Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

O kamarádství

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní.

Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky. To byl úděl každého služebně nejmladšího lodníka na každém plavidle. Johny, mimo to, že se na můj úkor zbavil té ponižující funkce, se mne ale naštěstí ujal a ačkoliv nemusel, první den mi s tou nepříjemnou prací pomáhal a snažil se mne pomalu zasvětit do všech tajů a záludností života, vztahů a práce na lodi. Jen jemu jsem vděčil za poměrně hladké splynutí s tím úplně novým prostředím a neznámými lidmi. Nikdo, tím méně já, by si nedovolil takovou službu od něho očekávat. V tom prostředí si každý své místo vždy hledal sám. Johny si mne však vzal pod patronát dobrovolně a z vlastní vůle.

On sám byl člověkem velice zvláštním. Zdánlivě necitelný, emoce nikdy neprojevující tvrďák s hlavou ostříhanou dohola a s bohatýrským plnovousem. Tvář naprosto nečitelná jako obličej indiánského bojovníka a i způsob řeči bezvýrazně monotónní. Nikdy nedával najevo vztek ani smutek a pokud se smál, byl to jen letmý úšklebek, téměř beze zvuku a v tom jeho plnovousu snadno přehlédnutelný. Nikdy nikam netelefonoval, nepsal ani nedostával dopisy a na dovolenou domů nejezdil. Jeho strohá kabina nebyla proteplena žádnou drobností připomínající domov, ani žádnou fotografií někoho blízkého. Pokud nebyl vyloděn na příkaz odborů, z lodi by dobrovolně neodešel. Dodnes vlastně nevím, jestli vůbec nějaký domov měl. Žádná práce nebyla tak těžká ani nebezpečná, aby ji odmítl, a ani ten největší hnus a největší vlny mu nedokázaly zvednout žaludek. Za celou dobu, co jsem ho znal, nenaučil jsem se na něm poznat, jestli se bojí. Zažili jsme spolu pár situací, při kterých strach musel mít, pokud mu tedy fungoval alespoň zbytek pudu sebezáchovy, ale nijakým způsobem to nedával najevo. Za všech situací se choval stejně netečně a ještě se snažil dávat pozor, abych nějakou pitomost neudělal já. Když jsem se ho jednou u skleničky rumu opatrně zeptal, proč o mě tak pečuje, zdůvodnil to velmi krátce a pro mne nečekaně. Prý otec tak pěkné dcerky, jakou mám já, prostě musí přežít. A to tu mou sedmiletou krasavici znal jen z fotografie u mé postele. Byl to prostě samorost s tajemně nečitelnou povahou. Jen jednou mi dovolil do té své neproniknutelné duše, oslabené na chvíli steskem, krátce nahlédnout.

Stáli jsme tenkrát s nějakou závadou hlavního motoru na loděnici v Lisabonu. Loď byla uvázaná přídí proti proudu na pravém břehu řeky Tajo, pár desítek metrů od nádraží, a z pahorku na protějším břehu nad námi rozpínala svou všeobjímající naruč obrovská socha Ježíše Krista. Do centra starého města s jeho útulnými, pohostinnými hospůdkami to bylo pár kroků. Úroda portského vína v těch letech byla mimořádně bohatá, a tak džbánek toho moku v takové hospůdce byl pro nás téměř zadarmo. Využívali jsme toho dobrodiní každého večera, po celý ten požehnaný měsíc trvání oprav. Jen Johny nikam nechodil. Dlouho jsem se marně snažil odhalit tajemství jeho nepochopitelného chování, až mne jednou napadlo, že možná má prostě jen docela obyčejný strach ze své neschopnosti domluvit se jiným, než mateřským jazykem. Celý večer jsem pak do něho hučel a přesvědčoval ho, že na tom jsme všichni stejně, protože portugalsky neumí nikdo z nás a těch pár anglických slov, které známe, nám tady většinou stejně není nic platných. Nakonec se osmělil, asi hlavně proto, aby si zachoval tvář, a do jedné z těch hospůdek se s námi vypravil. Lokál, který jsme tenkrát navštívili, patřil postarší ženě. Její stáří se dalo určit velice těžko, ale svým věkem určitě mohla být každému z nás maminkou. Jako obvykle jsme se posadili k jednomu z několika stolů v místnosti, jeden z nás prstem ukázal na pár pochutin zavěšených na trámech dřevěného stropu, druhý významně zaťukal prstem na soudek portského a příjemný večer mohl začít. Ta hodná paní nám prostřela stůl čistým papírovým ubrusem, postavila před nás sklenice a džbánek červeného vína, k tomu položila prkénko, nože, klobásy a sýry utržené z trámu nad našimi hlavami, a protože mluvit nemělo smysl, aspoň se na nás usmívala. Nejvíc se jí zamlouval Johny. Najevo mu to dávala tím, že ho občas, když ho obsluhovala, s mateřskou něhou a milým úsměvem pohladila po tom jeho semišovém zárodku vlasového porostu, který mu právě rašil na té jeho věčně ostříhané hlavě. Snad vytušila tu jeho nejistotu a ukrývané obavy z cizího prostředí, nebo jí prostě její ženský a mateřský instinkt napověděl, co přesně tomu netečně se tvářícímu, sotva odrostlému klukovi chybí. Velmi rychle mu porozuměla i bez možnosti verbální komunikace. Johny už tam potom chodil na skleničku a určitě i pro to mnohem důležitější pohlazení každý večer, až do našeho odjezdu.

Odvazovali jsme se tenkrát skoro o půlnoci. Byla mlhavá a nevlídná noc, a přesto se s námi pár lidí na to mokré nábřeží přišlo rozloučit. Byli tam nějací zástupci naší ambasády, kteří přišli nejspíš z povinnosti, taky pár děvčat, která působila dojmem profesionálek, a dva mechanici z dílen loděnice, se kterými jsme se při práci trochu skamarádili. Ve chvíli, kdy už téměř všechna úvazná lana byla odhozena z polerů a jejich těžká oka šplouchla do vody, přispěchala najednou ta naše hostinská s uzavřeným košíkem v ruce a v tom mizerném osvětlení se pokoušela mezi hlavami chlapů okounějících na palubách, najít Johnyho. Měli jsme v tu noc oba manévrové stanoviště na zádi a ta byla stále ještě u břehu. Loď se vlivem odlivu a říčního proudu pomalu, uvázaná na posledním záďovém laně, otáčela přídí k moři. Johny na hostinskou zavolal a ona mu při mávání na rozloučenou na dálku, smutným gestem, ten malý, proutěný košík podávala. Hodil jsem jí provaz, něčí ochotná ruka košík rychle přivázala, ten se zhoupl přes rychle se zvětšující mezeru mezi lodí a nábřežím, a tak se mi na poslední chvíli podařilo vytáhnout ten její dárek nepoškozený na palubu. Když jsem odvázal provaz a otevřel víko košíku, dívala se na mne dvě vyděšená, žlutá kuřátka. Nevím, jaké pohnutky vedly tu hodnou paní k právě takovému dárku na rozloučenou, ani nevím, jestli ta živá kuřátka ve vztahu k odplouvající lodi náhodou nemohou v tradicích portugalských námořníků něco symbolického vyjadřovat, Johny ale nejspíš věděl, nebo prostě jenom vycítil a pochopil víc, než já. Když jsem se vzpamatoval z údivu a košík s kuřaty bezpečně uložil do chráněného prostoru záďové dílny, nábřeží už zmizelo ve tmě. Všichni kolem byli plně vytíženi úklidem úvazných lan. Mohutné vlny zimního Atlantiku, dmoucí se před naší přídí, byly opravdu pádným důvodem ke spěchu. A Johny najednou nikde. On opravdu nepatřil k těm, kteří se vyhýbali práci, a proto mne jeho nepřítomnost překvapila. Po chvíli hledání jsem ho našel vmáčknutého ve výklenku za dveřmi do strojovny kormidla, ve stínu, kam lampy záďových světel už nedosvítily. Tiše tam stál se svěšenýma rukama, díval se na slábnoucí světla ve tmě mizejícího města a ten svůj bohatýrský plnovous měl promočený slzami.

Tu noc jsem asi nečekaně, záludnou štěrbinou emocí, nahlédl do jednoho z pečlivě hlídaných zákoutí jeho jinak nečitelné povahy.

A tu noc jsem taky poprvé já pracoval i za něho.