„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce.
„Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
„Nemám ale žádné nové šaty,“ informovala žena.
„Nedávno sis přece něco šila,“ řekl jsem.
„Ty jsou jenom na doma,“ odpověděla, netušíc moje rozladění nad degradací šatů, které jsou na doma. Jako bychom právě doma netrávili většinu času! A chtělo se mi zvolat: Ovšem, zakoupíme šatečky na tancovačku, ale jiné na pondělí, a jiné na úterý a pátek! Ale neřekl jsem nic.
V sobotu, v den zábavy, vystoupila teplota až na minus dvanáct stupňů Celsia. V průběhu dne pak asi k minus sedmi. Na vyklizené ulice se začal sypat sníh, prvotřídní prašan, sen lyžařů. A tady, v Manitobě, když začne padat sníh, tak padá a padá. A když padat přestane, město dostane až pohádkový nádech a je to krása. A byla by to krása nesmírná, kdyby následující slunné dny nebyly provázeny třeskutými mrazy, které tu bílou nádheru činí dostupnou jen těm nejzarytějším milovníkům přírody.
Vyjeli jsme a čerstvě napadaný sníh dodával jakousi velebnost jízdě v našem obstarožním automobilu. Motor běží tišeji, pérování je pojednou v dokonalém stavu. Je to chvíle jako stvořená pro pomalou jízdu. V tom bělostném nekonečnu je cosi uklidňujícího, zpomalujícího.
Na místě jsme vystoupili do žlutavé záře luceren, prošívané stehy padajících sněhových vloček; snášely se měkce a zvolna, jak nebe otevíralo svou štědrou zimní náruč; padaly na domy a do ulic čtvrtě St. Vital s osvětenými okny obývacích pokojů, kde občas je možno zahlédnout vašnostu před televizorem nebo s knihou v ruce či psíkem na klíně.

V protisměru po zapadaném chodníčku přicházel pan ing. Pelech s chotí, muž, který se v novém domově dosti rychle dopracoval nemalého majetku jakýmsi obchodem s Čínskou lidovou republikou, jak o tom šla fáma. Kožich z bobra a kožich minkový (norkový), vlídné úsměvy, pohoda.
„Dobrý večer, milostivá, dobrý večer, pane inženýre,“ zdravil jsem. Paní Pelechová řekla: „Božínku, není to nádhera?“ a její manžel se přidal a pravil bodře: „Takhle sem dorazit na saních, v trojce, to by bylo jiný kafe, co říkáte?“
Řekl jsem, že to by byla úplná pohádka.
Vešli jsme do sálu a usedli ke známým ke stolu pokrytému bílým tuhým papírem. Připomněl mi bývalé pracoviště Čs. akademie věd, prkno potažené podobným papírem, k němuž jsem usedal v nepravidelných intervalech a čáral na něj z finančních důvodů nakonec nerealizované nápady.
Ucítil jsem nějaký průvan a šel zakoupit režnou s limonádou. Tam, kde se nápoje prodávaly, milá paní vyměňovala peníze za lístečky podobné těm, které v pražských kinech vydávaly šatnářky, a vedle pokladník Sdružení pan Emanuel Haluška mačkal páčky automatu na přesné odměřování dávek rumu, režné, skotské nebo brandy a láhve zasunuté v tom zařízení hrdly dolů připomínaly laboratoř nebo operační sál, transfuzní stanici... a pan Haluška ji obsluhoval s vlídným úsměvem, dělalo mu zřejmou radost, že může podávat lahodné nápoje těm, kdož mu podávali modré lístečky.
„Ááá, poklona,“ usmál se pan Haluška a vzal ode mě lístečky a já se ho zeptal, jak se mu daří... „Jo, dobrý je to, prima!“ odpověděl a já jsem si uvědomil, že už se tady na podobné otázky neozývá ono „Ale stojí to, víte za co!“ Anebo „Zdrávas královno, stojí to...“ Uvědomil jsem si, že už mnohem častěji slyším českou obdobu oněch kanadských Fine, just fine! Not bad. Very good. A napadlo mě, čímpak to asi je ...
Do sálu vešli pánové Vrba a profesor Jindřich Noska, oba již sedmdesátiletí, pan Vrba s obvyklým hedvábným šátkem v rozepnuté košili, pečlivě učesán a jako ze škatulky, mohl vám bez okolků říct, že včera oslavil padesátku a ani byste nemrkli okem pochybnosti! Každým rokem po rozvodu ožíval a mládnul, a když pak byl v penzi, hojně cestoval a rád se rozděloval o svoje poznatky.
„Jo, pane kolego, Toronto, to je džungle, tam bych vám ani neradil, stejně jako do New Yorku, i když, pravda, tam si můžete užít všeho, tam je moc zajímavo... nebo Los Angeles, to tak na pár dní, ale ne natrvalo, dejte pokoj! Jo, Vancouver, to je jiný kafe... nebo Victorie... snad malinko ty drogy, ale jinak prima!“
A jeho kolega profesor, ten jako by si odskočil z Čapkových povídek lulku neustále v koutku úst, někdy hořící, někdy chladnou, ten sice nevypadal ani na padesát ani na šedesát, ale přesně na svůj věk. Ale: byl tím půvabným a dokonalým reprezentantem toho nejpůvabnějšího, čím se může vyznačovat starší muž. Jeho tvář je vizitkou spokojeného života. Je to tvář, která provokuje k otázce: „Jak na to, aby jeden byl v životě spokojenej, pane profesore?“ Snad by i řekl, vykládá rád. Zvolna, rozvážně, s delikátní pečlivostí na volbu každého slova, každé věty. Každé léto odjíždí do Evropy a vrací se s náčrtníkem plným skic, s náměty i hotovými obrazy. Vozí si do svého domku ve Winnipegu zákoutí jižní Francie, pařížské uličky a náměstí, benátské domy a betonové mostíky klenoucí se přes kanál, švýcarská údolí s jezery, kostelíčky rakouských vesniček pod Alpami.
Donesl jsem nápoje ke stolu a připil si s chotí a přáteli.
Hudebníci comba Jiřího Jegora usedli ke svým pultíkům. Vše bylo připraveno k tomu, abychom veselým stehem večera prošili občasnou nudu města, jehož fádnost nezmění mohyly mrakodrapů, luxusní automobily, obchodní domy plné zboží.
Jára Šíma se ke mně naklonil a zeptal se: „Jak jde tenis, hraješ hodně?“
„Mírně,“ řekl jsem a Jára pokračoval: „Čoveče, ten náš hokej letos začíná mít úroveň, přihráváme si skoro jako naši!“ Tak informoval o činnosti hokejové skupiny, v níž jsem donedávna také působil, v podstatě slovenské, osvěžené jen Járou a ještě dvěma Čechy a dvěma Kanaďany. Každou sobotu o půlnoci v pronajaté hale.

„A co Venca?“ zeptal jsem se.
„Venca je stále klasa,“ řekl Jára a orchestr začal hrát. Nastoupili malinko falešně, ale rychle to srovnali.
Na parketě s Evou. Pan Haluška u své životodárné stanice. Exkluzivní zadnice paní Boženky Semerádové. Tančí se svým velmi úspěšným manželem. Na samém okraji parketu nerozluční přátelé, pánové Noska a Vrba v rozhovoru s panem ing. Pelechem. Pan profesor ve svém typickém postoji, hlava mírně pokleslá mezi ramena, tváře malinko prověšené, mezi nimi v hubince dýmka. Tabák v ní bych odhadoval na solidní a dýmku na dunhillku. O čem asi hovoří? Pan profesor mírně, jakoby na souhlas, pokyvuje hlavou.
A pojednou, docela bezdůvodně, připomínám si první tanec s Evou. Hvězdami posetá obloha, v dohledu Národní divadlo. Volně a blízko plynoucí Vltava. Oblek z umělé střiže, vyhrazený pro návštěvu tanečních podniků, vináren, pajzlů.
Už nikdy prvně… a nikdy v Praze! Napadá mě pojednou.
Hola! Vídeň a Winnipeg! Nový život, odpusťme si, co jsme si. Nejdůležitější je budoucnost pokračovatele našeho rodu. Přivinul jsem k sobě Evu těsněji. Mlčel jsem a věnoval se minulosti. Krátce. Ale ta je nezapomenutelná a prvotní. Tančil jsem, jak nejlíp jsem uměl, poháněný snad vlastním rouhačstvím a nevděčností osudu, který mě zavedl právě do této veliké země, kde možná každý může skutečně být vlastního štěstí strůjcem, do světa bez domovních důvěrnic a udavačů, tajemníků strany… ale přitom jsem, alespoň nakrátko, pociťoval takovou zvláštní marnost, pocit, jako bych šlapal pohyblivým pískem…
Někdy v polovině večera jsem vyšel v rozepnutém kabátě na ulici, na chodnících bobtnala poduška čerstvého sněhu, který dopadal na město a na jeho čtvrť St. Vital. Bílá pohádka. A v pohádce je dovoleno všechno. Pohádka osvobozuje. Cítil jsem, že mi chybí dva, tři drinky od pana Halušky, k absolutní spokojenosti. A k slzám radosti stejně jako smutku vykropeným do manitobského prašanu.
Vločky sněhu se mi usazovaly ve vlasech a na řasách, do polobotek jsem si nabíral jemný prašan a moje nostalgie dosahovala pohádkové podoby... ocital jsem se v Krkonoších, ve Špindlerově Mlýně a na Mísečkách, v Peci pod Sněžkou… vcházel jsem do horských chat krásně vytopených, vonících spáleným dřevem a pivem, na střechách těch oáz blaženosti na metr bělostného sněhu....
Vrátil jsem se do sálu. Přibylo v něm kouře a horko vysvléklo nejednoho pána na parketu ze saka. Panu Haluškovi se malinko lesklo čelo, byl u své stanice velmi zaneprázdněn. V rohu parketu hezká rusovláska se mnohoslibně tiskla k pohlednému pánovi s knírkem, o němž jsem věděl, že není její manžel
„Kdepak ses toulal?“ ptala se žena.
„Byl jsem se venku nadechnout nádherné noci,“ řekl jsem.
„A s kým ses tam nadechoval?“ ptal se Jára žoviálně.
„S paní Pelechovou.“
A pak jsem se chvíli díval, jak Janička Veberová nádherně tančí s uhlazeným elegánem, o kterém se říká, že v soukromí dává přednost pánské společnosti před dámskou. Oběma to slušelo tak, že ta fáma vzbuzovala pochybnosti. Ale ležérnost jejího manžela, povídajícího si klidně s panem Haluškou, takovou pověst možná malinko potvrzovala. Takový ale už je život. A tak mi to všechno v tu chvíli bylo docela jedno...

(Z dosud nepublikovaného samizdatu autora)