Vypravil jsem na Staré zámecké schody, v posledních letech jsem některá místa v Praze opomíjel ani ne tak z časových důvodů, ale možná proto, že mi přišlo vše dávno známé, dávno přečtené a prošlé. Přesto jsem si v posledních mrazivých dnech uvědomil, že některá místa stojí za to projít zase a opět po letech v klidu se pokochat pohledem na Prahu, podívat na vše, co procházka starou Prahou může přinést. Lákala mne i zvědavost, jak se s takovým dnem i zážitkem vypořádám.

Denní spěch ve všední dny velký zážitek nepřinese, ani když se zrovna z nějakých ryze pracovních důvodů v okolí památek na Malé Straně, Hradčanech nebo Starém Městě pohybujeme. O to tak nějak žádostivěji jsem vyhlížel občas z tramvaje jedoucí na Bílou horu právě na Brusce přes Staré zámecké schody až někam k Pražskému hradu. V hlavě se mi myšlení potkalo s mými dávnými zážitky a pocity a já jsem v sobotu tuto procházku chtěl podniknout. Předpověď slibovala slunečno, trochu mrazu...

V únorový zimní den, kdy bylo odhadem asi -12°C, jsem vystoupil z tramvaje na Klárově. Staré zámecké schody byly na dosah. Procházel jsem se Klárovem a „chytal“ atmosféru, mrzlo o něco více, než jsem očekával, ale za nic bych to neodložil. Míjel jsem jednu turistickou výpravu za druhou a sledoval výrazy a tváře, skutečně mráz byl znát. Schody byly naštěstí suché, žádný sníh nepadal, žádná komplikace nehrozila, počal jsem v mírném tempu stoupat k Pražskému hradu. Přitom jsem si vychutnával každý detail, každý schod, každou podestu, každou lampu, všechny výhledy a pohledy, které takováto procházka přináší a čím se může odvděčit. Fotit byl můj zájem především. V rukavicích to bohužel nešlo a ani nejde, přístroj v rukách. Možná jsem nenasbíral tolik záběrů, ale bylo jich stále dost na to, abych si v nich mohl poležet. Mráz byl solidní, a holé ruce si užívaly jedna báseň, při některých záběrech jsem to ani nevnímal, zážitky byly zřejmě silnější.

Strakova akademie s měděnkou nazelenalou kupolí se vyjímá při začátku cesty vzhůru. Nakonec se s dalšími metry vystoupané výšky postupně ztrácí v pohledu na město pode mnou. Pohled můj se rozšiřuje přes celou pražskou kotlinu až k obzorům na horizontu. Dole se kolem ohybu Vltavy červenají malostranské střechy s Mikulášským chrámem. Vyjímají se významné stavby a věže Malé Strany a Starého Města. Za Vltavou se bělají severní sídliště, žižkovské, vinohradské a pankrácké panorama. V dáli k jihu tajemno, někde tam lze tušit Zbraslav i keltské hradiště Závist. To vše ze Starých zámeckých schodů lze při nádherné viditelnosti v mrazivém dni dohlédnout. Je to pohled a pocit rovnající se opravdovému tajemnu. Přitom je to nádhera, kterou nelze spatřit jinak než právě odtud z této cesty, z této procházky nad Prahou, ze Starých zámeckých schodů.

Stará tajemství zde zřejmě poodvál čas, renovace a rekonstrukce je patrná, přesto je zde kouzelná branka do domu za zdí, a nově i památka v podobě sochy na pražského písničkáře Karla Hašlera. Písničkáře ze starších dob a období mezi válkami, který složil známou píseň – Po starých zámeckých schodech.

Socha Hašlerova od roku 2009 místo oživuje a je věčným místem turistů všech národností, zejména italských, kterých v tento mrazivý den nějak neubývalo. Shora od Hradu se valili noví a noví. A všichni stejně zmrzlí. Stejně jako já… Už po čtvrthodině vycházky jsem cítil neobvyklou teplotu, o létu pod kaštany jsem si mohl nechat jen zdát, přesto mi to nevadilo, ba naopak. Velmi se mi to líbilo, když mohou přijet Italové až z Milána, co bych nemohl já od nás, z  Bílé Hory.

Došel jsem až k parkánu pod Černou věží, vstupu do Hradu, kde se střeží a stojí čestnou stráž vojáci Hradní posádky. Je z tohoto místa pohled na Prahu a vše v ní nejimpozantnější…

Výhled na Prahu od Černé věže se otvírá přes oba říční směry, vstupující do Prahy od Zbraslavi a vystupující za Štvanicí. Od jihu se klenou v pohledu tři mosty, Jiráskův, Palackého i ten železniční pro vlaky. K severu se řeka noří pod mosty Čechův i Hlávkův.

Přehlédnout lze celé město, celý obzor je Praha, i všechny věže před sebou na dlani. Město se usmívá do slunce a čas ubíhá mrazem ve slunečních hodinách.

Svatováclavská vinice na Opyši, v jiný čas asi příjemné posezení s výhledem na Vltavu směřující podle Štvanice ke Karlínu. Průhled bránou byl inspirující, ale Vinice Svatého Václava, snad opravdu s ruční prací, mne díky celkové ztuhlosti moc nelákala. Pokračoval jsem ve výhledech na město. Z parkánu pod věží, vzpomněl jsem si na své Kladruby pod Blaníkem, vzdálený cíl se přiblížil, byl jsem v něm, jako na vrcholu hory, nebylo již kam stoupat. Došlo mi, že jsem toto potřeboval spojit, bájný Blaník a toto místo v Praze. Zmrzlé prsty na spoušti fotoaparátu moc neposlouchaly, opíral jsem se o cihlové střílny a pohlížel dolů na město, na celou krásu stověžaté pod nohama a na dosah. Byl to úžasný pocit, jako poutník, který spatřil konečně svůj cíl.

Italové i na mě pokřikovali, že je Freddo, ale že to nevadí, Praha je krásná. Praga e bella. Na jaře že bude Primavera a zase bude... Fiorire. Usmívám se Italům do objektivů. Všichni mrznou, nevadí, je to příjemné, zvláštní atmosféra, jako ve Florencii... Probírám se v zážitku, stačilo se zastavit, stačilo pár slov...

Ztrácím se s focením k Rožmberskému paláci a ke Svatému Jiří, kapli Marie Terezie a do Svatého Víta. Na samotném Hradě se nálada mění z úžasné v posvátnou, kráčím historií, mráz mi připomíná, že nebyla jednoduchá a leckdy ani příjemná. No. 2 na průčelí Rožmberského paláce. Nejvýznamnější český rod, někde v duši mi to hodně říká, hned po králi, Rožmberské dominium. Kaple Marie Terezie, procházím vstupem a objímá mne kouzlo panovnice, kouzlo císařského systému. Na náměstí svatého Jiří je prostor, kde se světlo rozplývá, jako kdyby sem bylo vrháno z bílých věží románského chrámu. Dlažbou zní kroky, v mraze dobře slyšitelné, a je tu stále klid a pořádek.

Za náměstím Svatého Jiří je již prezidentský balkon a Svatý Vít. Přesto si ve slunci impozantnost věží Svatého Jiří nijak nezadá se Svatým Vítem. I když jsou prostší a rozměrově poněkud menší, jde o stejně významný klenot na nejlepším místě českého království a církevní architektury. U Svatého Víta nevím, zda mi objektiv zachytil vše, čím je ozdoben a čím má oslovit a ohromit věřící a poutníky. Svatý Jiří na slunci září stále, líbí se mi, je dokonalý. Svatý Vít – za vstupné se může až k hlavnímu oltáři a hrobkám českých králů. Prohlédl jsem vitráže, pokud do nich vstupuje světlo, je to vždy ohromující zážitek. A zde obsahují i poselství věků a moudrosti.

V Chrámu svatého Víta stojí psáno ve vitrážích:

Blahoslaveni milosrdní.
Blahoslaveni čistého srdce budou.
Blahoslaveni, kteří protivenství trpí
pro spravedlnost, neboť jejich jest
Království nebeské.

Blahoslaveni pokojní
nebo oni synové boží
slouti budou.

A já přidávám pod dojmem všech pocitů na této neobyčejné procházce, že:

Nikdo není chudý duchem, vrátí-li se k zemi,
projevuje milosrdenství a božskou spravedlnost.
Stejně jako na cestě ke hvězdám.
Spravedlnost je slepá, já mohu tak činit,
vždy tam, a ještě více při návratu z hvězd.
I na Starých zámeckých schodech,
na schodech pod lucernou,
kde mám město na dlani.
Řeka z jihu otvírá cestu až na sever,
Vltava pospíchá k moři a já ji sleduji.
Z místa králů.

Staré zámecké schody, zimní kouzlo, velmi mrazivé kouzlo, přesto zážitek se sluncem. Prošel jsem celým Hradem. Prošel jsem vše, co bylo od Starých zámeckých schodů podstatné. Bylo to náročnější, než jsem sám očekával. Zima je přece jen zima, ale v květnu to bude snad příjemnější... Doufám. Vrátím se, pokvete akát na parkánu a pokvete celá Praha.