Publicistika – J+O Suchý
Ondřej Suchý: František Nepil, Stradonice, Šemanovice, ale ještě o něčem jiném
Jednou mi řekl: „Já ti, člověče, závidím, že na chalupě můžeš být furt.“ A já se tehdy trochu zastyděl; on, typický chalupář, který své Stradonice miloval, se na chalupu dostával méně často než já, nechalupář, který se jednoho dne pouze rozhodl, že se stane z Pražáka venkovanem. Přitom – kdepak bych dokázal to, co on! Vždyť dokonce i tu sošku svatého Vojtěcha si do výklenku nad vstupními vraty či bránou vlastnoručně vyřezal!
Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (7)
Ingmar Bergman občas vystoupí v úvodu svého filmu před kameru a z plátna vysvětlí divákům, jak to myslel. Tak tohleto kdybych udělal já, nechci vidět, co by se stalo. Ode mne se čeká, že film bude sdělný sám od sebe. A při tom tak rád vysvětluju! Bergmana zkrátka jeho autorita opravňuje takřka k čemukoliv.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (27) Věra Ferbasová
Jednoho květnového dne roku 1972 jsem měl odpoledne schůzku s paní Věrou Ferbasovou v restauraci U Nováků, ve Vodičkově ulici v Praze. Vzpomínám si, jak jsem si doma předtím pozorně prohlížel ve starých ročnících Kinorevue její tvář, k čemuž se přiznávám bez uzardění, neboť jsem si ji z pozdějších let nemohl upamatovat. Nebylo divu, po mnohaleté odmlce se na plátna kin vrátila až na přelomu padesátých a šedesátých let a to v epizodkách tak nevýznamných, že její současná podoba byla (alespoň pro mne) k nezapamatování.
Ondřej Suchý: S Františkem Nepilem ve Frankfurtu nad Mohanem (i jinde)
Prožil jsem s Františkem Nepilem řadu neuvěřitelných i uvěřitelných situací. Měl jsem zato, že se mi v roce 1996 podařilo z paměti dočista všechno vyšťourat, všechno zaznamenat a předložit pro potěšení Františkovým fanouškům a jeho věrným čtenářům. Ukázalo se však, že když jsem byl později vyzván, abych pro sborník s názvem Jak jsem potkal Františka Nepila vzpomínal dál, protože jsem si prý tenkrát nemohl přece vzpomenout úplně na všechno...
Ondřej Suchý: Kamarádka Laďka Kozderková
Mně bylo tenkrát necelých devatenáct, byl jsem asistentem scény na televizním filmu režiséra Jindřicha Fairaizla Nalezená revue a netušil jsem, že se seznamuji s budoucí Paní zpěvačkou, se kterou se budu setkávat sice vždy po několikaletých pauzách, zato však až do konce jejího života. Psal jsem o ní, korespondoval si s ní, pomáhal jí při druhém pokusu dostat se konkursem do Semaforu ....
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (24) Sophia Lorenová
Kdysi – někdy v sedmdesátých letech – mi spisovatel Vladimír Thiele, sběratel veselých historek ze světa filmu, vyprávěl o filmové herečce známé v té době stále ještě spíš z rolí komediálních, než dramatických – Sophii Lorenové: „Sophia je známá mimo jiné tím, že nosí s sebou kromě klenotů (které jí sem tam ukradnou) i kufr s poživatinami potřebnými například pro přípravu pravých italských špaget (ty její zatím neukradli). Před časem prozradila při jednom rozhovoru s novináři něco ze svého soukromí.
Jiří Suchý: Na naší zahrádce stával trpaslík
Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami. Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký.
Jiří Suchý: Úsměvy
Co je to vlastně úsměv? Dalo by se říct, že úsměv je grimasa, kterou člověk nasazuje v okamžiku, kdy je mu fajn? Dalo by se to říct, ale byla by to pěkná pitomost. Pěkná, ale pitomost. Úsměv totiž není jenom grimasa, i když ano, rty se nám jaksi roztáhnou, jejich koutky se lehce pozvednou, oči přimhouří, tváře se rozšíří...
Do nového roku s úsměvem a veselím Vlasty Buriana
Do nového roku se má vstoupit zvesela. To věděl i Vlasta Burian, který přesně před sedmdesáti lety uveřejnil v jednom rodokapsu následující článek, který pro vás našel a vybral Ondřej Suchý. A abychom podtrhli zažloutlý nádech historie, rozhodli jsme se nepřepisovat tento text, ale nabídnout vám ho výjimečně v přesně takové podobě, v jaké ho mohli číst čtenáři dne 1. ledna roku 1941.
Jiří a Ondřej Suchý: Silvestr na sucho
Přivolaný lékař ohledává raněného: ,,Hm, hm... čtyři bodné rány... naštěstí pouze jedna smrtelná!" • Kolik toho připadne v životě na jedno brdo? • Říkali mu Kouzelník Nevyužito. • Seděl tiše jako pěna u huby. • Boule na čele mu ráno připomněla, že v noci prožil delerium kredenc. • Závidím lidem, kterým je štěstí masařka zlatá.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (16)
Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách.
Ondřej Suchý: Veselé historky (nejen z natáčení)
S pamětí měl v pozdním věku problémy i Felix Holzmann. Do posledního dílu zábavného vzpomínkového pořadu Kavárnička dříve narozených, natáčeného Českou televizí z části v Šemánovicích, se k nám sjela tehdy řada známých umělců. Ljuba Hermanová si zde ještě naposled v životě zazpívala před televizní kamerou, přijeli Dáda Patrasová, Ladislav Gerendáš, můj sourozenec, též Eduard Hrubeš, Felix Slováček a Felix Holzmann.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (15)
V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.
Ondřej Suchý: Jak se stal Lubomír Lipský mou první novinářskou obětí
Bylo mi sedmnáct a měl jsem napsat první interview v životě! Domluvil mi ho, v redakci tehdy ještě cyklostilovaných FILMOVÝCH INFORMACÍ, můj bratranec Ivan Soeldner, filmový novinář a kritik. Mou první nic netušící obětí se měl stát právě Lubomír Lipský, v té době národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu. Třásl se mi hlas, když jsem si s panem Lipským domlouval po telefonu schůzku.