Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet. V Semaforu byl obsazován i do rolí činoherních; v představení Tak co, pane barone hrál dokonce hlavní postavu, učitele hudby, utlačovaného tupým šlechticem.
Evžen Jegorov (někdy psán jako Eugen), byl potomkem ruských emigrantů. V dětství se učil hrát na kytaru, pak na klavír a na klarinet. Obor klarinet nakonec studoval na pražské konzervatoři. Kdysi jsem se ho ptal, jak se člověk stane hudebníkem a hercem v jedné osobě. Tady je jeho odpověď:

„V mém případě to bylo celkem jednoduché - hrával jsem totiž kdysi dávno v kapele v divadle DISK. A tam mě kamarádi - studenti 3. a 4. ročníku DAMU - nahevtovali, abych šel na jejich školu k přijímacím hereckým zkouškám. Mně se divadlo odjakživa líbilo a tak, přestože jsem tušil, že už jenom kvůli své výšce (měřím skoro dva metry) se na DAMU nedostanu, nechal jsem si poradit co a jak, naučil se zpaměti Nerudovu Dědovu mísu, nějakou čínskou poesii a ke zkouškám jsem šel.
Nejvíc jsem se bál herecké etudy, jejíž obsah určují sami zkoušející. Když jsem přišel na řadu, cítil jsem, že to bude od začátku celý zastřelený. Odrecitoval jsem naučené básně a čekal téma herecké etudy. To, co pak následovalo, bylo myslím předem určeno pro pobavení zkušební komise. Prý:
„Můžete nám udělat moře ?“ Stál jsem jako sloup: „Co jako?“ – „No, moře jestli byste nám mohl udělat..“ – „Jak, moře?“ – „Představte si třeba, že jste vlna a tahle stěna, že je břeh...“
Co jsem měl dělat? Začal jsem se tedy pozvolna rozbíhat směrem ke stěně, pár kroků dopředu, pár kroků dozadu, a celou kreaci jsem po chvíli ukončil několikerým zakmitáním rukama nad hlavou. „Co to bylo ?“, ptali se mě udiveně. „Vysoko stříkající mořská pěna,“ odpověděl jsem naprosto vážně.
A oni na to: „Tak vám děkujeme.“ A šel jsem... Nakonec jsem skončil v Semaforu, kde jsem využíván nejen jako hudebník, ale i jako herec.
Osobně si myslím, že v budoucnu už nebude stačit, aby muzikant uměl jenom dobře zahrát na svůj nástroj, ale aby uměl lidi také pobavit. Konečně - už dnes je celkem samozřejmé, že každý hudebník také zpívá. Z muzikantů se stávají herci. I klavírista Oscar Peterson, který teď vystupoval na jazzovém festivalu v Praze, je svým způsobem herec.
Jeho chování u klavíru, úklony publiku, to vše povýšilo jeho koncert na skutečný obřad. Muzikanti mají také svůj humor a mají i smysl pro určitou komiku. Jedním z prvních, který to u nás kdysi dokázal, byl Eman Fiala - hudební skladatel a zároveň filmový herec... Já sám se už těším, až budeme mít s orchestrem Ferdy Havlíka možnost zkusit podobné schopnosti prezentovat divákům nějakou jevištní formou.“

Příležitost zahrát si s Ferdinandem Havlíkem na scéně nejen jako muzikant, ale i jako herec, se naskytla několikrát (například v Benefici hráli žalářníky a hrobníky). Sám pak ještě vytvořil třeba postavu židovského obchodníka ve hře Nižnyj Novgorod anebo Polednici ve znovu uvedené Kytici. 

                    

Pro svůj nepřehlédnutelný zjev se ocitl Evžen Jegorov před filmovou kamerou už ve svých 22 letech (ve filmu Přežil jsem svou smrt, uvedeném v roce 1960, hrál vězně koncentračního tábora). Od té doby byl filmaři velmi často obsazován do menších rolí, z nichž mnohé nadlouho uvízly divákům v paměti. Vzhledem ke svému vytížení v muzikantské profesi je s podivem, že za svůj nedlouhý život hrál ve více než čtyřiceti filmech a v nespočetném množství televizních pořadů a seriálů. A nebyly to filmy či seriály ledasjaké! Připomeňme si názvy některých z nich: Skřivánci na niti, Homolka a tobolka, Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek, Cesta kolem mé hlavy, Vesničko má středisková… A seriály? Návštěvníci, Pan Tau, Panoptikum města pražského, Arabela, Byli jednou dva písaři, Dobrodružství kriminalistiky, Hříchy pro pátera Knoxe… 

        
        

Na Evžena Jegorova dodnes vzpomínají s láskou jeho kamarádi. Muzikant Vít Fiala ve své knize Jak se dělá jazz nejednou připomíná Jegorovův humor - za minulého režimu prý říkal kolegům muzikantům:
„Dobře ti radím, nejezdi do toho Německa! Kapouš ti nic nedá a komouš ti to stejně sebere!“
Jitka Molavcová zase dodnes nezapomněla na to, jak ji Jegorov ochotně a trpělivě učil (a naučil!) hrát na saxofon. 

            

I na Internetu se o legendárním jazzmanovi a herci lze leccos dočíst. Našel jsem tam i následující vzpomínku: „Herectví bral jako své druhé povolání. Věnoval se také mnoha koníčkům. Léčil ptákům poraněná křídla, choval rybičky, kočky i psy a všechna zvířata uměl pojmenovat dokonce latinsky. Miloval staré automobily a motorky a dokonce jezdil i závody. Byl také velký kutil a jeho přátelé mu říkali Stavjaňa…“ 

                           

O celoživotní lásce Evžena Jegorova ke starým autům se všeobecně vědělo. V jednom z nich jel kdysi dokonce i na svou vlastní svatbu.
Bohužel, 28. prosince roku 1992 zemřel na zástavu srdce. Letos v říjnu by se dožil sedmdesátých narozenin.

Psáno pro časopis Revue 50 plus