Publicistika – Co je psáno...
Dobromila Lebrová: Arrigo Boito, italský hudební skladatel a libretista
Vrcholná libreta ale napsal Boito pro Giuseppe Verdiho, v době kdy se smířili a jejich kompoziční styl se vzájemně poněkud vyladil. V době, kdy jejich přátelství začalo vzkvétat, plánoval Verdi operu Král Lear, avšak k jejímu vzniku nedošlo. Jejich přátelství trvalo až do Verdiho smrti v r. 1901, kdy byl Boito u Verdiho úmrtního lože.
Václav Chaloupek - Jan Řehounek: Medvědi, ježkové a myslivci
Vysloví-li se jméno Václav Chaloupek, vybaví se většině lidí – od batolat po důchodce – jeho televizní večerníčky, v nichž hlavními hrdiny jsou zvířátka. Těch večerníčkových cyklů s mláďaty zvířat je již sedm, poslední s ušatým ježkem. Kdo by neznal z televizní obrazovky půvabné snímky Tuláček - s nezbedným lišáčkem, Vydrýsek - o mrštné vydře, Kluci ze zámku, v němž jsou hlavními hrdiny bažantíci...
Johanna von Herzogenberg - Milan Turek: … vždyť jsem se tady narodila….
Johanna von Herzogenberg prožila dětství na Sychrově a v Brné, vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky. Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein.
Jarmila Moosová: MARTIN ŠTĚPÁNEK (2)
Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování.
Dobromila Lebrová: Josef Mánes, malíř
Josef Mánes bývá označován za zakladatele českého novodobého malířství a sice malířství zcela národního, které je jedním z pilířů naší kultury. Mánesova rodina pocházela z Radnic u Rokycan, kde se narodil Josefův dědeček František Mánes. Vyučil se mlynářství a byl zaměstnán v Praze ve Štítkovských mlýnech, kde dnes - skoro jako žert historie - stojí výstavní síň Mánes.
Renata Šindelářová: …a řekl básník: Poezie je pro mě pořád tajemstvím
A tak jo, přiznám se rovnou. Jméno PETR KUKAL jsem poprvé zaznamenala teprve nedávno ve spojitosti s knížkou fejetonů „O počítačích převážně nevážně“, které je Petr autorem. Přirozeně jsem se domnívala, že Petr Kukal je pravou rukou spisovatel a levou „ajťák“. Obráceně nikoliv, neboť tak kreativního ajťáka, plného humoru, jeden nepotká. Zahájila jsem detektivní pátraní.
Ivan Rössler: Co nepřejete Voskovcovi?
Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM? Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla: "Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost."
Adéla Muchová: Karol versus Jan Pavel II. aneb O filmu jen dobře?
Bohužel, nebo bohudík, jsem před dvěma lety viděla „konkurenční“ kousek z italsko-polsko-francouzsko-německo-kanadské dílny, Karol: A Man Who Became Pope (Karol: Muž, který se stal papežem) v režii Giacoma Battiata (2005), a tak jsem se nevyhnula nutnému srovnávání. Oba filmy vznikaly před a po papežově smrti, měly tedy k dispozici shodné informace a životní osudy hlavní postavy.
Ladislav Štaidl - Jan Krůta: Kytara přes palubu
Váš táta býval velký podnikatel. Přes noc jste po osmačtyřicátém o všechno přišli. Nezbláznil se, necítil se pokořený? Můj táta v onom roce seknul na stranických pohovorech s legitimací a celý život pak dělal podřadnou práci pod vedením idiotů, kteří s tou legitimací nepráskli. Muselo to být opravdu špatný... Těžko si to představit. Ale zatrpklý nikdy nebyl. Nedávno mi Petr Hapka ukázal nádhernou věc, co našel někde v antikvariátu.
Miroslav Sígl: Štefánik a Československo
Knížek o Milanu Rastislavu Štefánikovi (*21. 7. 1880 †4. 5. 1919) nebylo u nás nikdy dost. Přitom neodmyslitelně a odjakživa patřil do trojice k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi; jeho úloha při vzniku návrhu státoprávního uspořádání Československa je s nimi zcela srovnatelná. Byl výjimečný, nesmírně inteligentní, citlivý a předvídavý člověk, voják – osobnost, jakou Slovensko nikdy nemělo.
Vladimír Just: Nádherná, cenná a objevná kniha se zbytečnými chybami
Po přečtení dopisů už těžko bude někdo moci fabulovat o údajném „salonním komunismu“ V+W, o jejich názorovém levičáctví, o tom, že druhá emigrace Jiřího Voskovce byla motivována rodinnými problémy a nebyla opětovnou emigrací před nastupujícím totalitarismem – stejně tak jako se bude hůře popírat bytostně kritický, satirický a opoziční ráz Werichova ABC z let 1955 – 1960 (což všechno někteří postmarxisté činili ještě v roce 2000 v recenzích na mou knížku o Werichově ABC).
Dobromila Lebrová: Aleš Hrdlička, lékař, antropolog
V r. 1888 onemocněl velmi vážně břišním tyfem, zápalem plic a pohrudnice. Pozoroval práci svého ošetřujícího lékaře - dr. Rosenbluetha, který byl dříve rabínem, a projevoval o jeho práci takový zájem, že mu Rosenblueth navrhl, aby z továrny odešel a začal lékařskou kariéru. Lékař ho sám podporoval - uvádí se, že ho i zaměstnal - a připravoval ho ke vstupu na univerzitu, kam se už v r. 1889 dal Hrdlička zapsat.
Josef Krám: Políbila ji múza
Po komensku názorně, o koho tehdy šlo: Ten Jiří Ohrenstein měl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeňka Ornesta. Ale raději pomalu a popořadě. Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a překladatel, emigroval na jaře 1939 do Anglie, kde působil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl ředitelem Městských divadel pražských.
Miroslav Sígl: Americký prezident Barack Obama a Tomáš Garrigue Masaryk
Jsem spolu s mnoha českými demokraty a ctiteli těchto Masarykových idejí též hluboce přesvědčen o tom, že dnešní americký prezident, do jehož rukou byla vložena nesmírná důvěra nejen jeho vlastní země, ale také ostatních kontinentů a celého světa, se dokáže z vlastní vůle a podle svého rozhodnutí poklonit památce našeho prvního prezidenta, ať již před jeho pomníkem na Pražském hradě anebo u jeho hrobu v Lánech, kde odpočívá spolu se svou ženou a dalšími členy Masarykova rodu.