Zdeněk Wachfaitl: Den s Pavlem Loužeckým

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Pan Pavel Loužecký, vydavatel internetového serveru Pozitivní noviny, se léčí ze svého zranění, přičemž pro vytvoření lepších podmínek jeho duševního stavu jsem jej 9. května navštívil a v součinnosti s jeho pečlivou ošetřovatelkou a manželkou v jedné osobě, paní Danielou Loužeckou, jsem mu položil několik otázek, týkajících se jeho publicistických začátků a zkušeností.

Návštěva u Pavla v bývalém Sanopzu mne upoutala mimo nemocniční prostředí hlavně přenádhernou vyhlídkou na Prahu, která je z této části města skutečně mimořádná a také málo známá. Pražské pankrácké mrakodrapy jsou zde jako na dlani a v tomto ročním období, kdy je jaro v plném proudu a zve pacienty k sobě – do života.

Zde jsou tedy otázky s odpověďmi pana Pavla Loužeckého s pomocí paní Loužecké.

Čím jste chtěl být v dětství, čím jste se chtěl stát?
Chtěl jsem být zpěvákem, měli jsme v Sedlčanech Školní pěvecký sbor, kam jsem docházel a pravidelně cvičil. Nechtěl jsem ale být ani Gottem ani Matuškou, ale úplně normálním zpěvákem Pavlem Loužeckým. Hudbou jsem se mínil zabývat i dále na střední škole, ale vojenské. Od toho mě odradil nakonec táta, že prý je to pro mne neperspektivní. Studoval jsem tedy ekonomii, na střední škole v Praze jsem zpíval ve sboru Ekonom, vystupovali jsme i za hranicemi. Život pro mne v Praze nebyl jednoduchý, bydlel jsem s otcem v podnájmu, do nového bytu jsme se s celou rodinou stěhovali na Štědrý den v roce 1975.

Jak jste se dostal ke psaní, a kdy jste začal publikovat?
Psát jsem začal na střední škole, navštěvoval jsem Střední ekonomickou školu v Resslově ulici č. 8, kde jsem založil a redaktorsky i graficky vedl třídní školní časopis „Šibal“. Byla to ještě publicisticky pionýrská doba, psaní na psacím stroji s množstvím průklepáků silně připomínalo samizdat, ale vzpomínám na sedmdesátá léta s nostalgií a rád.

Být či nebýt (1980)Vím, že rád čtete, jakého autora máte nejraději jako člověka a proč?
Ano, příhodná otázka, tím autorem je bezesporu Jan Werich, mám rád i pana Horníčka. Pro Jana Wericha mluví jeho moudrost, schopnost improvizovat a úroveň všeobecného rozhledu důležitého pro člověka v životě. Wericha je možno číst, kdykoliv vezmu do ruky jeho knihu, kdekoliv ji otevřu a jakkoliv jsem rozpoložen, vždy se doberu vlastností, o nichž zde mluvím.

Co vás vedlo k myšlence založit Pozitivní noviny a kdy to bylo?
Přivedla mne k tomu kombinace několika ne zrovna kladných faktorů v životě okolo mne a v chápání světa a událostí v něm. Jednou z nich byla neutěšená situace v publicistice jako takové, kde v dění a v podávání zpráv již delší dobu vládlo téměř a pouze jen všechno negativní. Z negativ se skládal mediální život, to mi přišlo nesprávné, cítil jsem potřebu s tím něco udělat a pokusit se něco změnit. Dalším důvodem bylo tehdejší úmrtí mého otce. Cítil jsem, že tento projekt mně samotnému pomůže ze smutku, který jsem tehdy prožíval. Bylo to důležité psychicky, a tak v roce 2004 vznikly Pozitivní noviny.

V olomouckém kytarovém ráji (1980)Co Vám při psaní působí největší radost?
Myslím, že způsob vyjádření psaným textem je důležitý pro uklidnění myšlenek. Ale také vymýšlení nových věcí v kontextu vydávání Pozitivních novin. Rovněž fotografování, propojování textu s obrazy a videem. Baví mne dělat reportáže a rozhovory se zajímavými lidmi a rovněž rozvíjení nových forem Pozitivních novin.

Co byste poradil dnešním mladým lidem a začínajícím mladým autorům z pozice vydavatele?
Řekl bych, že je dobré psát cokoliv a zkoušet všechny formy literární tvorby a aby se pokusili svá díla prosadit do médií. Spolupracovat s časopisy a stát se pokud možno kmenovým autorem.

Ale prvotní tvorba by se měla pro budoucí autory odehrát již ve školním a studentském věku formou, jakou jsem prošel i já. Ve školním časopise, kde lze poznat vše, co patří k práci nejen redaktora, ale třeba i grafika a dalších profesí a činností, které s vydáváním periodika a skutečným psaním souvisí. Získají tak možnost poznat lépe své schopnosti a díky nim se mohou sami rozvíjet.

Máte rád Prahu, čím Vám je blízká?
Dá se říct, že Prahu miluji, i když jsem se narodil jinde. Za svůj domov považuji Prahu. Obzvláště Staré Město, Hradčany a Malou Stranu. Procházky městem jsou pro mne vždy inspirující, i když skoro vše již bylo v minulosti o Praze řečeno snad tisíckrát, stále ke mně přichází inspirace z mnohých obrazů života města a její krásy nad Vltavou.

Tolik tedy k malému interview s Pavlem Loužeckým, které je ode mne dárkem k  jeho včerejším 52. narozeninám a povzbuzením do dalších dnů v životě. Přeji i tímto textem Pavlovi a celé jeho rodině, aby léčení postupovalo tak, abychom se s Pavlem co nevidět setkali při jeho další redaktorské a vydavatelské činnosti – prostě více pozitivních zpráv v Pozitivních novinách.

foto: pavel.louzecky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 05. 2012.