Rosita Ciglerová: Na samotě u vody
Rubrika: Literatura – Povídky
Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích.
„Ahoj“, řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.
Místo něj však uslyšela:
„To jste si slečno spletla, já tady čekám na jednu vrásčitou paní. No, ale když jinak nedáte, tak já vás svezu,“ smál se Vojta.
„Šprýmař, jako vždycky, kdy tebe to přejde. Přeci už máš taky léta a trochu serióznosti by ti neuškodilo.“
„Já jsem normálně seriózní až běda. Kdybych nebyl, neseděli bychom v tomhle parádním autě, drahoušku. Tak mi dopřej být aspoň s tebou přirozený.“
„To víš, že jo, to byl zase můj šprým. Tak už jeď. A kam to vlastně dneska bude?“
„To bys neuhodla, dej se překvapit,“ odvětil Vojta, když se auto líně odlepilo z fleku. Stiskem jednoho z tlačítek teď uzavřel všechna okna a pustil klimatizaci.
„Jen to nepřeháněj, ať ti nenastydnu,“ žadonila Lenka.
„O to nemám strach, ty nejsi žádná cukrová panenka, i když cukrátko jsi opravdu k nakousnutí.“
„Ó děkuji. A jak jdou obchody, pane podnikateli?“ spustila svůj obvyklý přátelský výslech.
Lenka sáhla po cigaretě, aby ukrátila chvíli, kdy se motali v zacpaných městských ulicích. Vojta u toho vyprávěl, co nového v jeho firmě i v rodině. Když konstatovali, že se vlastně nezměnilo nic, protože firma dál šlapala a manželství dál nefungovalo, změnila Lenka téma hovoru svojí otázkou:
„Tak už mě nenapínej, vždyť jedeme pořád víc a víc do centra. Že ty mě chceš dneska znásilnit přímo na Václaváku pod koněm?“
„No ty jsi hlavička, to mě ještě nenapadlo. Tak to mám inspiraci pro příště,“ smál se tajemně Vojta.
„A dneska?“
„Dneska ti ukážu kus nefalšované přírody!“
„Ježíši, to ne, na to už jsem stará a nemám sebou repelent,“ zvolala s hranou hysterií.
„Neboj, mám to vymyšlený. Tam, kam jedeme, tě můžu pokousat akorát já a to, jak víš, není můj styl.“
„Dobře, tak už nebudu zvědavá, nebo se toho dovím víc a budu chtít vystoupit za jízdy.“
„To těžko, zlato, máš tam dětskou pojistku,“ oznámil vítězně Vojta.
Vojta na chvíli zmlkl, protože se právě ocitl ve složité dopravní situaci při vjezdu na výpadovku z Prahy.
„A všimla sis vůbec, kam jedeme?“
„Všimla, i když nemohu říci, že bych to tady znala. A tady někde má být to tvoje překvapení?“
„Už jsme od něj jen asi dva kilometry.“
„Já jsem čím dál tím víc napnutá.“
„Já taky a to mám jakous takous představu.“
„Cože? Tak ty jsi tam ještě nebyl? A to mě vezeš do neznáma?“
„Až uvidíš, o co jde, poznáš, že jsem si to musel schovat až pro tebe.“
„A jak ses o tom dověděl? To nabízeli v nějaké extra cestovce?“
„Ne, od jednoho kamaráda.“
„A nebojíš se, že ho tam potkáme?“
„Když budeme mít štěstí, tak tam prý nepotkáme vůbec nikoho.“
„Tedy já už to nevydržím, jak jsem zvědavá.“
„Čím déle jsem v tvojí blízkosti, tím méně to mohu taky vydržet.“
„Ale vždyť zajíždíme do lesa, my půjdeme na houby?“
„Ale houby, vydrž. Tak teď si zakryj oči a jestli jsme se neztratili, tak tam za minutu budeme.“
„Už?“ zeptala se Lenka netrpělivě s dlaněmi na očích.
„Ještě kousíček, ještě… už!“ vykřikl Vojtěch a po tváři se mu rozlil úsměv. Nedíval se teď před sebe, ale pozoroval Lenku, aby mu neunikla její reakce.
„Jéééé…,“ vyrazila ze sebe jako malé dítě před vánočním stromečkem, „to je krása, Vojtíšku!“ chytla ho radostně kolem krku a políbila ho na ústa. Měla radost jako holčička a také tak v tu chvíli vypadala.
„Smím jít ven?“ zeptala se dětinsky.
„Samozřejmě, proto jsme tady.“
Lenka otevřela dveře, dětská pojistka byl zřejmě jen žert, a vkročila do vysoké trávy. Parkovali totiž v bezprostřední blízkosti krásného rybníka. Skoro by se dalo říci lesního jezera. Kolem dokola byl obklopen vysokými borovicemi a břehy byly zarostlé vysokou travou a ojedinělými keříky. Vzpřímená stébla trávy dokazovala, že se opravdu jedná o osamělé místo, kam noha návštěvníka zavítá jen zřídkakdy.
„Připadám si jako v pohádce. Je vůbec možné, aby něco takového existovalo tak blízko velkoměsta?“
„Jak vidíš, se mnou je možné všechno. Víš, co mi to dalo práce, než jsem to tu vybudoval?“ smál se Vojta.
„Ty jeden, ty si ze mě pořád děláš legraci,“ zlobila se Lenka a bušila pěstičkami do Vojtovy hrudi. To byl podnět k tomu, aby si ji přitáhl k sobě…
„Pojď,“ řekl Vojta v přestávce mezi polibky a podal jí ruku, „půjdeme se podívat, jaká je voda.“
Pomalu se došourali až na samý břeh zavěšeni jeden do druhého. Vojta našel na břehu kamínek a neodolal klukovskému pokušení zkusit si žabičky. Lenka si zatím vyzula sandály a ráchala se bosýma nohama ve vodě.
„Ono je to teplé!“ pronesla radostně.
„No jasně, tady se to krásně vyhřeje za celý den. A hlavně, ta voda je na rybník výjimečně čistá, podívej, nejsou v ní žádné řasy ani žabinec.“
„Myslíš, že se v ní někdo koupe?“
„Prý ano, proto jsme tady.“
„Tak my jsme se jeli koupat a já nemám plavky,“ pronesla jakoby vyděšeně Lenka a přitom už jí voda sahala až k lýtkům. Letní sukni si vykasala až ke stehnům a Vojta se zalíbením sledoval její hezké opálené nohy, tedy zatím jen tu část mezi hladinou a okrajem látky.
„Se mnou přeci plavky nepotřebuješ. Stejně bych tě o ně brzy připravil. A pojď už z vody, ty moje kachňátko.“
Lenka se sklonila, hrábla dlaní do vody a s šibalským úsměvem poslala několik kapek na Vojtovu košili.
Pomalu tam na břehu vyloupli jeden druhého ze skořápek oděvu, a když už ten vášnivý žár nebyl k udržení, uchopila ho Lenka za ruku a táhla k ho k vodě. Pomalu se vzdalovali od břehu držíce se za ruce a nezúčastněný pozorovatel by řekl, že to Adam a Eva jdou očistit svá těla.
„Zaplaveme si,“ vyzval ji Vojta a odpíchnul se ode dna s prvními tempy.
„To je nádhera,“ hlaholila Lenka a následovala ho křížem krážem vodní hladinou. Když doplavali zase ke břehu, zůstali ležet na písčitém dně mělké vody.
„Pojď ke mně,“ vybídl ji Vojta a pak už rozehráli vodní rej lásky. Pro oba to bylo něco nového v takovém prostředí a vychutnávali si to pomalými, leč plnými doušky.
Ve chvíli, kdy by jindy odpočívali, znaveni prožitou vášní, se Vojta vztyčil, pohlédl na vodotěsné hodinky a zavelel:
„Tak plaveme zpátky, ještě musíme oschnout!“ Když sebou práskli do trávy po tom namáhavém výkonu vyskočila najednou Lenka jako pružina:
„Kde máme věci?!“
V tu chvíli to došlo i Vojtovi:
„No jo! Sakra, co budeme dělat?“ vyskočil a pátral pohledem po autě.
„Auto je támhle,“ řekl trošku zklidněným hlasem.
„Jo? No sláva – a to jako pojedeme nahatý?“ zvýšila hlas Lenka.
„Neboj, to se vyřeší,“ konejšil ji Vojta.
„Počkej, dojdu pro deku, abys nenastydla.“
„Tys ho nechal otevřené?“ položila Lenka řečnickou otázku, protože oba znali odpověď.
„Do pr.., promiň,“ zarazil se Vojta, „sakra, jak jsme mohli být tak naivní! Dneska se krade už i v pohádce!“
Lenka si znovu sedla, přitáhla si kolena pod bradu a povážlivě zmlkla.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se už trochu nervózně stále stojící naháč.
„Nevím, já si počkám, až mě dovezeš oblečenou domů,“ řekla rezolutně, ale hlas jí začaly nahlodávat slzy bezmoci. V duchu jí napadlo, jak stará, tak blbá.
„Počkej, to přeci nemůže být jen tak,“ nadhodil konstruktivně Vojta a začal pátrat pohledem po okolí. Lenka měla slaným vlhkem zamlžený pohled a civěla teď přes tu clonu bezmyšlenkovitě na vodu. Ale sotva se vlhkost zformovala do první slzy, která se převalila přes spodní víčko, zaostřila pohled na protější břeh a najednou jí to v hlavě sepnulo. Teď se jí totiž nabízel naprosto jiný obraz, než když ještě oblečení usedali na břeh.
„Vojto,“ vykřikla, „tam není ten velký keř!“
Vojta se k ní sehnul a podíval se stejným směrem. „No jo, není,“ konstatoval a ještě mu to nedocházelo, „a co má být?“
„Přeci jsme proti sobě měli takový velký keř!“
„A to znamená…,“ začalo Vojtovi pomalu svítat.
„To znamená, že teď sedíme někde úplně jinde!“ vykřikla Lenka a vyskočila, „kde je auto?“
„Támhle za těma stromama,“ řekl Vojta a ukazoval směrem doprava.
„No a….,“ dávala si na čas Lenka, „a my jsme šli od auta taky doprava, jenže to bylo směrem sem, takže jsme šli vlastně doleva.“
„Leni, ty jsi hlavička,“ vykřikl a už běžel po břehu. Asi po padesáti metrech se sehnul do trávy a pak už mával Lenčinou sukní.
„Tady, tady,“ volal radostně Vojta. Lenka se na něj dívala, jak tam vyrůstal z trávy ve své nahotě, a pociťovala příjemné uklidnění. Ale místo aby se za ním rozběhla, sedla zpátky do trávy a zase se schoulila do sebe. Začalo jí být chladno, protože sluníčko se už schovávalo za vršky stromů.
Vojta k ní doběhl teď už přioděn i do kalhot a najednou ho popadla lítost a něha zároveň, jak ji tam viděl drobnou a schoulenou zimou.
„Honem, holčičko, ať mi nenastydneš,“ a začal ji oblékat jak malé děvčátko. Lenka ho nenechala dlouho trápit, protože při jeho šikovnosti by taky mohla umrznout. Stáli teď oblečeni proti sobě a Vojta ze sebe vysoukal:
„Promiň, Leni, tohle neměla být součást překvapení,“ a sklopil oči.
„Já vím, že ne, Vojtíšku, tak výborný režisér zase nejsi,“ prohodila, stoupla si na špičky a líbla ho na rty, „tak jedem, zpanikařili jsme oba.“
„Né, to je moje vina,“ pronesl Vojta a otočil klíčkem v zapalování. Potom pustil tlumenou hudbu a vydali se k domovu.
Chvíli spolu a pak každý ke svému.
Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hanka Křivánková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 03. 2012.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Jiří Suchý |
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
Jitka Molavcová |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Blanka Kubešová |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Vladimír Just |