Pohádková čajovna

V historickém centru romantického Nymburka poutník nepotká s padajícím soumrakem jen pana Hrabala; patrně je se svými kočkami někde daleko a vzpomíná na město svého mládí. Mlhavě přeludnou bránou zahlédne poutník budoucí královny, ale kráčí stále dále okolo hradeb po břehu vodního příkopu, rozhlíží se po přihrbených domcích a přemítá, kde by uhasil žízeň.

Egon Wiener: Lovecké trofeje

Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje... Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.

Pražská konzervatoř znovuobnovila činnost JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH

Již v roce 2008 zahájila Pražská konzervatoř tříletý cyklus oslav 200 let svého založení. Je poměrně nezvyklé, aby jedna organizace slavila po tři roky své bezesporu významné výročí, ale v případě Pražské konzervatoře je pro to hned několik výjimečných důvodů. Tím nejpádnějším důvodem je, že Pražská konzervatoř je nejstarší konzervatoří v Evropě a její věhlas dosahuje celosvětového významu. Ale protože důležitých dat je v celé této historii pěkná přehršel, dovolíme si v zájmu přehlednosti nahlédnout do několika důležitých historických listin a vytáhnout z nich pro vás to nejdůležitější.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (11)

Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštejna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes.

Vladimír Leksa: Jiří Trnka – rozprávkar, ktorý daroval dušu bábkam

Odmala sa rád dívam na animované filmy – bábkové aj kreslené. Ako chlapec som sa každý večer tešil na Večerníček a vždy v nedeľu dopoludnia na kino Filmárika a Filmušky. Na príbehoch Lolka a Bolka, Maťka a Kubka, Maxipsa Fíka, Vlka a Zajaca, králikov Boba a Bobka, kocúrikov Pufa a Mufa, či dvoch medveďov, ktorí sa stretli kdesi pri Kolíne, som sa detsky smial. A bývalo to tuším v sobotu poobede, možnože aj v nedeľu, keď som nespúšťal oči z iných príbehov – v programe s názvom Břetislav Pojar uvádí ma do nich pravidelne pozýval stvoriteľ dvoch mackov od Kolína – vtedy sa stávalo, že som pri tom smiechu zabudol zavrieť ústa a iba sa detsky čudoval, aká krása nevídaná je ukrytá v rozprávkovej krajine animovaného filmu.

Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání. V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě revoluce a vládu devíti prezidentů. Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce. Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak.

Milan Dubský: Věřící bezvěrci

Takoví lidé existují, a také věří v celou řadu věcí, faktů, názorů a skutečností a nemusí být katolíky, evangelíky, mormony nebo islamisty. Když věří ve spravedlnost, dobro, neničí přírodu, mají rádi děti, neokrádají spoluobčany a pomáhají tam, kde mohou a je to potřeba, pak jsou pro svět většími světlonoši, nositeli a jeho doručovateli, než tisíce fundamentalistických hodnostářů všech církví, co kdy a kde existují.

Milan Markovič - Renata Šindelářová: Za hranice s Milanem Markovičem

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR pro PNJak vypadá Večer Milana Markoviče, víme z televize, ale jak vypadá ráno Milana Markoviče? "Ani nevím. Vstávám obvykle, až když je táto část dne šťastně za mnou. Později se dokonce probudím, ale potom jsem už k neudržení. Trošku se divím, proč už všichni obědvají, když já takhle zčerstva vyběhnu do ulic něco povyřizovat, ale časem se to srovná, večer jsem už celkem svěží, no a noc je mým královstvím: pracuji – čtu, píšu, vymýšlím, zkrátka – s prominutím – tvořím."

Zdeněk Reich: Nebezpečí kulinární

Nemyslím si, že naše zkušenosti jsou v tomto bodě ojedinělé a patrně mnozí krajané je s námi sdílejí. Hlavní stan naší pětitýdenní návštěvy republiky byl u sestry a švagra mé ženy Jany, kde jsme sice nebydleli, ale kam jsme se pravidelně vraceli k hodům téměř lukulským. Mnohdy jsem si připomínal „moudrá slova“ Antonína Zápotockého, (také Ušaté Torpédo zvaného) z jednoho jeho novoročního projevu, kdy hlásal „Stůl pracujících opět bohatší“.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (10)

Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – náctiletí v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.

Ondřej Suchý: Ať žije Hanka Brejchová!

Před časem jsem navázal po mnohaleté odmlce e-mailovou korespondenci s kamarádem Petrem Adlerem, někdejším redaktorem Mladého světa a spolupracovníkem Miloslava Šimka, žijícím a pracujícím jako novinář v Kanadě. Petr Adler, rovněž kamarád Hanky Brejchové ze šedesátých let, tedy z dob, kdy jsme byli nejspíš všichni nejšťastnější...

Barbara Semenov: Muzikál „NĚMCOVÁ !“ se vymyká kategorii laciného showbyznysu

Ten, kdo zná Boženu Němcovou, musí být muzikálem „Němcová !“ uchvácen. „Muzikál“ začíná, jak jinak, muzikou, hudbou, tóny mladého skladatele (Václav NOID Bárta), který by neměl ID – identifikaci, kdyby byl býval neměl slavnou ženu? Slavná žena, tentokrát v roli Boženy Němcové, je krásná stejně jako Němcová.

Miroslav Sígl: Písničky mě provázejí celým životem

Jestli si neumím něco představit, tak by to byl život bez písniček. Provázejí mne od dětství díky mé mamince, která dokázala zpívat snad při každé práci. Dnes už vím, že jí ty písničky nahrazovaly vše ostatní, čeho se jí v životě nedostávalo. Ale nikdy si před námi dětmi nestěžovala. Popadla koš s prádlem, žehličku zahřála na plotně a dala se do zpěvu.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (33) Jiřina Bohdalová

K následujícímu jednomu z mnoha receptů Jiřiny Bohdalové mám pěkné vzpomínky na to, jak jsem se s paní Bohdalovou přímo i nepřímo v minulosti setkával. V roce 1960 jsem se učil truhlářem v podniku zvaném Výtvarná řemesla. Mým mistrem byl nemluvný a nerudný dědeček jménem Pařízek, který byl sice mistrem ve svém oboru, ale v žádném případě nestál o to mít na krku nějakého učně. Nu a bác ho – vyfasoval zrovna mě! Nad výsledky mého truhlářského snažení se zlobil osobitým klením „krucaj pinďaj!“ a raději než u ponku mě viděl třeba vařit klih.

strana 1 / 264

Další strana »