Zdeněk Wachfaitl: Výstava děl akademické malířky Jožky Ryšavé
Rubrika: Publicistika – Doporučení
Město Kostelec nad Černými lesy pořádá v Muzeu hrnčířství na Náměstí Smiřických č. 41 výstavu děl akademické malířky Jožky Ryšavé vázajících se k regionu Podlipanska a Kostelce nad Černými lesy v roce 100. výročí jejího narození. Výstava ztvárňuje a přibližuje realistické obrazy z celé její umělecké tvorby až do roku 1971, které zobrazují nejen toto město s hrnčířskou a keramickou tradicí, ale i jeho přírodně a krajinně velmi přitažlivé okolí.
Výstava bude otevřena v sobotu dne 28. 5. 2011 v Muzeu hrnčířství v den Keramických trhů a potrvá do 26. 6. 2011. Návštěvní dny v muzeu jsou čtvrtek/pátek/sobota s časovým rozmezím vždy od 10-12 a 13-16 hodin.
Akademická malířka Jožka Ryšavá, jejíž 100. výročí narození letošního 17. března jsme si připomněli, je rodačkou z Kožlí poblíž Ledče nad Sázavou. Pochází z kraje, kde se již pomalu zvedá Vysočina a kudy se prodírá krásná a čistá řeka Želivka. Z tohoto kraje pod vrchem Melechov pochází ze starobylého rodu Ryšavých, jejichž mnohé větve žijí v blízkém okolí podnes.
Jožka Ryšavá generačně náleží do meziválečné generace výtvarných umělců vyrůstajících a tvořících v československých podmínkách a rovněž plně vnímajících mnohotvárnou barevnost české krajiny i jejího života. Stala se již od třicátých let 20. století mladou vystavující umělkyní a tak v součinnosti s Jednotou umělců výtvarných odstartovala svou úspěšnou uměleckou dráhu malířky, která malovala štětcem i srdcem českou zem.
Jožka Ryšavá si přinesla již ze svého rodiště a kraje čisté přírody na rozmezí Čáslavského kraje a Vysočiny do uměleckého života poctivé přírodní vidění a cit pro barevné vyjádření takové, aby z jejích obrazů vyzařovala nezpochybnitelným způsobem skutečná česká krajina umocněná realitou života. Její vzor a učitel akademický malíř Vlastimil Kačírek, jehož postimpresionistické obrazy jí byly nakonec i vzorem, a který též objevil též krásu jejího rodného kraje, měl v jejím uměleckém vývoji velký vliv.
Jožka Ryšavá však díky svému vidění a citu pro barevnost nalezla svoji vlastní dokonalou cestu v přístupu ke kompozici a vlastnímu vyjádření a provedení díla. Její místy až sedlácká znalost krajiny a schopnost pohybovat se v ní vždy nalezla jedinečnost scenérie a z ní vycházející danou kompozici navazující barevně vyjádřenou realitou. Tato velmi nevšední vlastnost daná její neutuchajícím životním elánem byla také důvodem k tvorbě a malbě většího množství děl nejen v počátcích jejího uměleckého života, ale i v letech umělecky těžkých, za okupace a poté i v létech poválečných.
Ve svých kompozicích nalezla vždy směr, myšlenku nebo námět, kterými mohla a vyjadřovala vše, co umělecky a kulturně vnímala její duše. V jistém slova smyslu to byl neutuchající zápas se všemi radostmi i strastmi života a jeho překonávání krásou jako odpovědí na traumata ať už osobní či národní. Z historie víme a je zřejmé, že v letech od první republiky až do šedesátých let takových složitých společenských i občanských situací nebylo zrovna málo. A přitom to bylo právě nejplodnější období uměleckého života malířky Jožky Ryšavé. S takovými neustále pohnutými časy a dobou se meziválečná generace umělců vždy musela nakonec vyrovnávat a u malířů to bylo patrné obzvlášť.
V době protektorátu se Jožka Ryšavá uchýlila v té době již se svým manželem Vlastimilem Kačírkem do obce Vyžlovka u Jevan, kde si postavili malou vilku s výhledem na pásmo černokosteleckých lesů nad jevanskými rybníky. V tomto méně rušném až idylickém prostředí stranou od ruchu a děje světa se Jožka Ryšavá plně ponořila do své barevné reality, kterou s oblibou a vášní přenášela na svá plátna. Z té doby se datuje její zaujetí tímto koutem krajiny. Objevila s neutuchající životností krajinné, městské i vesnické náměty z tohoto Podlipanského kraje – z Vyžlovky, Jevan a Kostelce nad Černými lesy. Tvorba děl z tohoto regionu se stala pro její dílo velmi podstatnou.
Ukázky z jejího malířského díla se objevily s odbornou recenzí historika umění dr. Ježe v roce 1943 i v magazínu Pestrý týden, který vycházel již za první republiky a podařilo se jej udržet i v době protektorátu. Rozměrný obraz malířky Jožky Ryšavé Trh v Kostelci byl prezentován na titulní straně čísla 10 magazínu Pestrý týden v roce 1943.
„Z autorčiny soukromé výstavy, která byla právě zahájena proslovem Dr. Štěpána Ježe v Jednotě umělců výtvarných v Praze a potrvá do 28. března 1943. /snímek – Hlinovský/“
Složitý a nelehký život v protektorátě se odrazil i v každodenní realitě umělců. Cestování bylo omezeno jen na úzký a neustále kontrolovaný kus země, stalo se tedy pro malíře každodenním chlebem spíše to, jak tuto dobu přežít a jak přežít vůbec. Nezdolný duch malířky Jožky Ryšavé se chopil možnosti jak zachytit atmosféru malého města v době války tak, jako kdyby tam válka nebyla a jak toto vše přiblížit jí přirozeným způsobem, tedy barevně podanou realitou a podobou. Na náměstí malého města v českém prostředí a ve městě hrnčířské tradice a hrnčířských trhů se to akademické malířce Jožce Ryšavé podařilo.
V magazínu Pestrý Týden je ve stejném ročníku, tedy 1943, v čísle 12 ze dne 20. 3. 1943 rovněž mimo jiné ukázka díla této akademické malířky – Jaro na Vyžlovce, olej, ( z autorčiny souborné výstavy v Jednotě umělců výtvarných v Praze).
Obraz z roku 1943 - Jaro na Vyžlovce - je krásným příkladem přístupu Jožky Ryšavé k tématu, z něhož díky jejímu cítění a použitím barevné kompozice vyznívá životní optimismus daný vnímáním přírody spjaté s jarem, které vždy v plném květu povznese a rozezní lidské duše. A její duše byla citlivá a vnímavá nejen ke krajině, ale také ke vší detailní kráse, kterou v ní, v jejích květech a barevnosti viděla a dokázala přenést z palety na plátna svých děl. Její obrazy a kresby květinových zátiší byly malířkou i jejími obdivovateli vyhledávány.
Zveřejněná díla na výstavách za války jsou to ukázkou toho, jakým způsobem se umělci za protektorátu mohli projevit a zapojit se do společensky i občansky velmi ochuzeného života.
V poválečných letech, a poté zejména v letech padesátých, se mohlo plně rozvinout skutečně realistické úsilí a nadání malířky Jožky Ryšavé v součinnosti s poznáním a poznáváním české krajiny s jejími převažujícími motivy a náladami. Možnosti svobodně cestovat a poznávat též i horské prostředí malířka využívala zejména k seznámení se s prostředím moravským a slovenským. Známé jsou její studijní cesty a malířské pobyty v Tatrách, v Jeseníkách a na Šumavě. Zejména pobyty v lázeňském prostředí v Jeseníku a Luhačovicích v letech 1958-60 přispěly k seznámení s krajinným koloritem, který malířku obzvláště přitahoval zřetelnou odlišností od jí známého kraje kolem Jevan a Vyžlovky. Její tehdejší samostatné prodejní výstavy v lázních Jeseník a Luhačovice jsou toho dokladem.
Jožka Ryšavá je členem Jednoty výtvarných umělců od roku 1935 – nyní členem Svazu československých výtvarných umělců. Zúčastnila se všech členských výstav a též samostatně vystavovala v letech 1942-1949, například ve Vlašimi, Jevanech a Praze. Její obrazy byly též zakoupeny ministerstvem školství a kultury, ministerstvem zahraničí a ministerstvem místního hospodářství. Díla této malířky zdobí místnosti některých našich zastupitelských úřadů v cizině.
Jožka Ryšavá patří mezi malíře, kteří měli štěstí, že si ujasnili na samém začátku své dráhy jaký bude jejich cíl a kterou cestou bude třeba k němu jít. Je to zřejmé každému, kdo srovná starší práce této výstavy s pozdějšími a dnešními. Není tu zásadního rozdílu v názoru ani prostředcích, není tápavého bloudění ani rozpačitého hledání, s kterým se tak často setkáváme u mladých umělců. Naše malířka vystupuje hned jistě a směle, jakoby měla první pokusy dávno za sebou. Už tyto obrazy obsahují téměř všechny základní složky její umělecké osobnosti, především živelný zájem o přírodu, o skutečnost, o život a osobitě barevné vidění.
Ryšavá je rozená realistka, zmocňuje se námětu prudce, první útokem a s energií přímo mužskou (nadlidskou). O síle a malířské vášni svědčí také množství dosud vykonané práce. Kolik obrazů, z nichž některé jsou hodně rozměrné, vzniklo například zde v Jeseníku za jejího nedlouhého pobytu. Je vidět, že malování jí není hrou ani zábavou, nýbrž vášní, denní potřebou, jediným způsobem, jak se vyslovit o světě a životě.
Malovala už na obecné škole: „Strašně jsem se těšívala“, píše přítelkyni, „na hodiny kreslení a malování zvláště ovšem na malování vodovými barvami. Tyto hodiny mně byly svátkem, které jsem prožívala s radostným vzrušením. Nejraději jsem mívala barevná zátiší. Už tehdy se ve mně zrodila touha stát se malířkou a ta touha mne už neopustila.“
Je zajímavé a charakteristické pro naši umělkyni, že už v těchto dětských pokusech se hlásí její osobitý kolorit. Smysl pro živou kultivovanou barvu ji vedl od počátku hlavně k malbě květin a zátiší. S těmito motivy se setkáváme dosti často i v její práci dnešní a nepatří věru nikterak k jejím obrazům méně významným. Jak žijí její krajiny a lidé pracující v nich, tak žijí a voní její květiny, houby, zabíjačky i buchty. Na obrazech Jožky Ryšavé všechno říká, že je blízko člověk. Krajinu ráda oživuje postavami lidí, kteří jsou pevně a jistě postaveni do terénu, dobře uhněteni neboť jejich gesto vyjadřuje opravdu pohyb, práci a určitou funkci. Rozumí se, že barevná skvrna jejich šatu není náhodná, nýbrž má také smysl v celkové skladbě obrazu. Barevná hmota je dobře zpracována, uhnětena, není tu místa, které by bylo jen „natřeno“. Realismus Jožky Ryšavé se opírá o bezpečnou kresbu. Není ji v obraze znát, ale je jí cítit. Dům stojí těžce v terénu, strom tkví pevně kořeny v půdě, voda teče, oblaka plynou. Hlavním jejím vyjadřovacím prostředkem je ovšem barva a autorčino realistické přesvědčení káže, aby byla živá a svěží, ale pravdivá, odpozorovaná skutečností a správně odhadnutá v odstínu. Dobře voleným valérem umí věci umístit v prostoru. Jediným zdrojem pravdy a krásy je jí příroda, skutečnost a život vezdejší pozemský, ale nespokojuje se s pouhým jeho kopírováním. Proniká hlouběji, pod povrch věcí a přitom hledí, aby obraz tvořil promyšlený, kompozičně vyvážený celek.
Vývoj Jožky Ryšavé, jak jsme řekli, nezná velkých zvratů. Lze jej sledovat v ubývání popisnosti, ve zjednodušování, barevném kultivování a zjasňování. Její velká, rozmyslně budovaná panoramata, zejména ta, která vytvořila v krátké době zde v Jeseníku, působí monumentálně. Dokazují, jak se malířka umí sžít s krajem, který poznala a který si zamilovala. Z takového porozumění a takové lásky mohou vzniknout jen díla hodnoty trvalé.
Jožka Ryšavá se v průběhu padesátých a šedesátých let věnovala převážně krajinným námětům v místě svého působení a života na Vyžlovce a v jeho okolí, tedy v krajině na Jevansku. Rovněž namalovala mnoho krajinného materiálu z míst, kam pravidelně dojížděla za svými velmi rozvětvenými příbuznými nejen do svého rodného kraje, ale i do jiných míst jako Tachov, Mariánské Lázně, Vlašim, Jirny a posledním velkým uměleckým vzepětím a historickou kapitolou nejen v jejím díle, ale i životě bylo zachycení míst z jejího rodného kraje, který měl zmizet pod hladinou želivské vodní nádrže na pitnou vodu pro Prahu. Jožka Ryšavá malovala a zachytila na svých obrazech v mnohých místech a vsích prostou krásu přírody, ale i typické vesnické motivy, které rodákům měly připomínat jejich rodné chalupy, statky, obce a památná místa, kam se už nebudou moci vrátit. Tato vlastně jakoby historicky-záchranná činnost byla pro malířku velmi náročná. Znamenalo to být neustále v terénu a nedat si oddech, dokud na svá plátna nezpodobní to, co mělo zmizet a co ona cítila tak, že to má zůstat pro paměť národa alespoň na jejích obrazech. Její dílo tak zůstalo mezi lidem jako trvalá památka na rodný kraj a památka pro další generace. Z jejího realistického pohledu na přírodu, řeku Želivku a vesnice se můžeme i po letech přesvědčit, že ztracený ráj byl svým způsobem kouzelný a že její rodný kraj s mnohými místy, kde působila a malovala, zůstal krásný dodnes, i když jsou některá místa již nepřístupná nebo zatopená vodní nádrží. Je to kraj, který stále stojí za to navštívit a vychutnat si tak jeho nevšední kouzlo a stále téměř nezkažené životní prostředí.
Její Vyžlovka se jí stala osudem, Vyžlovku milovala a na Vyžlovce v roce 1971 nečekaně skonala, v době, kdy ještě měla mnoho malířských kompozic i pláten před sebou. Její dílo zůstalo zapsáno nejen v paměti rodinné, ale i ve vědomí dosud žijících, v místech, kde ji znali a kde působila. Zejména však na Vyžlovce poblíž Jevan, kam odjížděla vždy na léto z ateliéru v Řipské ulici na Vinohradech. Dům na Vyžlovce se jí stal skutečným domovem a celý region Kostelce nad Černými lesy se stal mimo další krajinná místa její malířskou doménou. Její dům voněl barvami, dřevem rámů a mokrým plátnem.
Ještě v šedesátých letech byla Vyžlovka jen tichá ves, nezatížená žádnými devastujícími vlivy a takříkajíc čistá vesnice. Spolu s uměleckým nánosem a oparem z terpentýnu v domě malířky přirozeně nesl i pach syrovosti místní krajiny a zemitosti přírody. Přesně takové, kterou si ona vozila ze svých pracovních a malířských cest po polích, lesích i všech možných i nemožných zákoutích přilehlé i vzdálenější krajiny nejen ve formě malířských artefaktů, ale i jako proviantu na přežití dlouhé zimy. Od jara do podzimu byla v přírodě, byla obklopena rozpukem jara, příchodem léta, polním i zahradním kvítím, senosečí, prací na polích ve žních i po nich, zralým i nezralým ovocem, podzimem plným barev, košíky hub a také zejména velkou spoustou námětů na své obrazy. I dlouhá a mnohdy tuhá zima se stávala námětem, který si zasluhoval patřičnou malířčinu pozornost.
Jožka Ryšavá byla nezdolnou osobou plnou energie a dobré nálady, s její přítomností se veškeré těžké situace a problémy řešily snadno a lehčeji. Byla jako živá voda a hojivý balzám na trápení života. Přesně taková živá voda, jakou dokázala zachytit na malířské plátno, ať šlo rybník, řeku nebo krajinu, kde třpyt vodní hladiny dodával krajině bezprostřednost a pravdivost. Její náměty i plátna zachycovaly od jara do zimy prostou krásu české krajiny a uklidňovaly duši. Mnohé obrazy a díla vztahující se právě ke Kostelci a okolí navozují více než její osobní vztah k tomuto regionu.
Pamatuji se na dávnou dobu šedesátých let minulého století, kdy jsem v jejím ateliéru na Vinohradech byl na návštěvě. A jak jsem byl fascinován tím, že lze vstoupit do domu z rozzářené vinohradské ulice a přes tajuplné hry světel a stínů na schodišti potemnělého domu vedoucím až po střechu a tam se zase jako zázrakem ocitnout opět v prostoru plném světla, ale také vůní barev, maleb a sledovat zpracovávání pláten a námětů, jichž se pod jejíma rukama rodilo vždy bezpočet. Ocitnout se v jejím ateliéru znamenalo prožít neopakovatelnou atmosféru a přitom současně vidět a cítit i umělecké zážitky ztvárněné malířkou tělem i duší. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek na celý život.
Jožka Ryšavá celý život rozdávala svým pojetím umění a života radost, smích, světlo i barvy života právě tak, jak to dokáže jen skutečný a opravdový umělec. Umělec, který má dar proniknout do lidských duší přímo od pánaboha. Blahopřání od ní k narozeninám dostávali mnozí lidé z okruhu příbuzných, známých a další lidi, které potkávala na cestě životem, na cestě umělecké i lidské zároveň. Tištěná blahopřání s jejími malbami květin jsou jako ilustrací její práce a sama o sobě mluví o jejím upřímném a vášnivém vztahu ke kráse a barevnosti květin a kytic s pojetím stolní dekorace, určené k vytvoření slavnostních chvil a pro uklidnění někdy až příliš rozbouřených citů v každodenním životě. Jí malované kytice, ať už polních květů, jejích oblíbených pivoněk nebo gladiol, zralého obilí s červení máků a modří chrp, jsou vždy citlivě pojaty tak, aby vyzařovaly téměř mateřskou péči o výsledný dojem z námětu i provedení. Tímto způsobem malířka přibližovala a rozdávala krásu svými obrazy, kterou lze i dnes z jejího díla zachytit, vidět a pochopit. Její dílo má stále co říci, neboť z něj jí vložená krása stále promlouvá.
Zdeněk Wachfaitl - s použitím reprodukcí Jožky Ryšavé a textů z jejích výstav
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 04. 2011.
Zdeněk Wachfaitl
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Rudolf Křesťan | |
Jiří Menzel | |
Ivo Šmoldas | |
Dáša Cortésová | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Jitka Molavcová | |
Helena Štáchová | |
Jaroslav Vízner |