Publicistika – J+O Suchý
Ondřej Suchý: O Lídě Baarové (1/3)
Na jedné z kazet, které mi Josef Škvorecký věnoval k práci na knížce, mě zaujala jedna malá zajímavůstka… LB: „Taky jsem na zahradě měla růži Lída Baarová. Vypěstovali ji v Blatné a byla kouzelná! Když byla zavřená, byla růžová, a když se otvírala, tak ty kraje lístků byly červené. Byla moc krásná, když se rozvíjela… Tak to v tý Blatný udělali právě pro mě…“
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (4)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.
Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (2)
Tomuto klobouku se říká cylindr a kromě lordů a bankovních poslíčků v Anglii, nosí ho často i blázni, považující se za petrolejku. Pokud nejste žádný z uvedených případů a a přesto nosíte cylindr, stojíte za pozornost. Máte nejspíš potřebu obelhávat sám sebe.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (3)
Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2)
Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (25) Luděk Sobota
Komik burianovského rodu LUDÉK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát.
Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)
Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…
Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti
Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!
Jiří Suchý: Tři slabiky
Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.
Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)
Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Ondřej Suchý: Faktor a Kopecký a schody do nebe
Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:"Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem. - Tak tedy nic moc, ale žiju..."
Ondřej Suchý: Chantal Poullain - naše milá Šantalka
Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“
Ondřej Suchý: Zuzana Princová, princezna z Paravanu
Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (20) W.C.Fields
DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Burianovi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.