Podzim se blíží a přebírá svou vládu nad krajinou. Období sklizně úrody končí, některý rok je štědrý více, jiný méně. Příroda se zvolna chystá k zimnímu odpočinku, dny jsou kratší, noci se dlouží, teplota klesá i mlhy se povalují po krajině - tak je tomu i s člověkem, když léta přibývají. Většinu svých plodů již rozdal, ale má stále cosi v zásobě a nenechá odejít nikoho s prázdnou. Bohatství zralého věku je ve štědrosti rozdávání - nejedná se však o hodnoty ryze materiální, a v tom je v moderní době určité úskalí nepochopení, schopné jít až na samou hranici izolace. Stačí jen být blízko a být otevřen naslouchání.

 

Tak jak fyzicky tělo po naplněném životě slábne, tak naopak mysl povětšině zůstává ještě jasnější a pronikavější, než bývala dříve, když ji zatěžoval bezpočet jiných podnětů a starostí i starůstek všedních dnů. Ne vždy se podaří, aby zralému člověku bylo nasloucháno, ne pouze aby zdvořile byl slyšen. Vězme, že zde je tajemství určité kontinuity rodové či národní - což nejsou pojmy zdaleka prázdné - na rozdíl od pojmů jiných, „moderních“, které právě tyto tradiční hodnoty pošlapávají a negují, ne-li přímo rozvrací.

 

A když pak nastane den rozloučení, tu zralý člověk povětšině odchází smířen a spokojen do klidu další své existence, ti méně zralí zde naopak po něm zůstávají, na chvilku skutečně, neb jenom naoko zatruchlí - a snadno zapomenou, čím vším jim dotyčný byl v předchozích letech. Nikdo neodchází tak, aby po něm nezůstalo nic, každý zanechává po sobě stopy svých skutků a činů - některé jsou zdánlivě velké, jiné zdánlivě malé.

 

V dávném Egyptě byl život zesnulého vážen na miskách vah - na jedné byl on sám, na druhé jeho srdce a bůh sledoval, co převáží. Vidíte, jiné zvyky či projevy dávných Egypťanů se mohou nám zdáti nepochopitelné nebo nesrozumitelné, ale tento moment by si měl zapamatovat každý člověk, ve kterékoli době žijící.

 

Na Dušičky se u nás zdobí hroby, hřbitovy rozkvetou ozdobností až nečekanou, ale přece jen  tím jediným dnem v roce náš vděk předchůdcům by se neměl omezovat. Vždyť jsou i nadále naší součástí, bez nich bychom se ani nezrodili či nevyrostli, nenaučili se plno věcí a nepodědili po nich různé vlastnosti - tu lepší, tu méně dobré. Jablíčka nepadla daleko od stromu a přesto se někdy tváří, že jabloň nevidí.

 

Jen dlouhodobějším chápáním kontinuity běhu generací (ne toliko na bázi genetiky a podobných disciplin) si uvědomíme, kam patříme, kde je náš domov, kde jsou naše kořeny - a začneme se k nim chovat možná trochu s větší pozorností a láskou. Tedy tak, jak je v některých zemích samozřejmé, kde navíc tuto tradiční vazbu na těchto národech a zemích obdivujeme, ale nějak nám uniká, že sami též máme být na co hrdí a být za co vděční předchůdcům.

 

Neboť dějiny zdaleka nejsou jen dějiny politické a politiků, jak se nám moderní výklady snaží nalhávat. Dějiny jsou v nás, my jsme jejich součástí, s našimi rodiči a jejich rodiči, generaci za generací - a pokud bychom se pro něco na ně mrzeli, máme jako další generace ve své existenci šanci to napravit a uvést do souladu s naší představou, netřeba jenom kritizovat minulost, na níž jsme se nepodíleli. Dědictví generační kontinuity se zříci nelze - a kdo tak činí, lže sám sobě a nám ukazuje, že je sám v sobě vykořeněn, vytržen jako plevel i s kořeny, že vlastně nepatří nikam a vlastně nic svou existencí nepřináší.

 

Z tohoto pohledu by se naše tradiční Dušičky měly stát spíše svátkem, který symbolizuje radost nastoupivších generací jako poděkování svým předkům - netřeba smutku, neb život jde dál, a pokud jej rozvíjíme k lepším hodnotám nejen jako jednotlivci, ale jako rodiny, rody, národy či lidstvo - pak je věru co oslavovat. A ti, co mezi námi již nejsou ve fyzickém těle přítomni, jistě radují se kdesi s námi a mají též radost z našeho počínání: Někdy by nám leccos vytkli, ale jinak, než když mezi námi živí byli - dnes by to bylo s nadhledem, porozuměním a shovívavým a laskavým humorem.

 

Učme se od nich právě toto, zaslouží si to za někdejší svoji péči o nás, a zkusme tyto vlastnosti již na tomto světě předávat dalším žijícím - včetně úcty k předkům, k národu i k rodné zemi a k jejímu jazyku. Ať to zní zdánlivě pateticky, takto dotváříme jistotu a bezpečí domova - a to je něco, co nemůže za nás učinit nikdo jiný. A až jednou i my sami na druhý břeh žití přejdeme, uvidíme, že jsme si vedli správně a dobře. Člověk odchází, ale jeho dílo zůstává...

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Ondřej Suchý
	Jan Vodňanský
	Josef Fousek
	Ladislav Gerendáš
	Miloslav Švandrlík
	Vladimír Just
	JUDr. Ivo Jahelka

Další autoři »