QUODLIBET (1)

Rubrika: Literatura – Pohlazení

„Píšeš?“
„Píšu.“
„Piš!“
Marek nesnáší, když ho Kamila ruší při psaní. Musí se soustředit. Přehrabuje se v hlubinách svojí zkroušené duše s představou, že přinejmenším polovině lidstva podá autentické svědectví svého pohnutého životního příběhu, navíc se značnou dávkou inteligentního humoru a  lyrického krajkoví zároveň. 

ALCHYMISTA

Jeho někdejší „Ano!“ v kapli sv. Vavřince už zdaleka neprovázela mladická nerozvážnost. Přesto to nerozvážnost byla – a jaká! Člověk si nikdy nesmí myslet, že s každým jeho krokem, ať je jakýkoliv, si už život sám v běhu let nějak poradí. Není to pravda. Přešlapy se počítají, ale to si žádný chlap nepřipustí.
A Marek zvlášť.
„Mohu ti něco přečíst?“
„Myslela jsem, že by nebylo od věci zajet do markáče doplnit zásoby v lednici a v komoře. Jestli tě to vůbec zajímá.“
Zajímá, zajímá. Jistěže zajímá. Má přece také žaludek a k tomu poměrně slušnou schopnost snadno a rychle trávit. Asi se z ní brzy zblázní. Z Kamily.
Copak není ani trochu zvědavá, o co tady už pár dlouhých týdnů usiluje? Do práce chodí. Peníze jí i dětem dává. Píše převážně ve svém volném čase – nestačí to? Zanedbává něco?
Vůbec mu nerozumí. A vlastně se ani dost málo nesnaží. Ksakru, na co před těmi sedmnácti lety myslel, když si ji, zavěšenou na své paži, tak hrdě odváděl k oltáři? Proč ho tenkrát nikdo nevaroval, že většinu těch nejdůležitějších rozhodnutí v životě muže za něj vykonává někdo úplně cizí?
Ani jeho vlastní děti příliš nevnímají otcovy literární ambice. Budiž, to se dá pochopit. V jejich věku také nebyl jeho největším přítelem pedantrický otec, pokud si vzpomíná.
„Mám dojem, že je to jeden z tvých  nejlepších nápadů za posledních dvacet let.“
„Jsme spolu teprve slabých devatenáct.“
„Důvod k oslavám! Živě vidím ve vozíku bratru tři láhve ginu.“
„Neprošvihneš jedinou příležitost chlastat.“
„Nechlastám. Pouze holduji dobrému pití.“
„Nákupní kabelu v předsíni beru já a čekám tě před domem. Startuji za sedm minut.“
Bože, jak se to pořád stupidně opakuje. Dokolečka, dokola: Nákupy, úklidy, rodinné návštěvy, kecy v kleci…ano, ano - to je ten správný výraz! V kleci! Přesně tak si už po celá dlouhá léta připadá. Něco se musí změnit. Takhle už to vážně dlouho nevydrží. Musí změnit – ale jak? Už to má. Uletí. Uletí dřív, než si doláme obě křídla.
V rytmu zrychleného srdečního tepu v tu chvíli buší do jeho unavené hlavy téměř zapomenuté vzpomínky: Byla kdysi dávno jedna vzácná bytost…
 
 
 

     OPILECKÁ
 
Žijem spolu v jednom domě
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
Vymýšlíš si že se chvástám
podvádím a příliš chlastám
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
Kéž bys byla jednou milá
éterická vlídná víla
stále v klusu
jsem tu z musu
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
K čertu! Vidíš jak se pražím
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
V pekelné se výhni smažím
střízlivý když říct se snažím:
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
Ač se ti to málo líbí
život náš má mnohé chyby
jsem tu doma
píšu román
mám tě rád
tak nechtěj po mně víc
 
Žila byla
jednou milá bytost
mně se nelíbila víc než ty
tak ztratila se v čase – co dál říct …
 
 
„Zase mi čteš přes rameno!“
„Nečtu.“
„Aspoň nelži. Kolikrát už jsem ti říkala, jak to nesnáším!?“
„Vážně nečtu. Dnes ne.“
„Tak co děláš? Cítím tě za krkem.“
„Dýchám vůni tvých vlasů.“
„Co je to za blbost, prosím tě?“
„Žádná blbost. Krásně voníš. Jako dozrávající pšenice, když do ní praží polední slunce.“
„No ne? Tak z tebe se stává básník? To jsou mi, panečku, novinky.“
„Třeba mi přišlo líto, že z nás dvou  jsi právě ty mediálně známější.“
„Já? Narážíš na moji prvotinku, vydanou vlastním nákladem? To ještě nedělá z člověka básníka, nemyslíš?“
„Ale vždyť už ti skoro všichni tak říkají.“
„Říkají. Říkají, protože chtějí. Nevěřil bys, kolika lidem  je příjemné znát živého básníka osobně. Rádi předbíhají událostem. A navíc -  já přece zkouším i prózu.“
„Předbíhají – nepředbíhají, neříkej, že tě to netěší.“
„To víš, že těší, a jak! I když na druhou stranu mám i trochu obavy, aby to nezakřikli.“
„Jsi zbytečně pověrčivá. Coby zakřikli. Jednou budeš slavná, uvidíš.“
„A úplně sama, já vím.“
„Ale jdi, ty. Proč bys měla být sama?“
„Protože se slavnými lidmi se prý nedá žít. Jsou sobečtí, tvrdohlaví, hašteřiví…“
„Zadrž! Už jsi zase jako kulomet. Ty přece nikdy nebudeš sama. Dokud budu tady, sama nebudeš.“
„Proč? Protože už sis zvykl, že taková stejně jsem, i když  je moje sláva ještě ve hvězdách?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Krásně voníš. Jako dozrávající pšenice, když do ní praží polední slunce.“
 
Lucie se protáhne v zádech a vyvrátí hlavu do hlubokého záklonu. Stojí nad ní a dívá se jí do očí. Napůl smyslně, napůl otcovsky. Ten pohled má ráda. Dává jí pocit jistoty, že je pro něho stále stejně přitažlivá, a taky, že se o ni i nadále postará. Víc po něm nežádá. Ke svojí práci potřebuje toto klidné a bezpečné zázemí ze všeho nejvíc.
Chytí její hlavu do obou dlaní, skloní se a políbí ji na rty. Dost krátce, aby ji nebolela šíje, dost dlouze, aby ji ubezpečil, že to s tou pšenicí myslí naprosto vážně.
Dá se říct, že mají oba přibližně stejné literární sklony. Ale Lucie není z těch, co chodí příliš dlouho kolem horké kaše. Učinit správné rozhodnutí a pustit se do usilovné práce, to pro ni není žádná překážka. Spíše výzva. Výzvy měla ráda odjakživa, ba co víc, ona je miluje a přímo vyhledává. Nemyslí příliš na to, jak zareagují druzí. Prostě píše. Píše a ve svém nejhlubším nitru je si téměř jistá, že se  jednou prosadí. Jednou to určitě přijde. Jednou to prostě musí přijít. Osloví nakladatele a on její rukopis přijme.
Vsadila svůj profesní život na tuto jedinou kartu. A má přitom i velké štěstí. Je tady vedle ní milující Tom, který setře prach, zalije kytky, vyvenčí psa a namasíruje jí krční páteř. Bez pravidelné masáže už se skoro neobejde a mít ten komfort kdykoliv si zamane  přímo ve vlastním bytě – no  to je přece úžasné!
Lucie moc dobře ví, jak by bylo prospěšné posílat nějaké příspěvky do různých novin a časopisů. Nedělá to. Na to už jí nezbývá čas. Musí se prosadit „z jedné vody načisto“. Teď nebo nikdy. Z dětských báchorek, jak chytrá horákyně znenadání k velkému štěstí přišla, zdá se, už konečně vyrostla. Uvědomuje si svoji hřivnu a je ochotná nasadit veškeré svoje síly ke zdolání dlouhé cesty, korunované úspěchem. Často se jí od ustavičného civění do kláves a monitoru dělají mžitky před očima, zrak evidentně slábne a narůstá v ní nebezpečné napětí.
Zlatíčko Tom se je snaží vybalancovat svojí mnohdy přehnanou starostlivostí, za to se však čas od času proměňuje ve funícího bizona, ojediněle pak i v běsnící šelmu, schopnou zabít veškerou lásku, kterou k sobě oba dosud vzájemně cítí.

„Copak ty víš, jak voní pšenice?“
„Řekl bych, že úplně stejně jako čerstvě upečený chleba, ne?“
„Áááá…ha. Tak ty mi chceš vlastně jenom říct, že je prázdný špajz a tobě kručí v břiše.“
„To jsi vedle jak ta jedle. Něco takového mě ani nenapadlo. Ale když už o tom mluvíš, tak je dočista prázdný špajz a kručí mi v břiše.“
„Hned jsem si to myslela.“
„Budeš dneska ještě dlouho psát?“
„Jenomže já nic neslyším.“
„Budeš dneska ještě dlouho psááá…t?“
„To slyším, ale neslyším, že by ti kručelo v břiše. Nepřeháníš trochu?“
„Za to tě miluju. Přijdeš mi na každou kulišárnu. Nikdy tě ničím nedoběhnu.“
„Podívej se na to tak: Už dobrých deset minut mě tu zdržuješ od psaní. A přitom jenom stačilo říct: Mám hlad. Jednoduše, výstižně.“
„Tím se netrap, miláčku. Za poslední týdny se mi scvrkl žaludek tak, že mě i doušek vody zcela zasytí. S tím bych tě přece neobtěžoval.“
„A víš, Tome, za co miluju já tebe?“
„???“
„Že nakonec stejně vždycky přijdeš na to, že mám pravdu já.“
Ťuk, ťuk, cvak. Obrazovka sežere další z nových esejů a chystá se jej trávit. Lucie si mne zarudlá víčka a bezmála poslepu hledá cestu do kuchyně. No, do kuchyně, jak se to vezme. Spíše kuchyňky. Taková špeluňka malá. Ne ta kuchyňka, celý jejich byt. Pokud se sobotních úklidů týká, zdá se jí být velký ažaž,  ale už by aspoň občas uvítala trochu větší soukromí. A určitě nejen ona sama. Zajisté i Tom. Když spolu před lety začínali žít, zdálo se jim, že je všude tolik místa, že se snad za celý den ani jednou nepotkají. Tak moc pro ně tehdy byla fyzická blízkost důležitá. Ne, že by už nebyla, ale nelítostný čas si s nepředstavitelnou pravidelností  vybírá svoji spravedlivou daň.
„Chceš kávu, Tome?“
„Před večeří?“
„K večeři!!!“
Neubrání se škodolibému smíchu. Slyší, že i Tom se v obýváku potměšile chechtá. Je vybalancováno, tentokrát s body na její straně. Jak ho miluje! Zmražené steaky strká do mikrovlnky, vděčná pokroku.
 
 

DUET

Tom:

Tvé vlasy zlátnou pšenicí
a není mi to věř mi není líto
že Múza létá kol tvých kadeří
že básníkům je málo - málo skryto

Tvá vůně teplý čerstvý chléb
ač spižírna je ustavičně prázdná
já miluji v tvé duši svého blázna
Bůh ošetří nám křídla asi nás zná
 
Lucie:
 
Tvou vůni dýchám po nocích
hle špeluňka co máme duše sblíží
že miluji tě léta cítím v kříži
jsem žena co ti nikdy neublíží
 
Tvá náruč - přístav bezpečí
byť blízká se mi ustavičně zdává
strach mívám že se ztratí to se stává
chceš od života víc-li než ti dává

 

 
 
Rána v paneláku se od sebe moc neliší. S výjimkou rozdílu mezi rány v zimě a rány v létě. Zimní rána jsou ospalá. A taky trochu zimomřivá. Pod peřinou 37°C, ale samotná myšlenka na –15°C venku za okny sníží teplotu o dvacet i víc. Zato rána v létě jsou báječná!
Letní rána Lucie zbožňuje. Zvláště ta společná. Probouzí se zpravidla o něco dříve než Tom. Dívá se na jeho uvolněné tváře, lehounce zrůžovělé klidným spánkem, na pootevřená ústa a střídavě krátký a dlouhý dech (asi se mu v tu chvíli zrovna něco hóóó…dně erotického zdá), na komickou mimiku obličeje, když právě otevírá ospalé oči. Ráda hladí jeho opálenou kůži, vdechuje nosem její vůni a tiskne se k jeho nahému tělu. Ze všeho nejradši má ranní milování. Nedovede si představit, že by se jednoho dne mohla probudit vedle jiného muže. Bože, nedovol!
Také Tom si je moc dobře vědom, že na tomto dvoře je on sám jediným a výhradním pánem. Tváří se značně sebejistě a  k milostným hrám přistupuje naoko shovívavě, třebaže i on má ze všeho nejradši ranní milování.
„Hřeješ, Tome.“
„Taky hřeješ.“
„Hezky hřeješ, miláčku.“
„Hřeješ hodně, lásko.“
Prudce vyskakuje z postele a pouští na sebe vlažnou sprchu v koupelně. Je to jeho obvyklý rituál – rychle se zchladit, ať neshoří. Lucie už si na to dávno zvykla, dokonce se mu i směje, jenom se občas  nedovede zbavit nepříjemně vtíravého dojmu, že ji Tom nemiluje tak nějak dost. Ona by jeho stopy po ránu nesmyla ani za nic. Válí se v upocených peřinách a s přivřenými víčky nechává pomalu, pomaloučku dobíhat rozehraný film.
Z koupelny slyší vrnět holicí strojek. Vidí ho. Vidí, jak natahuje krk a vytáčí bradu do stran, špulí rty a spokojeně si pohlazuje tváře. Zná už ty pohyby nazpaměť. Pokaždé, když zavře oči, tak ho vidí. Ještě trochu kolínské a koupelna je její. Zatímco pečlivě zkoumá počet nových vrásek kolem očí s pusou plnou mentolové pěny, Tom v kuchyni chystá snídani.
„Budeš s mlékem nebo bez?“
„Bez.“
„S cukrem nebo hořkou?“
„Hořkou.“
Hořkou kávu v letním ránu v Tomově blízkosti by Lucie nevyměnila za nic na světě. Občas sice pije i sladkou s mlékem, ale to jenom tehdy, když se cítí naprosto vyčerpaná a jeho pohlazení je ze známých příčin ještě v nedohlednu. Dnešní první doušek vyrovnává sladkost ranního prožitku.
„Tak kdy si ji přečteš?“
„Včera jsi z toho mohla mít smrt.“
„Nemám to ráda, když nahlížíš, dokud nejsem hotová.“
„Měl jsem zato, že dopisuješ poslední větu.“
„Byla poslední, ale tomu ty nerozumíš. Je to jako bych ti balila dárek a ty nechtěl čekat, až uvážu mašli.“
„Nepřeháněj.“
„Nepřeháním.“
„Tak mi do ní zabal svačinu, přečtu si ji v kanclu u kávy.“
„Jsi hnusný! Trhej, Lady, trhej!“                                 
 
KLASIKA
 
Tu noc se jí počertech nechtělo jít spát. Má to vůbec smysl? Má to všechno ještě vůbec nějaký smysl?
Z barevné kartonové krabičky mizela jedna cigareta za druhou. Pokoj pro hosty se pomalu naplňoval namodralým dýmem. Bože, jak budou ty záclony zítra zase smrdět!
Otevřela okno, aby se trochu nadechla. Bylo to jako vypít pohár pramenité vody – ve vyprahlém hrdle jako by téměř slyšitelně zasyčelo. Nechala záclony odhrnuty stranou a otevřela okno dokořán. Otočila se na patě a šla se napít. Zasyčelo.
Vůbec neměla v úmyslu plakat. Slzy, zadržované v posledních měsících silou vůle a vzdoru, si však konečně po dlouhém a vysilujícím boji našly svoji cestu ven. Ve chvilce měla mokré tričko pod bradou. Rozběhla se a rozplácla napříč prázdnou postelí. Pořád ještě voněla jeho potem. Tím afrodisiakem při milování. Obě voněly.
 
V představách se jí pojednou vynořil obraz tekoucí sprchy. Správně, tohle teď potřebuje ze všeho nejvíc – spláchnout jeho dotýkání, vzpomínky i svíravou bolest, která jí naplnila srdce. Pramínky vlažné vody jí stékaly po vlasech, přes oči, ramena, ňadra. Pozvedla paže a nechala volně omývat dlaně a prsty. Pomalu začínala cítit, jak s sebou ta voda odnáší všechno, čeho byla ještě před malou chvílí tak plná: Vzpomínek, bolesti, lásky.
Otočila kohoutkem a pustila proud silněji. Náhle si uvědomila přítomnost velmi zvláštního pocitu. Pocitu, který ji ve vteřině přesvědčil, že se v tom proudu celá úplně ztrácí, že se i ona sama stává vlažnou vodou a odtéká tím malým otvorem v podlaze. Zůstalo jen strnulé prázdné tělo.
Ucítila chlad a škubla sebou. Zastavila tok studené vody a navlékla se do županu. Pokoj pro hosty už zase voněl svěžím vzduchem z ulice. Zavřela okno. Škrtla sirkou a zapálila vonnou svíčku ve skle. Schoulila se na gauči pod ovčí rouno a usnula s otevřenýma očima. Její poslední myšlenka patřila hřejivému jarnímu slunci.

Když s prvním procitnutím otevřela oči, neoslepilo ji hřejivé jarní slunce. Obloha civěla na svět svojí nejsmutnější šedí a okna plakala korálky vytrvalého deště. Zase ta voda! Chtěla přece zapomenout.
Zaspat ty nepříjemné pocity. „Život nás zraňuje s nepředstavitelnou ironií“, pomyslela si, ale její unavené oči už se k těm skleněným v okenních rámech nemínily přidat.
Už pár týdnů si tak hluboce uvědomovala, jak bezpodmínečně by právě tohoto muže dokázala milovat.Proč právě  jeho musí doma čekat vlastní žena a vlastní děti? Dokonale trapná klasika, kterou člověk tak dobře zná a přece se s ní nikdy nesmíří. Nikdy. Nikdy, když pozná, že miluje doopravdy. Přitáhla si pod hlavu spadené ovčí rouno a zůstala ještě chvíli ležet. Byla neděle a nebylo kam pospíchat.

Nevnímala čas. Nevnímala dokonce  ani vlastní myšlenky. Až s výrazným uvědoměním si hladu zjistila, že se blíží k poledni. Nechtěla jíst. Plná vzdoru se chtěla mstít vlastnímu tělu za to, že se hlásí o svoje přirozené potřeby. I její duše měla potřebu: potřebu lásky. A té se jí teď nedostávalo. Alespoň ne tak, jak byla ochotná přijímat – opravdově, radostně a čistě, bez omezení. Jenže její stažený žaludek  tvrdošíjně odmítal akceptovat tuto hloupou sebetrýzeň. Trval si na svém tak bezohledně, až to zabolelo. Vnutila si do úst s odporem dvě sušenky (zbytek dezertu k předvčerejší kávě) a svraštělý pomeranč. Lahodná šťáva jí osvěžila mysl. Ta s rozverností sobě vlastní okamžitě zmobilizovala všechny existující chutě a ona se jim nebránila. Za směs, kterou její žaludek musel od toho okamžiku začít trávit, by se zaručeně nestyděli ani pejsek s kočičkou. Lednice zůstala zpola prázdná a ve špajzu osiřelo pár loňských zavařenin a košík s cibulí.  Hotová invaze!
Cítila se příjemně a na chvíli se zdálo, že už jí vůbec nic nechybí. Něco však přece: Zachtělo se jí vyčistit si zuby. Vešla do koupelny a otočila kohoutkem: Panebože, zase ta voda! Zvedl se jí žaludek tak nečekaně, že sotva stačila doběhnout a vstrčit hlavu do mísy. Zatáhla za splachovadlo – zase ta voda! Vrátila se k umývadlu, aby si opláchla zpocený obličej – voda! Vzteky celá bez sebe vyběhla z koupelny, aniž by stačila kohoutek otočit zpět.
A osvobozená voda se valila proudem.  Najednou jí byla plná podlaha. Propadla panice – otevřela dveře od bytu a omráčená strachem vyběhla na liduprázdnou ulici. Ale vodní živel ji pronásledoval všude: Voda, voda, nic než voda. Cítila ji pod koleny, v půli stehen, obepínala ji kolem pasu a stlačovala hrudník. Chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Ve chvíli, kdy se jí chladná voda zavřela nad hlavou, prudce rozhodila rukama a … probudila se.
 
Do oken jí svítilo nádherné ranní slunce. Všechno kolem ní se zdálo být zlaté. A hřejivé, tolik hřejivé. Rozpomněla se na příšerný sen a s úlevou se zvedla z gauče. Vzala do ruky svůj bezdrátový telefon a vytočila jeho telefonní číslo.
 
POKRAČOVÁNÍ ...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 08. 2006.