Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Jazyková bariéra, část druhá

V této části svého vzpomínání na potíže s jazyky a slangy se vracím k absurdní situaci, kterou jsem si sám, jakýmsi nedostatkem ostražitosti, už jako zkušený a ostřílený námořník přivodil o pár let později. Došlo k tomu, jak jinak, pod velením jednoho z ruských kapitánů.

Na té lodi jsem tenkrát sloužil už déle než půl roku a stále mne nechtěli pustit domů. Dělali jsme samé rychlé, většinou krátké, ale hlavně smolné cesty. Začalo to útěkem dvou palubáků v USA, kteří nám v posádce potom citelně chyběli, pokračovalo to krutou a skličující smrtí jednoho z mladých stewardů, což nikomu náladu zrovna nepozvedlo, a vyvrcholilo to kolizí s dánskou lodí v mlze u majáku Skagen, po které ta loď šla poměrně rychle ke dnu. Po příjezdu do polského Štětína nás čekaly výslechy u soudu, kterých jsem se jako kormidelník ve službě ve chvíli nehody taky musel účastnit. Vím proto, jak veliký nápor na nervy našeho kapitána tato smolná série představovala. Nejvíce stresujícím faktorem na tom všem pro něho byla skutečnost, že žádnou z těch událostí a nehod nijak nezapříčinil, nemohl je žádným způsobem ovlivnit, a přesto byl za ně hnán k zodpovědnosti. Nebylo proto divu, že nebyl ochoten v další cestě pokračovat a požádal o vylodění. Ani netušil, jaké peklo tímto svým krokem bezděčně zbývající posádce té nešťastné lodi připravil.

Na jeho místo nastoupil ten nejhorší exemplář z celého sortimentu kapitánů sovětského námořního loďstva. Podezření v nás vzbudil hned při svém prvním příchodu na palubu. I přes skutečnost, že počasí toho podzimu bylo nebývale teplé, dostavil se v těžkém, koženém kabátě splývajícím skoro až na zem a s kloboukem naraženým hluboko do očí. Spodní část jeho postavy vězela v modrých rajtkách se žlutými lampasy a nohy měl nazuty do vysokých, kožených, typicky ruských bot. Vypadal jako gestapák. Velice brzy jsme měli na vlastní kůži poznat, že s gestapem neměl společný jenom ten oděv. Jeho surová a bezohledná panovačnost, se kterou se neúnavně snažil všechno na lodi předělat podle sovětského vzoru, tvrdě a bez výjimky dopadla na každého z nás. Posměšně jsme mu, podle těch jeho kalhot, přezdívali „hasič.“ Nebyl to však ten normální způsob přidělení přezdívky, ke kterému mezi chlapy všude na světě dochází. Všichni to vyslovovali s pohrdáním a záští a pokaždé to ještě doplnili nějakou potupnou a sprostou nadávkou. Nejnebezpečnější na něm byla jeho bezmezná hloupost a z ní pak pramenící naprostá absence hrdosti i studu. O existenci takových vlastností, jakými jsou například ohleduplnost, velkorysost, nebo jen prostá, lidská slušnost s největší pravděpodobností nikdy neslyšel. Nerespektoval vůbec nic. Žil v přesvědčení, že ty jeho modré kalhoty od uniformy sovětské rybářské flotily jej, coby odznak hodnosti, opravňují strkat nos a zasahovat do soukromí každého člena posádky. Dnes, když se nad ním zamýšlím, docela mne udivuje, že ho tenkrát nenapadlo otevírat nám i poštu. Nejspíš ho od toho kroku odradila pouze skutečnost, že jiný jazyk než ruský neznal a bylo mu jasné, že tlumočníka, který by mu při takové sprosťárně asistoval, by asi na lodi nenašel. Jedinou obranou proti jeho neutuchající snaze stále někoho zneužívat ve svůj prospěch a proti zájmům posádky bylo dělat ze sebe blbce a jeho ruštině prostě nerozumět. Jinak se mu, vzhledem k jeho funkci a z ní vyplývajícím pravomocem, velmi těžko vzdorovalo. Palubních důstojníků, kteří s ním na můstku museli být trvale ve styku, nám poprvé v životě bylo opravdu upřímně líto.

V polovině února následujícího roku jsme se pod velením našeho hasiče vrátili s nákladem cukru z Cienfuegos. Na Kubu většina z nás jezdila ráda. V zimním období tam bylo krásné, mírné počasí, nádherná příroda, čisté moře a nízké ceny. Ty ceny, na rozdíl od teplot, zůstávaly nízké po celý rok. Pravdou je, že se tam skoro nic koupit nedalo, ale to, co tam bylo k mání, se dalo pořídit skoro zadarmo. A další pravdou je, že pokud přijedu někam, kde je tak krásně, skutečnost, že se tam nedá nic koupit, pokládám spíš za výhodu. Člověk nemarní čas běháním po obchodech, porovnáváním cen, šmelením s penězi a té krásy, která se mu tam nabízí na každém kroku, si náležitě užije.

Tentokrát však ta cesta nestála za nic. Náš hasič udržoval na lodi trvalé napětí, lidé byli znechuceni úplně vším a nikdo nemyslel na nic jiného, než jak to zařídit, aby po návratu do Evropy z lodi vypadl a už se na ni nemusel vracet. Smutnější Vánoce než tenkrát jsem před tím, ani potom, už na moři nezažil. Na té cestě přibylo nemocných a padla i nějaká výpověď. Pod vedením hlupáka každá, i ta sebezajímavější práce ztratí své kouzlo.

Přečkali jsme několik dlouhých dnů kotvení na rejdě před přístavem Swinoústí a když na nás konečně přišla řada, pomohly nám dva remorkéry vmanévrovat za přístavní vlnolam. Jako obvykle nás uvázali u pravého nábřeží a čekali jsme, až plovoucí jeřáby naši loď zbaví několika tisíc tun nákladu, aby se nám o dva metry snížil ponor a loď mohla pokračovat v plavbě kanálem do Štětínského zálivu, na Odru a dál do Štětína. Čekali jsme tedy.

Jak už to tenkrát bývalo, nejdřív nebyly jeřáby, potom zase scházely vagóny a až pak bylo dost obojího, nebyli zase lidi. A čas plynul. Do cíle nám zbývalo pár hodin plavby, domů to bylo den jízdy vlakem a my stále čekali. A při tom nekonečném a ubíjejícím čekání se dostavil ten můj nejtrapnější zážitek související s tím tak častým mícháním jazyků na lodi.

Sloužil jsem tenkrát noční, přístavní vachtu. Na Baltu zuřil štorm, jak byl Poláky nazýván bouřlivý vítr na moři. Silné vlny pronikaly až za vlnolam a bušily do gumových odbíječů, až to dunělo. S lodí, uvázanou jen pár set metrů od konce vlnolamu, to nebezpečně smýkalo. Museli jsme během noci přidávat další, těžká úvazná lana a seřizovat jejich tah tak, aby táhla stejně s těmi ostatními a společně aby udržela zmítající se loď přitaženou na pružné, pevné odbíječe. Pro dva muže to byla opravdu těžká dřina. Zabralo nám to téměř celý zbytek noci. Noční vachta v přístavu trvá od půlnoci do osmi hodin, na rozdíl od noční směny na pevnině, která trvá od dvaadvaceti do šesti. Ty dvě hodiny od šesti do osmi byly pro mne pokaždé přípravou na očistec. Tělo, za ta léta práce na pevnině přivyklé tomu, že konec námahy a začátek odpočinku nastával o dvě hodiny dřív, se této změně odmítalo podřídit. Ty hrozné poslední dvě hodiny jsem i při klidném průběhu služby usínal i v chůzi. A tenkrát, ochromen celonoční dřinou, upadal jsem zrovna do mrákot ve stoje, opřen o zábradlí u trapu, když ke mně tiše a zezadu, jak bylo jeho zvykem, přistoupil náš hasič. Jeho jednání tentokrát nebylo motivováno žádnými nízkými pohnutkami, jen se chtěl prostě přesvědčit, jestli je po té bouřlivé noci na lodi všechno, jak má být. O jeho přítomnosti za svými zády jsem neměl ani tušení, takže zvuk jeho hlasu mne k smrti vyděsil. Chtěl jenom vědět, jestli všechna lana jsou dostatečně napnuta a jestli, jak on tomu říkal, „pracují stejně“. Položil mi tu otázku ve svém rodném jazyce. Znělo to asi takto: „Vsie kaňcý rabótajut adnákovo“?Vyděšeně jsem se k němu otočil a ospalýma očima na něho zíral tupě, nejspíš, jak to na nás kdysi řval jeden lampasák na vojně, -“jako prase po první ráně.“ Hasič pochopil, že na odpověď čeká marně, a tak to zkusil pomocí těch několika anglických slovíček, která znal. Můj mozek, zoufale se pokoušející probudit se k plnému vědomí, snažil se z těch několika slovíček z obou jazyků, která se mi podařilo zachytit, pochopit, o co vlastně jde. Někde na pozadí mého spánkem zastřeného vědomí se mlhavě vlnilo něco jako náznak pochopení, ale všechno to probíhalo neuvěřitelně pomalu. Po nějaké chvíli mi konečně začal docházet smysl otázky a dokonce se mi podařilo sestavit i jakous takous odpověď. Z nějakých, i pro mne samého nevysvětlitelných důvodů, jsem mu tu odpověď ale do obličeje zařval slovensky: „Áno, ony robja.“

Později, když jsem jednomu ze svých kamarádů onu příhodu pro pobavení vyprávěl, vyslovil ten člověk doměnku, že to, co mne tenkrát tak podivně ovlivnilo, bylo něco, co se nazývá „zásahem vyšší moci“.Nevím, jestli tomu skutečně bylo tak, jak říkal, ale tou mou slovenskou odpovědí byl ten ruský kapitán opravdu zasažen tvrdě. Slováci v naší posádce tenkrát zrovna žádní nebyli, a protože ten náš hasič pocházel z Litvy, bylo velmi pravděpodobné, že slovenštinu v té chvíli slyšel úplně poprvé. Na pár okamžiků zase pro změnu on chvíli tupě zíral na mne. Nevím, co mu v tom krátkém časovém úseku táhlo hlavou, ale najednou se mlčky otočil na podpatku a lana si na příď i na záď zašel zkontrolovat sám.

Těžko říct, jaký obraz o mé inteligenci si po našem rozhovoru za onoho ponurého, větrného rána ten můj kapitán udělal. Nic lichotivého to jistě nebylo. Ale mně samotnému to přineslo jednu nespornou výhodu, kterou mi potom všichni záviděli.
Ztratil jsem jeho důvěru.

A to se projevilo tím, že až do mého vylodění mne vždy raději míjel mlčky, díval se jinam a žádné otázky mi už pro jistotu nikdy nekladl.