Publicistika – Doporučení

Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních

Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.

Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (8)

Dnes zavítáme s naším Karlem do některého z pravých vídeňských vinných šenků, známých pod názvem Heuriger. Je to pojem stejně proslulý jako vídeňský zámek Schönbrunn či jejich chlapecký pěvecký sbor Sängerknaben, nebo nám velmi blízcí lipicáni (ušlechtilé plemeno koní, které má svůj název sice podle hřebčína Lipizza v Itálii, ale původ mají v našem hřebčínu v Hostouni u Prahy, a ten byl pod rakousko-uherskou správou).

Jaromír Matoušek: Fotografové války 1914–1918

Žádná země na světě se nemůže pochlubit tím, že by vlastnila fotografický archiv z 1. světové války. Je pravda, že se najdou v rodinách jednotlivé fotografie dědečků ve vojenských uniformách pózujících ve fotografických ateliérech, aby získali na památku obrázek, který by pak rozesílali svým drahým rodičům, děvčatům a kamarádům. Ti je pak ukazovali dál, dalším lidem, kteří dotyčného znají, nebo bohužel též znali. Ve válce se především střílí a kde se střílí, tam umírají lidé…

Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (7)

V těch prvních dobách naší nové republiky se jezdilo do střední Dalmácie převážně vlakem, bohatší obojživelným letounem Saro Cloudem Čs. aerolinií. To žádná jiná letecká společnost neměla, jak mě poučil Karel, jinak amatérský pilot a sečtělý novinář. A to ze Kbel až na ono chorvatské pobřeží s druhým největším městem země.

Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (5)

Podle něj už dávno jsou pryč ty doby, kdy naše babičky a maminky připravovaly svíčkovou s prošpikovaným hovězím, naloženým se zeleninou do octového nálevu a odpočívajícího několik dnů v chladu sklepa či ledničky. A při podávání musela být použita ještě kopa šlehačky nebo smetany. To pak naši dědečkové či ještě také naši otcové odcházeli v lepším případě po obědě na gauč, nebo druhý den k lékaři s kolikou.

Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (2)

Richard II nastoupil na trůn ve svých pouhých 10 letech. Shakesparova hra se však věnuje pouze posledním, nejdramatičtějším měsícům jeho vlády. Období, kdy se projevil jako panovník spravedlivý a dobrý, spadají zejména do doby prvního manželství s Annou Lucemburskou, (které se v Anglii říkalo Anna Česká), ale ty nechává dramatik stranou.

Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (1)

Ne že bych toto experimentální divadlo měla v úmyslu zvlášť doporučovat, jen si troufám říct, že kdo nezažil živě a zblízka aspoň jedenkrát některé z jeho představení, nezná dobu a mládež dneška. Píšu záměrně aspoň jedenkrát, protože je-li Vám přes čtyřicet, víckrát vás asi na projekty Experimentálního prostoru Roxy v Dlouhé 33 nikdo jen tak nedostane. Ale zážitek to je, to přiznávám.

Jinotajová inspirace na pokračování

Abych alespoň zpovzdálí trochu podpořil nápad s hledáním jinotajů, rozhodl jsem se vyhledat ve svém archivu fotografii, kterou jsem kdysi pořídil v Praze na náměstí Republiky a kterou mi – kupodivu – otiskl 29. ledna roku 1965 na zadní stránce tehdejší Mladý svět. Dodnes jsem na tu fotku pyšný.

Milan Turek: Pohádková inspirace

Nejkrásnější pohádky začínající naše dětství jsme určitě nejraději poslouchali od babiček, je pravdou, že pohádky také vyprávějí maminky nebo tatínkové, ale třeba i dědové. „Dědo, ty si ale vymýšlíš,“ prohlašuje Martínek, když jemu a Lence před spaním vypravuji o tom, jak spousty mravenců vystoupily z tramvaje v Hanychově, zaplnily celou stráň a začali požírat Ještěd. „Přece mravenci nejezdí tramvají!“, prohlašuje Lenka, uspokojí se však, když pokračuji o tom, jak Ještěd zachránili skřítci.

Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají

U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život. Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět.

Blanka Kubešová: Útěky železnou oponou v televizi i knižně

Pražské MV přiznává, že od února 48 uprchlo s nasazením života před komunistickým režimem na Západ přes 400 tisíc Čechů a Slováků. Dramatické útěky za svobodou pečlivě sbírala a archivovala nejen Státní bezpečnost, dochovaly se i v mnoha dokumentech, v soukromých archivech a v podání pamětníků.

NeKulturní večery budou již za měsíc propagovat neznámé umělce z celé ČR!

NeKulturní večery jsou zcela novým a ambiciózním projektem kulturně-publicistického internetového magazínu NeKultura.cz. Rozvádí myšlenku podpory talentovaných, ale bohužel dosud neznámých a nemedializovaných umělců z nejrůznějších odvětví (literatura, film, móda, výtvarné umění, hudba a divadlo) mimo rámec internetového magazínu a vůbec internetu jako takového.

Ing. Ivo Toman: Tajemství vnitřní mluvy (2)

Musíte se naučit problémy „vypnout“. A „zapnout“ jiný program, jako když přepnete stanici v televizi. Jen tak současné myšlenky nahradíte jinými myšlenkami. Vědomě „vypudit“ problémy ze své mysli v daném okamžiku nedokážete. Je to proto, že v každém okamžiku můžete myslet jen na jednu věc. Jestliže tedy myslíte na to, že na něco konkrétního nechcete myslet, tak myslíte právě na to, nač myslet nechcete.

Pohádková čajovna

V historickém centru romantického Nymburka poutník nepotká s padajícím soumrakem jen pana Hrabala; patrně je se svými kočkami někde daleko a vzpomíná na město svého mládí. Mlhavě přeludnou bránou zahlédne poutník budoucí královny, ale kráčí stále dále okolo hradeb po břehu vodního příkopu, rozhlíží se po přihrbených domcích a přemítá, kde by uhasil žízeň.