| Není to tak dávno (Pozitivní noviny 27. 10. a 15. 11.), kdy jsem se vám svěřoval o svém přátelství s Karlem Helmichem, amatérským pilotem, předsedou Klubu leteckých novinářů, později bezzubým dědkem, který sepsal pro zdravotní sestřičky na stomatologické klinice „bezzubou kuchařku“. Vidíte, jak jste si brzy vzpomněli.
Myslíte, že jsem ho přiměl, aby napsal rovnou něco pro naše čtenáře? Jak vidíte, zase vám ho představuji v naší autorské dvojici. Spíše se svěří jednotlivci, než celé veřejnosti. Tak trochu ho chápu, ale také vím, že mu to udělá radost, když si kdesi o sobě pár řádek přečte. Vzpomeňte na jeho pestrý životaběh, či spíše životalet, a teď najednou by měl zahálet?
Čím dál více poznávám, že nejedl jen vtipnou kaši, že se vyzná v právnických kličkách nejen jako JUDr., ale taky jako člověk, že v sobě skrýval navíc ještě duši poetickou, o čemž jsem neměl tušení. Ale umím si to představit, že když se vznášel tak často v těch oblacích nad naší matičkou Zemí, že se dokázal odpoutat od všeho pozemského a začal si pro sebe básnit a zpívat ve verších - byť volných - a že mu to nyní ve stáří tak trochu chybí. 
Jak jinak si vysvětlit jeho všeobsáhlé PF 2010, které sepsal se vzpomínkou na Láďu Sitenského. Ten zemřel zcela nedávno ve věku 90 let (1919 – 2009) a byl blízkým přítelem Karla Helmicha (něco se o něm také napsal!)? Za druhé světové války fotil na západní frontě jako příslušník 312. peruti RAF (Britského královského letectva), otiskl na 50 tisíc (ano tisíc) svých snímků z celkem nasnímaného počtu půl miliónu, vystavoval je nejen u nás doma, ale s velkou oblibou ve Velké Británii a v USA, vydal nejméně dvě desítky fotografických publikací. Jeho celoživotní láskou byly hory, sníh a mraky. Ale známé jsou i jeho snímky z Prahy a její okolní krajiny, rovněž tak množství portrétů.
To ostatní bude vědět Karel o Láďovi Sitenském líp, ale ani on, myslím, by nedokázal vyjmenovat všechna vyznamenání – tím nejposlednějším byla medaile od prezidenta naší republiky, kterou mu udělil 28. října 2007. Pak ho také potěšil slavný český astronom Antonín Mrkos, když objevil novou planetku číslo 5998 a nazval ji po Láďovi Sitenském.
A tím druhým, na něhož si Karel vzpomněl při psaní svého PF 2010, je Ruda Černý, modelář, plachtař a taky trochu básník. Vystudoval hru na klarinet na Pražské konzervatoři, začal přitom létat na větroních, ale zdravotní problémy mu znemožnily obě tyto jeho milované činnosti, ale nevzaly mu chuť do života. Pustil se profesionálně do leteckého modelářství. Snad nám jednou Karel o něm poví více.
Právě tito dva věrní druhové se stali inspirací pro poetickou duši, kterou jsem tímto znovu objevil. Zrodilo se „péefko“ a Karel mi ho též poslal. Převtělilo se do „dionýsovského“ fejetónku, spíše do volné básně o tzv. „muškách – opilkách“, jak o nich všichni říkáme - „kde se vzaly, tu se vzaly“, anebo také „jak se tu najednou ocitly?“, sotvaže jsme otevřeli lahvinku dobrého moku. Přečtěte si to jeho poetické vyprávění.
|
|
Podzim a zima jsou taková krásná údobí.
Hrozno dozrálo. Burčák bublá ve sklenici.
Čeká se na nového vavřinečka i muškát.
Ochutnává se ve sklípcích, kam se chodí
kolem nádherně malovaných žuder.
Ani Praha nezůstává pozadu.
Na Náměstí krále Jiřího i kolem svaté Ludmily
se scházejí Vinohradští i Žižkováci,
aby se klaněli bohu Dionýzovi i králi,
po matce Čechovi.
Zlatavý mok je nepatřičně
zaklet do petlahví.
Karcinogenní buřty vábí svou vůní.
I nově upravená Gröbeho vinice
s altánem zve k posezení, i když výhled
na nádraží není srovnatelný
s pohledem na Hradčany
z Riegrových sadů.
Dokonce i u Neptunovy kašny
má být vinárna. Král Karel tu možná
ku půnebí víno tiskl
a burgundská réva tu rychle zdomácněla.
Tvrdí se, že vinicplné Wachau
mezi Kremsem a Melkem dostalo hrozno
od Moravanů.
Dokonce se uvádí
i jméno zakladatele – Jamek,
což nezní právě po rakousku.
Konečně se můžeme vrátit
k opileckému titulku.
Jistě jste si všimli, že v okamžiku
otevření láhve s vínem přiletí odkudsi
ze všehomíra malé mušky a posadí se
na okraj poháru. Před tím je nevidíte.
Prokazatelně se opájejí a je jim zřejmě dobře.
Díváte-li se sklínkou na plameny
v krbu, jsou výborně vidět.
Samečci mají fraky a dámy
jsou stříbřitě průsvitné...
Srkám vínečko opatrně, abych je nerušil
neb jsou mými společnicemi jako měsíc
básníka Li – Po ve stínu loubí
přesně podle pana Mathesia.
Chutná jim spíše bílé, sladší
a myslím, že nepohrdnou ani šampaňským.
Na rozdíl od některých žen jsou tiché
neb vám nemusí sdělit skutečnost
v té chvíli zcela nepodstatnou.
Pomalu se blíží svatvečer,
kdy Ježíšek tatínkům a dědečkům
přinese trochu moku ušlechtilého,
aby si mohli lépe hráti s vláčkem
pod vánoční jedlí.
Pomalu se blíží noc silvestrovská.
A tak před půlnocí na přelomu roků
se posadíme se starší částí rodiny
nad tučný bůček obalený
v česnekové krustě, teplou šunku
i falešné šneky, vykouzlené
z kuřecích žaludků a štrůdl.
Nikterak netoužíme jít na Staromák
rozbíjet láhve od sektů rozličných kvalit.
Bublinkami v úzkém poháru
se budu koukat na žhnoucí uhlíky v krbu
a čekat na své přítelkyně, mušky opilky.
Jistě se objeví. Možná, že jsou to ony,
které přinesly život z dálných galaxií. Kdo ví?
Jsou totiž otázky, na které lidé
nikdy nedostanou odpověď...
|
