Publicistika – J+O Suchý

Pavel Vaculík – Ondřej Suchý: O cirkusových klaunech

Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.

Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (3)

Rekreační klobouk slaměný - pokud je nošen v létě v přírodě, svědčí o zdravém postoji k životu. Je vzdušný, chrání proti slunci a jeho poněkud kovbojský tvar svědčí i o smyslu pro romantiku. Horší však to s vámi je, pokud nosíte tento klobouk v zimě do společnosti. V tom případě vás neváhám označit za člověka, který nemá špetku soudnosti.

Ondřej Suchý: Vzpomínka na gentlemana Svatopluka Beneše

15. února 1982 se konala v divadle Semafor premiéra. Světlo v hledišti zhaslo, na scénu vstoupil vrchní hotelového baru, elegantní starší muž v černém, a začal zpívat „Protektorátní blues“. Ve tváři tohoto muže, který zpívaným prologem otevíral příběh o doktoru Faustovi (odehrávající se na večírku německých filmařů v salónku pražského hotelu Alcron, v noci ze 13. na 14. února 1945), bylo možné vyčíst, že není pouhým interpretem této písně.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (11) Jiřina Šejbalová

Jiřina Šejbalová byla původně vystudovanou operní pěvkyní, ale - jak jsem zjistil až po mnoha letech – to, co se nám zachovalo na některých předválečných filmech a gramofonových deskách nemělo s operním zpěvem nic společného. Jiřina Šejbalová nazpívala řadu šlágrů s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, Jaroslava Ježka, se Setlery a Emanem Fialou, některé trampské písně jí dedikoval kamarád, herec a známý textař a scenárista Josef Gruss. Měla krásně sytý, podmanivý hlas, její pěvecký projev mi připomíná zpěv hvězdných vampů, Dietrichové či Leanderové.

Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (3)

Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (30) Ruda Sieger

Sám aktivní sportovec-cyklista napsal na 500 sportovních reportáží; vystupoval jako konferenciér i kabaretiér, otextoval téměř 200 písniček, z nichž některé vyšly i na gramofonových deskách. Jeho vzpomínky vycházely začátkem osmdesátých let ve Svobodném Slově. O kom je řeč? O estrádním umělci RUDOVÍ SIEGEROVI (1905-198..), člověku, který uměl rozdávat úsměvy a radost i v době, kdy už byl na zasloužilém odpočinku.

Jiří Suchý: Návod k použití SEMAFORU (1)

Nevím, koho by bavilo opakovat pořád tytéž pravdy - nejspíš nikoho. A přece žijou mezi námi jedinci, které tento trpký úděl postihuje téměř denně. Například já. Jmenuju se Jiří Suchý a věřím, že se tak budu jmenovat ještě nějaký čas. V roce 1959 jsem založil divadlo Semafor a vlastně jsem ani na to nebyl sám - pomáhal mi právník Jiří Šlitr.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (3) Josef Náhlovský

Když jsem si do Šemanovic u Kokořína pozval k natáčení rozhlasového Nostalgického muzea zábavy komika Josefa Aloise Náhlovského, přivezl mi jako dárek svůj KRUŠNOHORSKÝ KALENDÁŘ pro rok 1999, ve kterém nebylo pouze zábavné čtení „z historie klanu Krušnohorců“, ale navíc tucet jeho originálních receptů na skvělá jídla. Pochopil jsem ihned, že když se pan Josef setká s Petrem Novotným, mají si ti dva věru o čem povídat. Na  jídlo jsme pak narazili i přímo v průběhu natáčení a já zde rád stvrzuji, že můj host odpovídal publiku s mimořádnou ochotou a zaujetím na cokoliv, co se jeho kulinářského umění týkalo a na co byl tázán.

Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (2)

Vzpomínáš si, jak jsem ti jednou v záplavě mladického šílenství řekl, že bych možná někdy rád psal filmy pro lidi, a ty ses nestačil divit? Já ani nebudu odhadovat, před kolika lety to bylo. Co je komu do toho, kolik let už jsme na téhle zeměkouli zažili.

Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)

Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (24) Josef Gruss

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.

Ondřej Suchý: Vodňanský, Nesvadba a ušatá tužka

Již první otevření knížky prozradí, že oba tvůrce spojuje především nespoutaná hravost. Nesvadbovy ilustrace dovádivě překračují stránky jim určené a dovádivě vpadají do výsostného území vyhrazeného písmenkům, Jednou tam vlétnou pádíci králíci, jindy třesně z bublaniny. Z „obrázkové“ stránky tam pod básničku vesele ujíždí vláček, vzápětí zase letí kopací míč rovnou do branky.

Jiří Suchý: Mravenec

Jednou jsem četl takovou zajímavou věc. Až k nevíře. Že kdyby nebyl pánem přírody člověk, byl by to nejspíš mravenec, kdo by tuhle funkci vyfasoval, protože mravenci prý mají hned po lidech největší inteligenci. Tvrdí se to taky o delfínech, ale to nevím. Sám jsem v životě viděl rozhodně víc mravenců než delfínů, tak se budu zaobírat spíš jimi.

Jiří Suchý: Pokojová květina

Mám doma malou pokojovou květinu a jsem do ní, jak se říká, blázen. Původně jich bylo víc, ale nemohly beze mne žít, a tak, když jsem se jednou vrátil z dovolené, měly nezdravě žlutou barvu a to byla taky poslední barva, kterou v životě měly. Jenom tuhle jednu květinu se mi podařilo zachránit. A na ní teď lpím.