- Sedím uprostřed hluboké noci ve svém černém křesle se sluchátky na uších, zalit ze všech koutů krásnou inspirativní hudbou, a hlavu i srdce mi na tisíce kousků tříští pocity, které jsem už dlouho, předlouho necítil. Už dvě hodiny je to tak silné a intenzivní, že prostě musím sáhnout pro papír a tužku, a všechno to ze sebe vypsat, protože vím, že jinak se toho sám v sobě nikdy nezbavím. Ale chci se toho vůbec zbavit?
- Těžko definovat, těžko hledat slova pro neuchopitelné pocity, které se slévají do takové mohutné záplavy tónů, slov, chutí, vůní, pohledů, zvuků, stínů, nálad … Kdo by uvěřil, že to vše ve mně vyvolala jedna návštěva! Mnozí by si teď mohli pomyslet: jó, láska, ta s člověkem dělá divy. Jenže nejde o lásku, nejde dokonce ani o ženu.
- Potkalo mě totiž to, v co jsem už pomalu přestával, díky té obrovské záplavě každodenních rituálů, práce a starostí, v tom nudném koloběhu všedností, věřit: že se mě dotkne MÚZA INSPIRACE, ona neuchopitelnost krásna, duševního bohatství, síla osobnosti, velikost ducha, tvůrčí nespoutanost umělecké povahy …., tedy všechno to, v co věřím na světě nejvíce, co mě inspiruje, co mě udržuje v tvůrčí aktivitě a při chuti STÁLE NĚCO DĚLAT. Oním dotekem inspirace byla návštěva u
 Jiřího Srnce. - Ani jsem si to vše po návratu domů pořádně neuvědomil, ale v průběhu dnešní výjimečné noci to na mě všechno dolehlo s maximální silou. Myslím si, že to, co tu teď píšu, bude schopno (a ochotno) pochopit pouze pár lidí, kterých se to bezprostředně týká, a jsou k tomu navíc senzitivně vybaveni.
- Ještě nikdy v životě jsem se nesetkal s člověkem, který by mě – za tak krátkou dobu, kterou mám čest ho znát – tolik ovlivnil, který by zasáhl na tolika skrytých a citlivých místech mou duši, mé druhé já, můj vztah k umění, ke kráse, k životní moudrosti a k lidství, k nadání, ke schopnostem, filosofii, pokoře, síle … Je až neuvěřitelné, kolik přídomků mě teď napadá, když si vzpomenu na skutečně několikaminutovou návštěvu podkrovní pracovny Jiřího Srnce, která celou tu dlouhou tříhodinovou návštěvu v Dolních Břežanech podtrhla a umocnila na nezapomenutelný zážitek.
- Když teď o tom zpětně přemýšlím, dochází mi konečně, co mě vlastně tak zelektrizovalo, když jsem tu úzkou podkrovní místnost plnou dřeva, umění a imaginace poprvé spatřil. Cítil jsem se totiž náhle, bez jakéhokoli vnitřního varování, tak neskutečně blízko NEPOJMENOVATELNÉHO NEUCHOPITELNA, jakési inspirativní lidské samoty uprostřed jistoty zázemí šťastného domova; a co nejvíc – cítil jsem se tak blizoučko středu vesmírného prostoru mé složité duše, kam cizí raketa dosud nikdy nedoletěla.
- Přemýšlím a píšu tu o člověku, kterého vlastně téměř neznám, a který i přesto dokázal to, co nikdy nikdo předtím. Snažím se zodpovědět si otázku PROČ, v čem je to zázračné kouzlo, v kom z nás dvou je to stavidlo, a čí je ona ruka, která ho zvedla, aby mohutná vlna zalila vyprahlou půdu mých skrytých pocitů.
- Do očí se mi derou slzy; chce se mi náhle opět napsat smutně zamilovanou básničku, vytáhnout svou starou kytaru, na kterou už pomalu zapomínám, složit písničku, zazpívat si plný šanon svých tak nádherně „srdcervoucích“ písniček z let dávno minulých, oprášit celou řadu albumů životních vzpomínek, vyhledat kazety a staré desky, z literárního šuplíku vylovit svůj nedopsaný román, vymyslet povídku, vyzkoušet si napsat scénář k filmu nebo k divadelní hře, namalovat zapadající slunce, z hlíny stvořit bohyni, ale také udělat něco naprosto bláznivého, jako třeba - se teď hned v noci sebrat a jít se toulat do zamilované Lipové aleje a dívat se tam do zapomenutých světel vilek a rodinných domků v tmavých spících zahradách.
- A pak si třeba počkat na noční linku z Barrandova a sjet dolů k řece, po ní doplout až na Čertovku, a tam se hodiny toulat liduprázdnými ulicemi, dotýkat se holýma rukama historie, ukryté v kamenech, vnímat chvění vzduchu nad mostem mostů, a stále v sobě cítit tu tichou jímavou radost a vzrušené bušení ve spáncích ze vší té vstřícné krásy kolem …
- Tryská to ze mě všemi póry mých smyslů. Tolik bych toho chtěl právě teď udělat, z tolika věcí se radovat a vyznat, a tolik se přitom bojím, že neudělám – ochromen touhou a záplavou možností - nic; že až se zítra probudím do nového rána, bude to všechno zase - jako už tolikrát předtím - nenávratně pryč.
- Vymýšlím pro každého stále nějaké projekty a systémy, ale sám sobě pomoci nedokážu. Bojím se přiznat si pravdu, pravdu o své duši, o svém vztahu k umění, k lásce, ke kráse, ke štěstí, k lidem, k zázraku moci dělat to, co mě naplňuje, baví a těší. Bojím se vyslovit nahlas tu strašnou, neodbytnou a všudypřítomnou myšlenku, že je toho ve mně doslova napresováno, nevysloveno a ukryto tolik, že už to prostě NEJDE A NECHCE SAMO VEN. Připadám si jako víno – ročník 60 – v nevzhledné, lehce omšelé láhvi, pokryté pavučinami desetiletí, které je už dlouho dokonale zašpuntováno před světlem poznání.
- A jak s tím souvisí Dolní Břežany a dnešní noc? Jiří Srnec, jeho rodina a zejména pak jeho podkrovní pracovna, to vše v naprosto jedinečné symbióze mnou včera „zatřepalo“ natolik silně, až mě napadla myšlenka, kterou toužím označit za spásnou. Kdyby se totiž podařilo, aby mnou ještě někdy někdo párkrát takhle citově zacloumal a důkladně protřepal mou sebereflexi (jako se to - zcela jistě neúmyslně - podařilo Jiřímu Srncovi), mohlo by se posléze přijít na to, že nejsem vlastně žádné víno, ale jakási utajená odrůda šampaňského! To by pak mohla síla onoho vnitřního tlaku v láhvi způsobit vystřelení ŠPUNTU a přispět tak konečně i k vyšumění stlačeného obsahu ven.
- A Vám díky za poselství brzké naděje, pane Jiří!
|
