Dostávám k další kategorii střípků, které snad lze nazvat střípky technickými.

Myslím, že na rozdíl od Miroslava Horníčka, který říkával, že jeho technické znalosti končí u skoby, jsem na tom podstatně lépe. Tedy zejména teoreticky, po stránce praktické je to už horší. Vím sice, že šroub se zašroubovává doprava, ale stačí abych měl nasadit zahradní hadici, která se šroubuje zezdola na vodovodní kohoutek, a hned si nejsem jistý! Také vím, že se nemá tlačit na pilu, ale když s někým řežu, tak po několika tazích automaticky tento axiom porušuji. Přesto jsem se za svého už opravdu dosti dlouhého života dokázal zdárně vypořádat s většinou těch technických pomůcek až zázraků, i když někdy se značnými zádrhely. A právě ty bych chtěl nyní připomenout.

Tak třeba vlastní dopravní prostředky. Z těch jsem asi nejlépe ovládal koloběžku, jak jsem se už také zmínil ve střípkách jičínských. Na kole jsem se naučil jezdit nejprve pod rámem bratrova kola a až teprve asi ve třinácti letech jsem dosáhl ze sedla na pedály. Bohužel jsem se nenaučil jezdit na motocyklu, i když jsem to párkrát – a to doslova – dvakrát zkoušel. Oba mé pokusy se odehrávaly ve Vrchlabí. Ten první na dvoře školy, kde mi půjčená Čézeta 125 ujela a pořádně se jí ohnula levá stupačka. Druhý pokus – po několika letech - už byl nadějnější. Jiný kamarád mi půjčil Jawu 250 – „kejvačku“ – abych si dojel z hříště domů pro sportovní oděv, obuv i strůj.

Odstartoval jsem dobře, ale nebyl jsem si jist, jakou rychlost mám zařazenou, nožní páka mi dělala velké problémy. To by tak nevadilo, jelo to, ale horší bylo, že motorka je mnohem těžší než obyčejné kolo a tak jsem se ji bál v zatáčce správně naklopit! Proto jsem hned na první křižovatce nemohl zahnout a projel jsem jí rovně. Pak jsem velmi pomalu, a tedy bez náklonu otočil, jel pomaloučku a teprve potom se mi povedlo správně zabočit! Od té doby jsem jezdil pouze na tandemu. Jeden z mých nejlepších vrchlabských kamarádů – Svatík - měl předválečné motokolo Jawa 100 - Robot, které mělo na zadním blatníku pouze nosič, na který jsem si dával složenou deku. A na takto samozřejmě nepatřičně vybaveném prostředku jsme „rajzovali“ zejména o prázdninách po okolí. Jednou se kamarád vsadil, že takto ve dvou stihneme trasu z Vrchlabí do Špindlu – asi 17 km a výškový rozdíl přes 200 metrů – za 20 minut. Sázku vyhrál, zvládli jsme to o minutu rychleji. Mnohem hororovější pak byla jedna noční jízda opačným směrem, kdy jsme jeli za velké bouřky, kdy blesky oslňovaly a byly střídány naprostou tmou. Ale tu trasu měl Svatík prostě naježděnou! Na vysvětlenou nutno dodat, že to vše se odehrávalo v první polovině padesátých let, kdy provoz na silnicích byl samozřejmě nesouměřitelný s tím dnešním.

Nevím, zda se tato má další vzpomínka hodí na toto místo, ale nešť! Svatík byl jednou z posledních našich obětí dětské obrny po válce. Jednu nohu měl velmi slabou, vyztuženou kovovou podpěrou a nosil pochopitelně ortopedickou botu. Přesto se snažil na tento handicap zapomenout a v mládí poměrně slušně lyžoval i hrál basket. Byl výborný konstruktér, a jak už to bývá, když neměl dokonalé nohy, bylo mu to vynahrazeno zručností. Dovedl plést perfektní proutěné koše, pájkou vypaloval krásné obrázky do dřeva a pro jeho písmo, které uchovávám na jeho vánočních pohledech, nenalézám slov, neboť pouhé slovo kaligrafie nestačí! Bohužel to musím napsat v minulém čas, neboť loni nás všechny zarmoutil a během roku podlehl rakovině. Musím se ale vrátit k těm ortopedickým botám. Jednou jsme byli s kamarády na Bardemově španělském filmu, jehož jméno jsem sice zapomněl, ale není důležité. Nebyla to veselohra a důležité je, že tam byla jedna scéna, kterou možná velký režisér nedomyslel. V jakémsi městečku na konci jakési slavnosti běží dlouhý průvod slavících a na jeho konci pokulhává malá postava. Vypadalo to sice komicky, kino se smálo a Svatík vedle mne nuceně veselým tónem prohodil – hele – tohoto posledního tlačej boty! A mne zamrazilo v zádech!

♦♦♦