Zdeněk Wachfaitl: Fara Perenská | Cestou k Pálavě

Rubrika: Literatura – Inspirace

Fara Perenská

I.
Tak odlehlé místo od dění světa
a zároveň přitažlivé pro duši poutníka.
Listy popsané se promítly,
v prvních řádcích již stojí,
že Fara Perná je symbol.
Čtu z kroniky farářova stavení,
každý šrám ve zdivu je životní příběh,
osudy lidí v čase věků.

Jako slunce každé ráno obrací noc v den,
Probírám román dávno již prošlých.
Obracím se pohledem, kde místa pod Pálavou
stále dychtí po napsání nové kapitoly.
Příchuť staletí dávných dob patrná i dnes.
Jsou stavy v mysli, že zrovna v čase
u Fary Perenské je stále místo,
kde právě bájné dávno je stále přítomné.

Slunce v duši, poutníku, k Vám dodává,
že byl tehdy okolo fary
snad přímo posvátný klid.
V oknech světlo a Crasulla.
Rozhlížel jste se pozorně,
a obcházel jste okolo kostela.
Již tehdy ve Vás zrálo přesvědčení,
že právě zde se děje něco nepopsatelného.

Slunce v duši, poutníku, k Vám dodává,
že byl tehdy okolo fary
snad přímo posvátný klid.
V oknech světlo a Crasulla.
Rozhlížel jste se pozorně,
a obcházel jste okolo kostela.
Již tehdy ve Vás zrálo přesvědčení,
že právě zde se děje něco nepopsatelného.

II.
Madona v listoví spí i nespí,
v žáru stíny nehledá,
v chladu sebe nezahalí.
Pálavská madona stává se duší.

Duše lehce povívá v zahradách,
obalme ji lehounkým závojem,
a vejdou se do něj všechna slova,
co řekli jsme sobě od počátku.

III.
Při svých rozjímáních o zimním slunovratu vždy objevím příjemný pocit odklízení svých bouřlivých myšlenek do klidného přístavu. Vracím se duchem a stavem mysli a loďku si ukryji k ostrůvku Apolla. Venku za okny může klidně řádit nečas a bouřky, sníh mráz i chumelenice. Velký chrám nepřízni vždy odolává, úchvatné divadlo s mytologickým výjevem boha Apollona na slunečním voze. Vůz otáčí slunovrat, Pálava bílá je skvostná při klavírním koncertu. Jsem v klidu domova a vím, že Pálava je jedinečný svět v naší krajině. Je to i můj svět, rád se navracím do bílých skal.

Cestou k Pálavě

Jsem na cestě k Pálavě,
s koštem barev i pocitů,
zlata a slunce ze sklenice.
Lom světla hraje barvami,
a s každým odleskem
se vrací chuť návratu
posledního horkého léta.

Léto na Pálavě se mi vrací,
plností podzimního zrání,
duší v Perenských zahradách.
Pohlédnu tváří přes Vysočinu
a zvolna na jazyku válím
Pálavské bílé, skrytá duše.
V teskné farské zahradě,
doušek měním v poezii,
s chutí sklizně pod Pálavou.

Toužím zase splynout v čase
s místy pod bílými skalami,
ztratit se v tratích mezi vinicemi,
v kamení na cestách soutěskou
a žhavým slunce nad hlavou.
V šeru luhů plout s Dyjí,
slézt hradby Sirotčího hrádku,
a v soumraku na Kočičí skále
shlédnout zář horizontu.

Vstupuje do mne již chlad,
Od Bavor vznáší se vůně léta
napjatá barvou a jíním hroznů.
Cesty Pálavou hovořící,
že víno se vpíjí do duše.
Nitrem rozmáhá se klid,
radostí z krásy skal,
jež jsou hory na rovině.
Pálava bělostná zůstává v nás.

A člověk? Dobrý člověk je i zde v této zemi dávno snad pohanské, z níž jen znalý vycítí a pochopí Velkou Moravu. Dobrý člověk je připraven vždy bližním ku pomoci stejně jako dávní patroni těchto míst. Dobrý člověk zde ještě stále žije.

Zdeněk Wachfaitl / Soni Lingmann
Cesta Pálavou 2003 – Cesta Perná 2007
Pálava v nás 2011

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2012.