Vánoce se přiblížily na dohled a ke svému vrcholu spěje i předvánoční nakupování. Vybíráme, přebíráme, váháme, někteří shánějí cosi originálního, jiní, spoutáni zvykem a  tak trochu i pohodlností či případnou nechutí, kupují stále totéž – variace na dané téma. Ani nevím proč mě v této chvíli napadaly bačkory, přestože jsem je k Vánocům nikdy nedostal. Zážitek, o který bych se rád podělil, se odehrál před pěti lety. 

Byl začátek prosince a já, veden dobrým úmyslem pomoci manželce ve shánění dárků, zašel do malého hračkářství, které bylo nově otevřeno. Za pultem se na mě usmívalo mladé a pohledné děvče, krámek byl plný všeho, po čem jen může dětské srdéčko zatoužit. Vonělo to tu novotou a františkem.
„Budete si přát?“ přivítala mě ochotně prodavačka.
„Víte, potřeboval bych dárek pro syna,“ odpověděl jsem a přitom se rozhlížel po nabízeném zboží. Zaujala mě vystavená sada Barbie panenek. Vypadaly pěkně a byly kupodivu i levné. Nebyly to ty pravé od Mattela, ale od nějaké ho pana Čonga nejspíš od Žluté řeky, ale třicet korun za kus, no, nekupte to?!
„Mohla byste mi, prosím,  ukázat ty Barbie panenky,“ poprosil jsem. S lehkým udivením se na mě podívala.
„Samozřejmě, a která se vám líbí?“ snažila se pohotově vyplnit mé přání. Ukázal jsem asi na čtyři panenky, které se mi nejvíc líbily. „Prosím vás, nemluví nebo nehrajou? Syn má rád, když vydávají nějaké zvuky,“ vyzvídal jsem technické detaily.
„Bohužel, jedná se o ten nejlevnější model, který nic nedělá,“ vysvětlila mi. „Mohu se zeptat, kolik je vašemu synovi? Třeba by mu udělal radost i jiný dárek, máme tady krásného štěkacího pejska nebo bručícího medvěda,“ pokoušela se zviklat mou snahu o zakoupení panenky.
„Ne děkuji, synovi je patnáct, štěkacího psa by se určitě bál a u medvěda si nejsem jist, ale Barbie panenky miluje. Rád je hladí po vlasech a sundavá jim šatičky. Problém ale je, že botičky tady u těch vašich jdou sundat. Asi by je dřív nebo později snědl a šatičky se nedají nijak rozepnout, to by se vztekal a při prvním svlékaní by je roztrhal. Škoda, vypadají hezky, ale pro nás jsou nevhodné,“zakončil jsem svůj vysvětlující komentář a usmál se na slečnu prodavačku. Té ovšem začaly pomalu tuhnout rysy, pokusila se o chápající úsměv, ale výsledek byl nevalný. Byla evidentně znepokojená tím, co právě vyslechla. Cosi usilovně svírala jednou rukou, kterou měla schovanou pod pultem. Že by pepřák? napadlo mě najednou.
V krámku jsme byli pořád sami a já viděl, jak moc si přeje, aby už konečně přišel někdo další a ona nemusela obsluhovat úchylného tatínka, co svému patnáctiletému synovi kupuje panenky, aby mohl ukájet své zvrácené choutky. Jaký otec takový syn. Bylo mi jí líto, a tak jsem vše uvedl na pravou míru.
„Je mi jasné, že vám to připadá zvláštní, kupovat téměř dospělému synovi na hraní panenky, ale syn je mentálně postižený a panenky jsou jeho kamarádky,“ prozradil jsem důvod svého zájmu o tento druh hraček. „Aha, promiňte,“ viditelně se jí ulevilo a opět se mile usmála.
V tom se otevřely dveře a do krámku se doslova vřítila starší paní, ověšená nákupními taškami, a evidentně pospíchala. Popřál jsem oběma krásné a pohodové Vánoce a šel shánět panenku co mluví, má dlouhé vlásky, rozepínací šatičky a moc nestojí, jinam.

Přeji všem čtenářům láskou a pohodou provoněné Vánoce.    

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 12. 2005.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.