pochopení. Něco takového se těžko dá prožít někde jinde. Lidi tohoto druhu ve čtyřhvězdičkovém hotelu určitě nepotkáš.

Přes svou tajemnou krásu a mimo všechny nesporné výhody nebyl albergue plný. Asi to bylo tím, že pro mladé lidi už takové ubytovny nejspíš kouzlo nemají. Bylo nás tam asi pětadvacet a všichni nad padesát let. Jenom jedna dívčina byla se svými zhruba dvaceti lety výjimkou. Ta se však mezi námi ocitla ve funkci doprovodu své staré maminky. Znovu jsem se tam setkal se svými dvěma známými Australankami. To studené španělské počasí asi snášely velmi špatně. Jedna z nich trpěla silným nachlazením. Potila se, kašlala, posmrkávala a celkově působila dost vyčerpaným dojmem. Když jsem si v kuchyňce vařil čaj a nemohl nevidět, jak ji ta choroba trápí, nakonec jsem jí ten svůj plecháček plný horkého, voňavého, limetkového nápoje opatrně přisunul pod nos. Zprvu se tvářila poněkud pohoršeně, ale nakonec neodolala a neodmítla. A protože její přítelkyně jí ten čaj evidentně záviděla, uvařil jsem ještě jeden hrníček i pro ni. Vše proběhlo mlčky. Pocity jsme si dávali najevo jen mimikou a pomocí úsměvů. Je velmi povzbudivé a milé vnímat, jak při takovém stylu komunikace ta dříve svazující jazyková bariéra najednou mizí. Bude to asi tím, že vstřícný úsměv a ochota pomoci mají naštěstí stejný význam v Austrálii jako v Evropě.