Literatura – Povídky
Antonín Suk: Beziny 2
Kočičák si lebedil v troubě na pekáči. Vůně taková, že kdo to ještě nikdy necítil, nedovede si tu nádheru pro nos představit. Kam se za tím co hrabe! Knedlíčky, bramboráčky se mi povedly a moravské zelí se jen rozsypávalo po jazyku. Plni očekávání jsme s pejskem očekávali návštěvu odspoda. Zarachotila služební Zetka a věci dostaly spád.
Jitka Krpensky: Krásný den
V dálce zahoukal vlak a vytrhl ji ze spaní, ale bylo jí to milejší než budík, a taky ji to ujistilo, že není ani první, ani jediná. Pomalu a nerada se probouzela, ale kdo už vstává rád? Ještě v polospánku si plánovala den. Ráda věděla předem, co ji čeká a nemine. Zjistila, že to dnes nevypadá tak zle, a když ji ještě navíc pozdravilo sluníčko, vycházející nad protější střechou, bylo to jako příslib krásného dne.
Lucie Frejková: Italské kouzlo
Bylo mi čerstvých 18 let a měla jsem sen. Tajně jsem o něm snila před spaním, představovala jsem si život takový, jaký jsem chtěla. Zatím jsem do mého snu nedala žádného muže, protože jsem chtěla být svobodná a rozhodovat se sama. Odložila jsem další výkres do mé složky a šla jsem se umýt od barev a zároveň si i odpočinout od tříhodinové práce. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, přidala jsem pěnu a ponořila jsem se do vody. Tak uklidňující.. taková úleva…
Ivan Kraus: Jedna ku deseti
Otec mlčel i později, v Petschkově paláci, kde to bylo mnohem těžší, protože otázky kladlo gestapo, které očekávalo jasné odpověďi. Výslechy však probíhaly v poněkud jiném poměru, než jaký předpověděl pan bankéř. Obžalovaný byl sám a protože ho vyslýchal komisař s pomocí tlumočníka a zapisovatelky, bylo to tři k jednomu. Komisaře tehdy zajímalo, co otec ví o šíření protistátních letáků. Otec tvrdil, že neví nic, a když řekl komisaři, že neví ani o součástkách k tajné vysílačce, dostal od něho facku.
Emília Molčaniová: Najlacnejšia smrť / Poctivý zlodej
Pišta bol pevne rozhodnutý, že skončí svoje trápenie. Už ho nebavilo žiť z almužny, ktorá mu pri všetkej skromnosti stačila sotva na pol mesiaca. A robotu nie a nie zohnať. Zostávalo mu už len jediné, siahnuť si na život. Problém však bol, že nevedel, ako na to.
Ladislav Háva: Jak jsem se styděl
Něco se muselo stát. Proto mne spoluhráči požádali, zdali bych nesedl ke klavíru. Bez váhání jsem souhlasil. Jenže když jsem uviděl noty, zhrozil jsem se podruhé. Tohle z listu nezahraji. Nedalo se však couvnout. Tak jsem si řekl, že nám nejvíc kulhá melodie, tak jsem hrál jednou rukou melodii. Aby se neřeklo, že jsem jednoruký klavírista, nachystal jsem si na levou ruku akord a pak jsem ho zahrál.
Kamila Urbanová: Teplé bačkory, zástěra a tepláky
Nebýt na obtíž vlastním dětem a přitom prožít krásný podzim života, to je sen mnoha starých lidí... Ráno stejné jako obvykle. Skupinky starších dam a pánů se trousily z jídelny domova s pečovatelskou službou směrem k výtahům. Vlastně nebylo tak úplně stejné, to dnešní ráno napadl konečně sníh. Anna Slavíková odcházela na svůj pokoj s bábovkou zabalenou do ubrousku, která jí zůstala od snídaně. Rozloučila se na chodbě se sousedkou Marií a popřála jí hezký den.
Vladimír Kulíček: Vodnatelná hlava / Není nad zdvořilost
Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi.
Ivo Fencl: Myška
Býval jsem pošťák. Večer jsem prošel vrátky penzionu a všiml si asi šesti štamgastů. Pozdravil jsem, vyhoupl se na vysokou stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub. Já si dal pivo a dohromady se sklenicí už přidržoval krabičku od sirek. „Viděl jsi film Zelený sršeň?" Jakub myl sklenice, jako by byl na klíček, a jenom zavrtěl hlavou. Zběžně jsem vysvětlit, proč se mi tento americký paskvil jeví jako relativně zajímavý, i když je, uznávám, spíš pro školáky. „Aha,“ řekl Jakub – a zeptal se, zda chci druhé pivo.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (29)
V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně.
Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly
Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků.
František Mendlík: Znesvěcená modlitebna
Fanouš Pecháček zblbnul na stará kolena. Statný šedesátník dostal druhou mízu. Zamiloval se. Dopracoval se důchodového věku po dvou nezdařených manželstvích. Sběratel všeho, vášnivý čtenář, poučený samouk. Obě postupně za sebou jdoucí ženy neměly pražádné pochopení pro jeho neklidnou sběratelskou letoru. V prvním manželství se dal na letecké modelářství. Lepil letadýlka. Protože se v běžných obchodech dostaly koupit pouze stavebnice dopravních letadel z NDR, bylo třeba shánět tuzexové bony. Vytoužené stavebnice zahraničních firem bylo možno koupit pouze v Tuzexu.
Jan Jurek: Kolo
Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam …
Luděk Ťopka: Co vyprávěla stará ručnice
Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. „Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.