Elena Jaroševská - Ondřej Suchý: Moje Rusko (6)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

   Ruská verze 

VI. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí


Mejerchold s Voskovcem a Werichem11.

Předpokládám, že milovníkům filmových komedií není jméno našeho herce, komika, dramatika, textaře a spisovatele Jana Wericha v Rusku neznámé.
Když v roce 1935 navštívil poprvé Moskvu, kde byl uváděn film Hej rup! (který si pro sebe napsali se svým tvůrčím partnerem Jiřím Voskovcem) měl tam přezdívku „Tovaryšč Gejrup“, což prý mu „strašně lahodilo“.
O rok později navštívil v Praze Osvobozené divadlo (divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha) legendární režisér Vsevolod Mejerchold.
Jan Werich na to setkání vzpomínal:
Jan Werich s Natašou Gollovou ve filmu Císařův pekař„Tři celé noci jsme spolu seděli a Mejerchold nám vyprávěl o divadle. Naučil nás mnoho užitečného v tomto nočním kurzu o moderním divadle.“ Podruhé navštívil Werich Moskvu v roce 1955. Tehdy tam byl populární film Císařův pekař a pekařův císař, ve kterém hrál hlavní dvojroli. Tentokrát dostal přezdívku „císařův pekař“ a doma pak po návratu napsal: „Velmi mi to lahodilo, i když jsem se marnivě snažil to nedat příliš najevo“. Werichovi tehdy vzdávali hold takoví umělci jako Boris Livanov, Ilja Erenburg, Sergej Obrazcov. V článku, ve kterém v roce 1957 Werich vzpomínal na tuto svou cestu do tehdejší SSSR, se poprvé zmínil ještě o dalším známém umělci:„V divadle zajímavý, skvělý komik Rajkin“.

Potkalo mě v životě to štěstí, že jsem měl možnost setkávat se jak s Janem Werichem, tak i s Arkadijem Rajkinem. Proto na ně budu vzpomínat nejen dnes, ale i při některých dalších našich setkáních. Byli to dva výjimeční umělci a není ani divu, že mezi nimi vzniklo velké, celoživotní přátelství, které trvalo až do Werichovy smrti v roce 1980.
Když v roce 1977 vystupoval Arkadij Rajkin se svým Divadlem miniatur v Praze (od roku 1958 u nás hostoval nesčíslněkrát), zúčastnil se demonstrativně jako divák posledního vystoupení Jana Wericha v pražské Lucerně. Jan Werich byl tehdy v nemilosti a dva koncerty, uspořádané k 50.výročí premiéry slavné Vest Pocket Revue, s níž spolu s Voskovcem kdysi zahájili činnost Osvobozeného divadla, byly víceméně pololegální. Jan Werich a Jiří Suchý v Lucerně, 1978Strana a vláda nebyla nadšena, že má být oslavován Werich a už vůbec se jí nelíbilo, že by měl také vystoupit před publikem. Rajkin svou přítomností zamotal tehdy nejednomu z našich stranických funkcionářů hlavu, protože se kvůli němu na tu slávu vypravil i tehdejší sovětský velvyslanec.
Přijetí Jana Wericha i Arkadije Rajkina publikem bylo tehdy bouřlivé. Říkalo se, že přestože měl sálu kapacitu 2000 diváků, vměstnalo se jich tam pokaždé na 4000! Když můj bratr, který na obou koncertech také účinkoval, ohlásil Werichovu a Rajkinovu přítomnost, byla reakce publika takováhle… (zvukový záznam přivítání Jana Wericha a Arkadije Rajkina Rajkina Jiřím Suchým)

Nu, pro dnešek se budu s vámi loučit písní z filmu Císařův pekař a pekařův císař. Na víc už nám nevybývá čas. Zpívá Jan Werich a já se těším za týden opět na shledanou.

12.

Kniha o Janu WerichoviVzpomínám na dva velké umělce - Jana Wericha a Arkadije Rajkina, které pojilo celoživotní přátelství. Minule jsem připomínal ruským pamětníkům dva české filmy Hej rup! (1934) a dvojdílný Císařův pekař a Pekařův císař (1951).
Dnes připomenu ještě další, v nichž mohli Jana Wericha vidět ruští diváci - například Kniha o Janu Werichoviv rusko-českém Pádu Berlína (Padenije Berlina, 1949), v menší roli holandského námořního kapitána ve filmové adaptaci Barona Prášila (1961) anebo v roli hlavní, v komedii Až přijde kocour (1963).
O Werichovi vyšly v Rusku také dvě knížky: V roce 1971 - Jan Werich od Igora Ivanova (Izdatelstvo Iskusstvo, Leningrad) a v roce 2005 - S ljubovju k češskomu těatru od Borise Nikolského (izdatelstvo Gumanitarij, Moskva). U nás zase vyšla kniha o Arkadiji Rajkinovi Muž mnoha tváří, podle stejnojmenného filmu, který s ním natočil v roce 1958 režisér Zdeněk Podskalský.
V Podskalského filmu vytvořil Rajkin postavy starého pána, mladého tatínka, venkovana, elegána, babičky, fotografa, hosta v restauraci, číšníka, fotbalového brankáře, návštěvníka divadla, požárníka, prodavače a navrch ještě dalších šest postav divadelních! Něco nevídaného!
V tištěném programu k třetímu zájezdu Rajkinova Divadla miniatur do Prahy, který se uskutečnil v šedesátých letech, píše redaktor Jiří Plachetka:
„Když jsem Rajkina před mnoha lety přivedl poprvé do Werichovy šatny, uklonil se obřadně ve svém pruhovaném županu a pravil: ‚Těší mne, že se už dávno známe!‘“

Rajkin v Praze, 1958Tak jako Werich sledoval Rajkinovu tvorbu, tak Rajkin sledoval tvorbu a pozdější osudy Jana Wericha. O tom jsem se ostatně mohl sám přesvědčit, když jsem jej na začátku sedmdesátých let navštívil v Leningradě v jeho divadelní šatně. Ale o tom až příště.
Teď se ještě jednou vracím k textu Jiřího Plachetky, otištěném v českém programu k Rajkinovu představení Zveme vás na šálek čaje:
„Když se vrátil z minulého zájezdu do Moskvy, začal si na nádraží šacovat náprsní kapsu, chytil se za hlavu a řekl mi s tragickou grimasou: ‚Nechal jsem u vás tadyhle to…to důležitý…srdce! Zatelefonuj honem do Poděbrad, ať mi to dají do pořádku a pošlou. Jeden nikdy neví, kdy to může potřebovat!‘“

Pokud si dobře pamatuji – Arkadij Rajkin prodělal několik infarktů, až na ten poslední zemřel. Obdivovatelů měl u nás opravdu bezpočet. Jedním z jeho přátel se také stal – jistěže i proto, že byl Werichovým partnerem – muž mnoha profesí Miroslav Horníček, herec, komik, režisér, spisovatel, výtvarník-kolážista.
Ve svém vyznání Rajkinovi píše o „temné tůni jeho očí“. I mně zůstaly Rajkinovy oči v živé paměti; také jsem je poznal smějící se, soustředěné, unavené. To už si ale nechám na naše další setkání. Do té doby vám přeji vše dobré. 

           Jan Werich ve filmu Hej rup!  Werich, Fučík a Ježek v Moskvě, 1935  Česká kniha o Rajkinovi z roku 1959
   


Miroslav Horníček: O SMUTKU U DNA

(článek psaný pro časopis Československý voják, 1968)

Když jsem přistál na leningradském letišti, stál na přistávací ploše s lahví šampaňského a vítal mne svýma velikýma očima, ve kterých byla upřímná radost. Otevřeli jsme tu láhev přímo u křídla letounu, které se ještě Program z Prahychvělo a kapitán posádky si s námi připil. A pak jsme jeli jeho vozem — tedy vozem Arkadije Rajkina — dolů do města a on mi sehrál jednu ze svých přečetných rolí — průvodce cizinců. Komentoval mi vše — od předměstí až ke středu — a já, neznalý jazyka se bavil, protože víc než význam vět, byla jejich intonace a barva.
Sedávali jsme pak spolu u něj v bytě či v jeho šatně, hovořili jsme tím podivným slovanským esperantem, kdy Čech bloudí mezi výrazy slovenskými — patrně ve snaze dostat se jazykově aspoň o kousek východněji a kdy on byl daleko srozumitelnější herecky a kdy zase to byly především jeho obrovské a jakoby bezedné oči, které dodávaly slovům srozumitelnosti a jasu.

Vídal jsem ho na jevišti. Trávil jsem tam asi tři večery a bylo mi dovoleno nahlížet i do oněch podivuhodných machinací za scénou, kdy se ve dvou vteřinách a vlastně v běhu mění z postavy do postavy, kdy doslova proběhne nastaveným kostýmem a maskou a kdy jsem vždy znovu a znovu žasl nejen nad tímto technickým trikem, ale především nad proměnou rytmu a nad jeho svalovou pamětí, protože tady — v rytmu řeči a pohybů — se odehrává ona podstatná část jeho proměn.
Rajkin v roce 1980Sedával jsem s ním o přestávkách, kdy býval něžně ošetřován masáží, myslel jsem na jeho ne příliš zdravé srdce, které si léčil v našich Poděbradech, a díval se znovu a znovu do jeho očí, protože tam, v jejich šířce a hloubce jsem tušil klíč k tajemství.
A co jiného než tajemství je to, co činí člověka umělcem, co jiného než tajemství je to, co se vznáší nad základy řemesla a techniky, u nichž mnozí již zůstanou a nad něž se jen nemnozí vznesou vždycky k nepolapitelnosti a někdy až k nepochopení vysoko.
Viděl jsem ho hrát v Praze i v Leningradě. Mohlo by se mnohé vyprávět o jeho herectví, o jeho autorství, o jeho geniální klauniádě i o jeho satiričnosti. A bylo to vyprávěno. Obdivně, nadšeně i kriticky. A dokonce i tato kritičnost byla plná obdivu a nadšení. Co bych mohl a měl přidat já?
Snad jen pocit, že je to právě ta nejvyšší a nejobdivuhodnější lehkost, která za sebou jako stín vleče přetěžkou tíhu dlouholeté dřiny, že skok tanečníkův nezvedá jen jeho tělo, ale hodiny únavy a slabosti a zajisté i četné pády nejen k zemi, ale niž a snad až k hořké beznaději až k vzdávání se, k dezerci, že meze skoku nejsou nad podlahou scény, ale v srdci člověka.
Každý z nás je poután zemskou tíží. Ale ten, kdo ji — před našimi užaslými zraky — překonává nejsnáze, ví o ní nejvíce. Ať už se jmenuje Lepešinskaja anebo Brumel.

Rajkin v českém filmuNa to jsem myslel nad temnou tůní jeho očí. Viděl jsem je často — smějící se, soustředěné, unavené. Hledící do tmy hlediště a rozsvěcující v něm četná souhvězdí. Ospalé, plné ironie nebo něhy, bodající nebo laskající, plné slov i krutě němé, unavené stářím postavy i žhavé jejím mládím, proměňující se, spálené poznáním a vzlétající z toho popela, podobné ptákům, zvonům, dýkám, květinám. Viděl jsem je přivřené i do široka zírající, vždycky vidoucí a vždycky vědoucí, moudré i tam, kde hrají hlupáka, moudré i tam, kde moudrost se už stává trýzní bolestí a žalem. Díval jsem se do nich — z dálky hlediště i zblízka našich rozhovorů a snažil se v nich číst. Někdy jak v knize, někdy jako v oblacích. A někdy jako v tůní. V temné a jakoby bezedné tůni.

Ale humor — pokud není jen děláním legrace a snahou vyvolat smích — je poznáním. A poznáváním. A každá nová zkušenost, každý nový pohled je kamenem, který je nutno pozvednout a přijmout a pustit ke dnu. Ke dnu srdce. Ke dnu očí. A u dna těch jeho širokých a laskavých a vědoucích oči se vrší kámen ke kameni. Mohyla u dna. Co na tom, že zřítelnice nesou jak nebesa lidskou lásku a pravdu?
A tak jako u nohou tanečníkových tušíme břímě mnohaleté dřiny, můžeme v očích humoristy a klauna zahlédnout dno plné smutku. Pozdravujte mi Arkadije Rajkina!

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2007.