Byl jsem se nedávno v obnovené Chrastavě podívat. Krásnou kašnou počínaje přes čisté ulice a nové fasády domů dnes svítí slunce. Přeji vám, ať svítí napořád. Váš soused, který má Chrastavu rád.

Spor dvou chudých

Příběh se smaltovaným lavórem pohlednic vydaných na přelomu 19. a 20. století má, jak se zdá, víc otců, než by si jeden pomyslel. Liberecké a jablonecké legendy byly obohaceny o příběh z nedávné minulosti. Ač jsem podezříván, že fabuluji a že čtenářskou obec mystifikuji, musím se důrazně ohradit. Věřte mi. Příběhy v mé první knížce Rub a líc mých pohlednic si zasluhují víc důvěry. Nejsem si vědom, že bych si až tak moc vymýšlel, dotvářel a spřádal pověsti, které nekorespondují s reálnou vizí. Někdy snad, ale zrovna příběh s lavórem a mé srdeční slabosti jsou toho dokladem.

Stalo se. Po rozhovoru telefonem v onen podvečer jsem zůstal v postoji ještěrky ohromené velkým hadem nabízejícího jen jedno řešení: pohlcení s botami i chlupy. Toho památného dne jsem už nepozřel sousta a soustředil se na to, že časně ráno pojedu do Jablonce nad Nisou a budu součástí světové transakce koupě lavóru starých pohlednic.

Noc, která transakci předcházela, byla nocí odsouzeného či pacienta před těžkou operací a ráno nebylo o nic lehčí. Mé smysly nechápaly, co se to s tělem děje, vše nasvědčovalo, že jsem na infarkt. Ještě, že jsem se nepodíval před odchodem do zrcadla. Nevím, jak vypadá popelatá tvář, ale tak nějak jsem jistě cestou tramvají z Liberce do Jablonce vypadal já.

To, pro co jsem si jel, mělo být řádově v tisíci kusech a za solidní cenu. Až sem se všichni shodujeme a můj příběh v knize se nijak od skutečnosti neliší. Pocit bušení srdce, žaludku, který se domnívá, že je s ostatními na rozbouřeném moři. Víc mrtvý než živý jsem stanul před domem v ulici, která spodem celá obtáčí město bižuterie. Barabizna měla 4 poschodí a dodnes má ty kamenné schody do nebe, špinavé zdi, litinové původní zábradlí a nahoře prastaré dvoukřídlové dveře.

Figura, co mi otevřela, musela být původně bytnou, té krasavice, co bydlela ve filmu „Mrazík“ v boudě na kuří nožce. Nedostal jsem ze sebe slovo. Nic nemusela říkat, věděl jsem předem, že Karel X. tu už byl, že mě předběhl. Když otevřela pusu, měla v ní jeden dlouhý špičatý zlatý zub a pod nosem knírek jako dʹArtagnan. Špičatým dlouhým špinavým nehtem ukázala ke kamnům. Tam skutečně stál smaltovaný lavór, plný, plničký praskající ve švech, lavórek plničký pohlednic s odstřiženými růžky tam, kde byla nalepena známka.

Baba projevila účast a zeptala se, zda mi není šoufl. Nebylo, ale já se naopak viděl. Můj duch se vznášel nad mým tělem a komunikoval s někým, kdo se mi velmi podobal. Rozhodně to nebyl přítel a sběratel pohlednic Petr X. O tom jsem přesvědčen. Svět končil ne někde v Portugalsku, ale v sálajících kamnech spalujících můj životní elán, neboť můj entuziasmus odcházel jako pára z papiňáku. V násypníku vedle kamen byly odstříhané známky, oboje k dispozici sběrateli pohlednic i známek.

Ušetřila mi práci. Obé od sebe nůžkami oddělila v rámci kampaně „co bych pro blízkého člověka neudělala“. Byl jsem daleko od těla a duch v podobě bílého pytlíku na mouku už cestoval po způsobu teplovzdušného balónu kolmo vzhůru, přímo k branám nebeským. Nevím, co cítil kolega Petr. Ve stejném okamžiku, asi také nic moc, pokud ode mě neopisoval, na poklady nevěřil a nikdy je nehledal. Doba, než jsem se vrátil do bezduchého těla, byla dlouhá a tělo, do kterého jsem se vrátil, už bylo pěkně studené. Brrr… Nevím, jak to vše šlo po sobě. Přivolaný lékař mi dal injekci, abych mohl mluvit, ale nač bych si třepil hlas a ústa. Nic tu pro mě nebylo. Utišil jsem své zvířecí pudy dychtící babu po troškách pozabíjet, rozčtvrtit, polámat kolem, na kůl nastrčit. Pokrčil jsem nonšalantně rameny, stáhl pohrdavě koutky, prkenně odcházel… Lékaři jen udiveně vzhlédli, mávli rukou a já sešel ze schodů i celkově.

Ptám se i Karla X., který obdobný příběh nárokuje jako své kulturní bohatství. Já říkám stokrát ne. Mně se to stalo, já si to obrečel, já jsem ten smolař, já jsem ten, co babě dovolil oddělit známky od pohlednic. Nevědomky tím, že jsem chtěl víc. Pohledy i známky. A baba, ta tomu porozuměla po svém. Celou noc stříhala, chtěla mi ušetřit práci. Teď chodím jako stín… No, to trochu přeháním, mám už zase 120 kg a doktorka… mě nutí zhubnout. A tak nevím, co Karle X.? Řekni, je to tvůj příběh nebo můj? Co jsi to říkal? Jo, zhubni. Tak jo. A ty – sklapni!

Školní výlety – a nejen ty

Nevím, kam jezdívali žáci národních škol z jižních Čech, ale naše školní výlety dětí z Liberecka a Jablonecka mířily do krásného a bohatého okolí. Nespočet hradů, zámků a přírodních scenérií. Bylo až těžkou volbou, kam jet. A ty báječné ceny v desetikorunách! Jistě, psala se padesátá léta už po měně, ale SRPŠ platilo ještě za bohatého příbuzného, a tak každý mohl na výlet jet.

Ty nádherné jednodenní výlety! Na nohách pionýrky nebo kecky, každý s něčím přes rameno, což pro nás, děti z pohraničí krátce po válce znamenalo, že to byly různé pytlíky přes rameno, co ještě používali třeba vojáci Wehrmachtu, různé sáčky od plynových masek atp… Co v nich bylo? Kapesník, kudla rybička, chleba s máslem a řízkem, skládací hrnek na vodu (PET lahve ještě nebyly), šumáky, kousek čokolády a vajíčka natvrdo. A malá peněženka s částkou od 10 do 30 korun. Něco na psaní pohlednic. No a spousta kinedrilu proti zvracení, černého uhlí na průjem, toaletní papír.

Kam se jezdilo? Na prvním místě bylo letiště Praha – Ruzyň. Na terase letiště jsme pozorovali stará motorová letadla, ale i první proudová „tučka“. ZOO Praha, Karlův most, Orloj, Pražský hrad, Prašná brána, Zlatá ulička, to byla zlatá Praha. Školní výlety do Rovenska, na Trosky, na Humprecht, do Prachovských skal, na Kost, Frýdlant v Čechách, Sychrov, Lemberk, Českosaské Švýcarsko, varhany u Kamenického Šenova, vykoupat se cestou do Jizerek na Souši, Lázně Libverda. Na Ještěd. V sedmičce jsme jeli na dva dny do jižních Čech, Hluboká. Schwarzenberská hrobka, rybníky, České Budějovice. Co víc si přát?

Školní výlety byly úžasné. Nikdy jsme neměli žádný větší malér až na pár pochytaných kuřáků, nějaké to pivo a čekání na opozdilce. Vše se řešilo na místě, domluvou. O poznání horší to bylo s výlety v osmé a deváté třídě, ale přeci se jezdilo. Jižní Čechy, jižní Morava, Krkonoše, východní Čechy.

Samostatnou kapitolou bylo gymnázium v Liberci, tehdy ještě střední všeobecně vzdělávací škola. To už se nejezdilo vůbec. Já na tuhle povedenou školu přišel v roce 1962 a vzpomínám na ni ve zlém. Především kvůli takovým, jako byl můj učitel literatury, pan Říha a další. Škola měla v čele ředitele, nějakého učitele Pavlíka a ten zakázal školní výlety. Hlavně ty přes noc, aby prý učitelský doprovod opačného ohlaví neměl mezi sebou sexuální poměr.

Zákaz byl údajně vydán od té doby, co jel jeden takový školní výlet zkontrolovat a malér byl na světě. Kontrolovaná „profesorka“ přišla do jiného stavu, ke změně jména a stala se z ní paní profesorka Pavlíková. Nevím, zda je to jen legenda, ale v době „pavlíkování“ na téhle škole se přes noc opravdu nejezdilo nikam a tak zůstalo při tom, že tohle je ta Pavlíková, kvůli které jsme seděli doma. Pokud to bylo jinak, pak se omlouvám jak paní profesorce, tak tomu nafoukanému paňákovi, řediteli školy, kterému jsem nestál ani za opětovaný pozdrav – dobrý den, soudruhu řediteli…