Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – z Karlína na Štvanici

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Pobřežní ulice v pražském Karlíně je dnes jedna z těch velmi zajímavých bývalých předměstských uliček, v nichž se jako v mnohých jiných starobylých městských částech, čtvrtích ale i zákoutích, v dnešní moderní a uspěchané době leckdy snoubí sláva zašlých časů v podobě toho, co jsme zde ještě před nedávnem ani jako zajímavost nevnímali. Dokonalý punc moderny se všemi ohromující atributy konstrukčními, dispozičními i architektonickými zde, ve starém Karlíně, překonává jedním dechem vše, co se zdálo nezaměnitelné a bylo považováno za pražský typický periferní kolorit.
Karlínská zákoutí - ještě před nedávnem ospalá a podřadná periferie - se v posledních málo letech, a zejména pak po povodni v roce 2002, stala dominujícím architektonickým prostředím i celkem. Jak velkým časovým odstupem a rozdílně působí záběr historického pamětníka průmyslového předměstí, kde ve své době jistě velká zasklená plocha poskytovala dostatek denního světla do výrobního provozu.
V kontrastu proti tomu v masivním a ohromujícím zrcadlení prostoru v plochách, pokrývajících prosklenné budovy bank, pak působí továrnička velmi pitoreskně.

 

Sledovat tyto dva „prosklené“ protiklady byl skutečně tak silný zážitek, že jsem neodolal a pořídil pár záběrů jako pražský chodec proto, aby se toto zajímavé poselství dostalo i k dalším lidem a znalcům nejen moderny, ale zejména oněch staropražských zákoutí a kouzla periferie. Tedy takových přímo „Hrabalovských výjevů“, které pod tlakem nového budování rovněž nenávratně mizí a přepouštějí své místo pro vznik nových architektonických celků nejen v karlínské Pobřežní ulici. Hotel Hilton umocňuje celou atmosféru také extravagantním dojmem. Z Pobřežní ulice zmizela periferie a zmizel starý Karlín, je zde nová „City“.

 

Jak to dopadne se všemi starými a dnes již nevyhovující stavbami v tomto prostoru, se neodvažuji předpovídat. Ale je zde naštěstí též jedna významná dopravní stavba z 19.století - Negrelliho viadukt. Tento důležitý železniční most přes Vltavu má stále od zprovoznění v roce 1851 nezastupitelné místo v dopravní mapě pražského železničního uzlu, ale zejména v místní karlínské architektuře. Bez pohledů a náhledů s tímto velmi zajímavým a z hlediska použitého materiálu velmi kvalitním a trvanlivým dílem si starý Karlín lze jen těžko představit. O to je tedy cennější, že Negrelliho viadukt má dále své stálé místo i mezi novými dominantami z betonu, skla a oceli. Je možné dokonce říci, že architektonicky si své nové a impozantní sousedy také plně užívá. Pan Negrelli byl zřejmě skutečný mistr, jeho dílo slouží stále, a jako jedinečný originál se s novým okolím mistrně doplňuje.

 

Z Rohanského nábřeží se již po pár metrech po Hlávkově mostě lze dostat na ostrov Štvanici, kam zraky pražského chodce přivábí velmi decentně upravená parková plocha, na níž se opravdu elegantně a nijak nevtíravě představuje sochařské dílo prof. Horejce Odpočívající, též nazývaná Schoulená dívka.

 

Jak příjemné je najednou oprostit se od staré i nové architektury a kochat se uměním v klidu jarního sadu. Celý výraz a ztvárnění jen doplňují skutečný dojem, kterým tento monument působí na poutníka, jenž se zde jen na chvíli zastavil. Posílen relaxací v příjemném prostředí parku se pražský chodec vydává dál od Štvanice do Holešovic a do chvatu velkoměsta a neutuchajícího kolotoče starostí a povinností všedního dne.

 

                      

Foto © Zdeněk Wachfaitl

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 12. 2009.