Stojím na autobusovém nádraží Florenc a čekám na vlak. Ve snu už se někdy takové hlouposti dějí. Čekám, čekám, když tu se ke mně přitočí ušmudlaný nebo snad přičmoudlý mladík, z kabelky mi vytáhne peněženku a vítězoslavně upaluje napříč odstavnou plochou. Zírám s otevřenou pusou a pak mne napadne vzít mobil, ten mi neukradl, a zavolat policii. Vymačkám kouzelné číslo a čekám na spojení. Samozřejmě je obsazeno, telefon pípá, drnčí, ale policie se nehlásí. Intenzivní zvuk mně donutí otevřít oči a prozřít. Bodejť bych se dovolala, když někdo volá mě. To ale není zvuk příchozího hovoru, to je zvuk budíku v mobilu! Utnu mu tipec a ještě na chvíli omdlím do peří. Hlavou mi běží, že nebýt budíku, určitě bych toho zloděje dopadla. Teď abych si dávala celý den pozor, kdy mě zas překvapí, když si běhá po svobodě.

A skutečně, celý den, kamkoliv se vrtnu mezi lidi, běží mi v podvědomí film, že tu někde číhá. Neustále si kontroluji obsah a uzavření kabelky, všem kolegyním v práci vypravuji, co se mi zdálo a že jsem z toho ještě pořád na palici, jak živý to byl sen. Smějí se mému stihomamu a já posléze změním srdceryvný výraz svého obličeje do poťouchlého úsměvu taky. Je osmnáct hodin, tedy padla a já vyrážím na nádraží vlakové. Trasa je jednoduchá, béčko, céčko a jsem tam. Metro je v tuto dobu opravdu slušně našťouchlé, lidé se na sebe mačkají, ani se nemusí držet, stejně by nebylo kam padnout. Jen tak pro kontrolu se rozhlédnu kolem sebe, kdo že se to na mne mačká. Samé dámy v mém věku a hned vedle pán v kšiltovce, takový sportovní typ zachovalého padesátníka, přičmoudlík či jinak podezřelý zjev nikde. Přesto. Zkontroluji zipy na kabelce a ještě si ji druhou volnou rukou přidržuji na rameni. Čumím do blba, metro se pomalu rozjíždí. Teď, teď se něco hnulo i v místech, kde mám kabelku. Metro už to mastí slušnou rychlostí a já přemýšlím, jestli mě zase bere stihomam nebo se vážně něco děje. Pouštím bezpečností držení kabelky a uvolněnou rukou se mezi břichy a zadky spolucestujících pokouším zkontrolovat zip. Najednou mne poleje horko. Je rozepnutý! Opatrně se snažím zalovit v kabelce s hrůzou, že narazím na zlodějskou ruku. Není tam. Není tam ani peněženka, nebo jí aspoň v tu chvíli nemohu nahmatat! Vlak brzdí, zastavuje. Lidé vystupují a uvolňují trošku prostoru, takže obsah teď mohu zkontrolovat i vizuálně. Není tam! Peněženka je fuč! Monotónní hlas oznamuje, že dveře se zavírají. Na poslední chvíli se rozhodnu a proskakuji zavírajícími se dveřmi. Doskočím na perón, já dáma více než středního věku, v kožíšku, v kloboučku, ležérní elegance, to je moje. Zloděj si musel myslet, že zrovna moje šrajtofle bude dobrým úlovkem, ale kožíšek je umělý a klobouček ze sekáče. Pátrám očima po nějaké běžící podezřelé osobě, ani nevím, zda to byl muž nebo žena. Vykročím z perónu do středové uličky a zase nic. Tak co teď? Musím se vydat na policii, nahlásit krádež, zablokovat karty…

Vykročím směrem k jezdícím schodům, nejbližší stanoviště policie je v prostoru podchodu metra. Vykročím a najednou si všimnu, že zpět na perón ve stejném směru, jakým jsem přijela, zapadla mužská postava. Zrovna ta postava, kterou jsem viděla stát vedle sebe při jízdě. Mozek šrotuje vjemy a úvahy a nakonec má stoprocentně jasno. Nařídí mým nohám vrátit se zpátky na perón. Nástupiště je teď prázdné, stojí tu těsně u sloupu jen jeden chlap, kšiltovku v ruce. Blížím se jak fúrie, moje jižanská krev kypí, elegance neelegance, přistanu před chlapem, zabodnu do něj zrak, namířím na něj ukazováček a spustím:

„Vy, vy jste mi ukrad peněženku!“
„No dovolte, madam,“ brání se překvapený chlap, „já jsem tím metrem vůbec nejel!“
„Jó? A jak víš, že teď zrovna nějaký metro jelo?“ nastupuji na něj se slangem, aby si nemyslel, že jsem nějaká outlocitná panička. Že právě odjelo metro by poznal i úplný debil, protože nástupiště je naprosto vylidněné.
„Jel jsi tím metrem se mnou, stál jsi vedle mě a tu čepici, co máš v ruce, jsi měl na hlavě. Takže naval tu peněženku zpátky a nic se ti nestane,“ útočím dál. Jen na okamžik mne napadlo, že jestli to není on, tak jsem, no zrovna tam a jestli to je on, tak bych mohla skončit třeba v kolejišti. Ale mě prostě nikdo okrádat nebude!
„Tak slyšíš? Naval tu peněženku!“
„Ale já žádnou nemám, klidně si mě prošacujte,“ praví zloděj-slušňák a začne z kapes džín vyndavat projeté jízdenky a papírovou padesátikorunu. Pak roztáhne obě ruce a naznačuje, že můžu začít se šacováním. A tak začínám. Osahávám mu obě kapsy poblíž míst, kam se slušná ženská cizímu chlapovi ani nepodívá, a nic. Moje účtenkami nacpaná peněženka nikde! A vtom se mi vybaví můj sen. Nevím, kde jsem si myslela, že by jí mohl mít, ale ještě to nechci vzdát.
„Takže nedáš?“ pokračuji a rukou hbitě vylovím mobil. Chlap se začíná připravovat k odchodu, když před něj napřáhnu roztaženou dlaň a křiknu:
„Stůj, když jí nedáš mně, tak si pro ní holt příjdou policajti,“ a během tohoto proslovu už volám stopadesátosmičku. Telefon mám dál od ucha, aby i chlap slyšel „Policie České republiky, čekejte, prosím“.
A pak se stane něco neskutečného. Chlap si sáhne za pásek džín na zádech a vytáhne na mě mojí baculku!
„Na, ty krávo, sežer si to,“ vyhrkne do mého překvapeného obličeje a odkráčí středem. Stojím tam v tu chvíli opravdu jak zkamenělá kráva a čumím na jeho vzdalující se záda. V jedné ruce držím peněženku v druhé mobil, ze kterého se ozývá: „Policie České republiky, mluvte prosím.“ Ještě v šoku „zavěsím“ a začnu lapat po dechu. Na paní, která právě vchází na perón, začnu chrlit:
„No viděla jste to?“
„Ne, co jsem měla vidět?“
„No právě teď mě okradli!“
„A co vám ukradli?“
„No peněženku přeci!“
„Ale vždyť jí držíte v ruce!“ říká paní a soucitně se na mne usmívá, jako že další chudák zralý na Bohnice.
„No jo, ale já jsem si jí musela ukrást zpátky.“ povídám už do hluku přijíždějícího metra.
„Pojďte, jedete tímhle metrem?“ ptá se a uchopí mne za loket a pomáhá mi nastoupit. Určitě mi nevěří…
Taky bych tomu nevěřila a ještě k tomu ta příhoda se snem! Ale vy mi věřte. Jak říkal T. Taxis Taylor, tenhle příběh se opravdu stal. A já dodávám, že mně osobně.