Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (70)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (70)

Valutová cizina 1

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

Teď ale musím začít už na podzim v roce 1967, kdy režim začal po sjezdu spisovatelů povolovat a my – komořanští meteorologové – jsme mohli pozvat meteorology a spojaře z Vídně na fotbalové utkání. To jsme sice prohráli, ale důležité je, že na jaře 1968, několik dní po narození mého syna, mi manželka dovolila jet na odvetné utkání do Vídně. Tam jsme dostali pořádnou nakládačku, ale většina z nás byla prvně „na západě“, i když od nás to bylo vlastně na jihu!

Každý z nás měl jen pár desítek šilinků, někdo i něco tajně navíc, ale vídeňští kolegové se o nás starali báječně.

Samozřejmá návštěva Prátru, oběd v otáčivé restauraci na televizní věži, procházka centrem Vídně, kdy naše oči nevěděly kam dřív pohlédnout a závěrečný oběd v zahradní restauraci ve Vídeňském lese. Mezi tím jsme fotbalové utkání prohráli 0:5, ale lítost jsme mohli zapít ve známém Grünzingu, kde při náhodné návštěvě Armády spásy jsme provolávali heslo – Ať žije obrodný proces! Jak víme, to jásání bylo bohužel předčasné… Ale vůně opravdu svobodného světa v nás zůstala. A ještě jedna zajímavost. Vídeň byla stejně jako Praha osvobozena Rudou armádou a měli tam také pomník rudoarmějce osvoboditele. Nevím zda ho mají dosud, ale už tehdy ho Vídeňáci přejmenovali na Pomník velkého zloděje!

Nevím zda jsem se tenkrát manželce odvděčil dostatečně, ale protože se vdávala před šesti lety v růžovém kostýmu, přivezl jsem ji růžové šaty od Heřmanského z Mariahilferstrasse a dětem velkého nafukovacího myšáka Mickeye.

Co přišlo o několik měsíců dále, to už je jiná kapitola. Opět spadla klec a na další odborně-výměnný zájezd jsme vyjeli až po jednadvaceti letech…

Rakousko – už autem – jsme pak navštívili už soukromě ještě dvakrát. Hned v létě v roce 1969 maličkým Fiátkem, a to jsme byli pozváni do rodiny kolegy, se kterým jsem se seznámil ve Vídni před rokem. Byl to velký „čechofil“, jmenoval se Anděl a dokonce si velmi zakládal na tom háčku ve svém jméně! To už jsme si v klidu prohlédli i další pamětihodnosti Vídně včetně Schönbrunnu.

Zažili jsme tu ovšem ale také dosti krušné chvíle, když jsme hned po setkání před Vídní měli jet za autem našeho hostitele k nim domů. V hustém provozu jsme se dosti riskantně snažili jeho vozu držet, asi po čtyřech křižovatkách už jsme projížděli tak tak na oranžovou a na další dokonce i na červenou, ale pak jsme ho ztratili z dohledu. Ten, kdo to v cizině nezažil, si neumí představit, jak jsme se vyděsili. No - dopadlo to dobře, jeli jsme nazdařbůh dál a po dalších dvou křižovatkách jsme si oddychli, neboť naše spása – pan Anděl – na nás čekal.

A ještě musím dodat jednu zajímavost, typickou pro tu dobu. Malý Fiátek bylo naše první auto, samozřejmě ojeté, a tak jsme moc uvítali, když jsme ve velkém servisu této firmy sehnali několik náhradních dílů, v tuzemsku těžko sehnatelných.

Po letech – v srpnu 1977 – jsme opět požádali o devizový příslib našeho známého ředitele jedné pobočky Československé státní banky, dokonce i pro své přátele, a vyjeli dvěma Wartburgy asi jen na šest dní do Rakouska. Týden před odjezdem bylo u nás počasí doslova že by člověk psa nevyhnal a my jsme s dětmi a s těmi známými trávili pár velice deštivých dnů na Vysočině. Tam se daly pouze hrát karty a občas chodit na procházky v pláštěnkách. No a já to odnesl nejvíc a poprvé v životě mě chytl ischias. Pobyt jsme zkrátili, děti nechali v Praze na starost babičce a po velkém váhání jsem pod prášky vyrazil do Rakouska. Odřídila to však poté manželka, já se choulil na sedadle spolujezdce. Na hrad v Mozartově Salzburgu jsem se kupodivu vyšplhal, pohled dolů na město, kde se na náměstí hrály obří šachy, stál za to, ale z koupání jak u severních, tak zejména u jezer – dle suity – „Jižně od Alp“ - jsem nic neměl.

  

Paradoxně jsem trochu pookřál až v nejvyšším bodě naší cesty pod Grossglocknerem. Sviště jsme na malou chviličku zahlédli v dáli, ale ledovec sám nás zklamal, protože byl značně špinavý. Mým „časovým orientačním bodem“ pro tuto cestu je datum úmrtí Elvise Presleyho, o kterém jsem se dozvěděl v kempu pod Alpami z odhozených novin. Opět docela stylově to dokumentuje naše tehdejší finanční možnosti při cestování. No – a protože jsme zpět domů jeli přes Insbruck a Mnichov, ten svůj „cemr“ jsem si pěkně vyhřál až v mnichovských obchodních domech. Úleva bohužel netrvala dlouho, záda jsem brzo opět cítil, když jsme čekali, až se rozběhne místní orloj. Nedá se svítit, když chce člověk něco vidět, musí občas i trpět. Pro mne se to na této dovolené bohužel bohatě vyplnilo, dokonce bych mohl v té minulé větě vypustit slovíčko občas, které my meteorologové máme tak rádi.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2012.