Vydavatel-Poutník: HOVORY S POUTNÍKEM (1)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

 Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....!
Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail: poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami).  Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami ....  
Pavel Loužecký

► POUTNÍK  ■  28.1.2005  ■  17:30 hod.  
Něco snad pozitivního pro Pozitivní noviny. Rád píši básně a kratičké příběhy, které jsou inspirovány životem. Jsem založením poutník a netoužím po jakékoliv publicitě. Jsem nikdo a rád i takovým zůstanu. Vaše stránky mě zaujaly, proto ta reakce. Zveřejnění nechám na Vašem uvážení.    POUTNÍK

Krůpěj
 
Viděl jsem po ránu
malou krůpěj rosy,
ležela v okně na rámu,
oděna do sluneční krásy.
 
Zrcadlila modravé svítání,
naději nového dne.
Rázem bylo lepší vstávání,
kdy člověk s nechutí oči si mne.
 
Uchvácen zářivým detailem světa,
vkročil jsem s úsměvem do jeho dění,
po chmurách a trápení náhle je veta,
jak malá kapka rosy stav duše změní.

                                                             

Mašle
 
Mašli do vlasů,
mašli pro krásu
k vašemu úžasu
ráda si dám.
 
Mašli do vlasů
vpletu si poslepu
v barvě blankytu
co ráda mám.
 
Mašli do vlasů
křídla to motýlů
usedlých za letu
na hlavy chrám.
 
Mašli do vlasů
dávám si pro krásu
pro krásu z úžasu,
který z života mám.
Počítání
 
Jednou ti život může být dán
a jednou bude ti též odebrán.
 
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,
ani děvče dvakrát stejně nepolíbíš.
 
Třikrát v pohádkách můžeš si přát,
odpověď na tři hádanky musíš však znát.
 
Počtvrté už to bývá zvyk,
někdy radost a jindy vzlyk.
 
Pětkrát v týdnu do práce měl bys jít,
za pět korun pět rohlíků nemůžeš chtít.
 
V šesti letech s dětstvím je ámen,
rozum ti na krk pověsí kámen.
 
Sedmkrát za týden dny se vystřídají,
nikdy se nekončí, pauzy nebývají.
 
Osmkrát, desetkrát, stokrát a moc
marné je čekání na rychlou pomoc.
 
Jedna a jedna stále jsou dvě
světlo a tma patří k sobě.


► VYDAVATEL ■  28.1.2005  ■  17:41 hod.                   
Díky, poutníče. Respektuji Vaše inkognito, i když to není zrovna styl POZITIVNÍCH NOVIN. Nicméně Vaše milé básničky jsem otiskl v OHLASECH a věřím, že i na tomto místě si najdou své čtenáře. Jste první básník, který se tam dostal. Pavel Loužecký  (dále už jen VYDAVATEL)

Poznámka VYDAVATELE:  tento neplánovaný první díl HOVORŮ S POUTNÍKEM byl skutečně otištěn 28.1.2005 v OHLASECH, odkud byl dne 30.1.2005 vyjmut a dodatečně přenesen na tuto stránku jako samostatný materiál, aby mohl začít od tohoto okamžiku fungovat jako seriál na pokračování (?)

► POUTNÍK  ■  28.1.2005  ■  19:14 hod.
Srdečně zdravím a děkuji. Je pro mě pozitivní, že Pozitivní noviny nejsou sešněrovány dogmatickými pravidly. Dovoluji si připojit kratičké vysvětlení mé anonymity. S pozdravem  .... Poutník

Pozitivní anonymita
Být označen za anonyma není dnes nic lichotivého. Anonym jistě cosi temného skrývá, když chce zůstat nepoznán. Lze předpokládat, že se obává přímé konfrontace se světem, s ostatními lidmi. Nemá adresu, jméno ani tvář. Je pouhým stínem bez minulosti i přítomnosti, je postrachem slušných a poctivých lidí, kteří jsou před ostatními sami garanty svých názorů i postojů. Je mnoho oblastí lidského života, kde toto platí zcela bezezbytku. Kritizuji-li chyby bližního svého, měl bych tak činit vždy otevřeně, tváří v tvář. Zasahuji-li svým konáním do  svobodné vůle jiného člověka, nikdy by se tak nemělo dít skrytě, anonymně.
Jsou ale i situace, kdy anonymita není na překážku. Chci-li někomu pomoci, není nutné, aby se ten, kdo mou pomoc přijímá dozvěděl o mé osobě. Chci-li druhým nabídnout svůj prožitek, pocit či názor, proč bych se nemohl stát pouhým hlasem. Každý z nás je hercem v divadle zvaném život. Ztvárňujeme řadu rolí, kterými se prezentujeme před ostatními. Je módou tyto role katalogizovat a vzájemně porovnávat. Dosažené úspěchy, vzdělání, publicita, členství ve spolcích, stranách či hnutích, ocenění, uznání, tituly, adresa trvalého bydliště, výrazný vzhled, známosti, to vše je dnes používáno jako kritérium hodnoty jedince.
Pronese-li veřejně známá osobnost zcela banální výrok, je často odměněna nekritickým obdivem širokého okolí. Není důležité co bylo řečeno, ale kým to bylo řečeno.
Byly doby, kdy byla anonymita spojena s cudností a pokorou. Nebylo důležité, kdo výrok pronesl, byla zkoumána pouze hodnota a platnost tohoto výroku. Bezejmenný autor nebyl anonymem. Byli neznámí stavitelé katedrál, neznámí učitelé i duchovní mistři. Proč je tedy tak těžké být v dnešní době pouhým hlasem? Proč, chci-li se s ostatními podělit o své pocity, zkušenosti či názory musím sdělit své občanské jméno, ukázat světu svou tvář.
V mých slovech jsou obsaženy myšlenky, které světu nabízí má duše. Duše, která vnímá svět zcela jedinečným a neopakovatelným způsobem. Výrok se nestává hodnotnější tím, že byl pronesen známou osobností, ale tím, že život prověřil jeho pravdivost a správnost. Hledejme životní moudrost v myšlenkách druhých. Oživme v diskusi neosobní přístup. Ponořme se hlouběji do sdělovaného a nechme na sebe působit pocity, dojmy a názory nám zcela neznámé lidské bytosti. Osvoboďme své poznání od osobních sympatií a antipatií. Výsledek může být překvapivě pozitivní, můžeme objevit mnoho nového a setkat se i sami se sebou. 

► VYDAVATEL ■  28.1.2005  ■   23:04 hod.     
Pozitivní poutníče! Přistupuji na Vaši hru .... Cítím z Vašich slov závan romantiky, která je mi tak blízká. Ač netuším, zda mluvím já, osoba pohříchu neanonymní, s tváří známě profláknutou a s minulostí více než známou, s mužem či ženou, neboť obé je mi představitelné i uvěřitelné, nezdráhám se vést dialog na zapřenou o věcech takto nadčasových.
Věru, nenosí se v dnešních dobách prezentovat své myšlenky veřejně, natož hlásat v nich dokonce pravdu. Svou pravdu, kterou každý považujeme za tu jedinou, správnou a spravedlivou. Rozhodne-li se pak někdo kritizovat otevřeně svého protivníka, použije k tomu nesporně všechny dostupné prostředky, včetně všemožných polopravd a demagogických konstrukcí, s jejichž pomocí alespoň na chvíli zvítězí  v očích veřejnosti v tom nerovném zápase o svých 15 minut slávy.
Všiml jste si někdy, že žádný z "populárních", různými soudy opakovaně usvědčených masových vrahů a podvodníků gigantických rozměrů, nepřiznal nikdy před televizními kamerami a mikrofony žurnalistů, že je vinen? To by se spíše zbořil svět, než by tato slova veřejně zazněla přede dveřmi soudní síně ....!
Všichni jsme jaksi v hloubi své duše nevinní, dokud je schopen v naši nevinu uvěřit alespoň jeden jediný člověk (včetně nás samých). Jen těžko se pak souhlasí s Vaším názorem, že anonymita může být v zásadě i pozitivní, že důležité jsou hlavně myšlenky a moudrost, v nich ukrytá.
Budeme-li tu spolu neadresně filozofovat na různá témata, pak se můžeme bezesporu dostat až do netušených hlubin svých duší, ale v tom případě bude moje pozice stále mnohem těžší, než-li ta Vaše, neboť má slova budou přijímána a podrobována pečlivému zkoumání v kontextu mých veřejně známých názorů, postojů, myšlenek a činů, zatímco Vaše postoje se mohou volně pohybovat v rozmezí mezi nebem a zemí bez jakéhokoliv omezení, rizika a následků.
Dotáhneme-li pak problém až do konce, otázka zůstane položena takto: budeme-li my dva, tentokráte jako dva sobě rovní "neznámí poutníci" bez tváře a beze jména, společně veřejně diskutovat, zaujme to čtenáře? Uvěří nám naše argumenty? Přidají se na některou ze stran? Dokáží se s námi ztotožnit?
Bylo by to nesporně krásné osvobodit se od veřejných stínů našich osobností, které hlídají naše slova a činy, a vracejí nám údery spolehlivě v ten nejméně vhodný okamžik... Je to však vůbec možné?   VYDAVATEL

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2005.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.