| STOPA - Byl nádherný zimní den. Teplota něco málo pod nulou, kolem pětadvaceti centimetrů čerstvě napadaného „prašanu“, občas vysvitlo i slunce. Ideální den pro „běžkaře“. Mezi nimi jsem ovšem nemohl chybět ani já. Tenkrát mně bylo něco málo přes třicet a cítil jsem se ve výborné fyzické formě. Běh na lyžích jsem miloval. Sjezd mě sice bavil také, ale čekat dlouhé fronty u vleků jsem považoval za ztrátu drahocenného času.
Pečlivě jsem namazal lyže a vyrazil. Předpokládal jsem, že si před obědem uběhnu tak deset až patnáct kilometrů jako rozcvičku pro odpolední výlet na Černou horu. Nejdříve jsem musel od chaty prošlapat v hlubokém sněhu stopu až na cestu. Pak už byla docela slušně projetá stopa od nedočkavých lyžařů – ranních ptáčat.
Vystoupal jsem mírný svah a na rovince jsem už jel naplno. Jedu, jedu, běžím, běžím, když jsem spatřil před sebou dalšího kolegu, běžkaře. Neběžel moc rychle a tak jsem ho po chvíli dostihl. Nedalo se přehlédnout, že to byla žena. Kdybych se tenkrát více soustředil na postavu a zjev, řekl bych, že to byla pěkná žena nebo spíše pěkná holka. Tehdy mě ovšem více zajímalo, jak ji předběhnout a nemuset při tom do hlubokého sněhu.
„Stopa!“ odhodlaně jsem vyzval slečnu.
Slečna nereagovala a dál zůstávala ve vyjeté stopě.
„Stopa!“ znovu a důrazněji jsem křikl.
Slečna trochu pootočila hlavu, zřejmě aby viděla toho hulváta, který na ni pokřikuje. Potom trochu zrychlila, ale ne tak, aby mě nezdržovala.
Teď už jsem skoro zařval: „STOPA!“
„No vždyť ji vidím, když v ní jedu!“ ironicky a provokativně odpověděla.
To mě tedy namíchla. Běžecký úbor jí sice padl znamenitě, ale výchovu rodiče zřejmě zanedbali.
„Tak to vás mám předběhnout v tom hlubokém sněhu?“ ptám se udýchán a už se chystám vyjet ze stopy.
„To jsem na vás zvědavá!“ drze odpovídá.
A já jsem v té cynické odpovědi cítil něco jako výzvu.
Vyjedu ze stopy do hlubokého sněhu a nasazuji tempo k předjetí či předběhnutí. Když jsem byl tak na její úrovni, pohlédla na mě. Měl jsem dojem, že jsem ji už někde viděl, ale to bylo v té chvíli nepodstatné. Na jazyku jsem měl hned několik nehezkých výrazů, ale pak jsem je všechny raději spolkl. Muž má být džentlmen i v takových situacích. Jen jsem se na ni ošklivě podíval. Ale tvářičku měla pěknou!
Předpokládal jsem, že alespoň trochu zpomalí, aby mi umožnila vjet zase do stopy, ale to jsem se hrozně mýlil. Přidala. A čím víc jsem zrychloval já, zrychlovala i ona. Řekl bych, že očividně provokovala.
To tempo přece nemůže dlouho vydržet! Začal jsem si namlouvat, že to bude mým špatným namazáním lyží. Několik desítek metrů jsem se pachtil v hlubokém sněhu těsně vedle ní …. Ale ona to tempo vydržela a dokonce jsem se musel zase pokorně vrátit do stopy za ni. Ona však zrychlila ještě víc a za několik minut byla dosti daleko přede mnou. Občas se otočila, aby se asi ujistila, že jsem řádně daleko a nebudu ji už obtěžovat svým požadavkem na uvolnění stopy. Zpomalil jsem a upravoval si vázání (pochopitelně mu nic nebylo). Jako muž a dosti sportovně zdatný jsem se necítil zrovna moc dobře.
Na celou příhodu jsem časem zapomněl, ale stalo se něco, co mi ji zase připomnělo. Porada vedoucích skončila a byla takzvaná volná zábava. Pan ředitel se chtěl pochlubit a přinesl několik fotografií.
„Tak to je moje dcera,“ ukazoval na jednu z dívek na fotografii. „Představte si, že vyhrála krajský přebor v běhu na lyžích“ prohlásil s pýchou.
Podíval jsem se i já.
„No, vždyť já tu tvář znám! To je přece ta holka z hor!“ chtělo se mi říct, ale nechal jsem si to pro sebe. Ještě, že jsem tehdy nepoužil ty výrazy, které jsem chtěl na „přebornici“ vychrlit. Teď jsem si také uvědomil, kde jsem ji už viděl. Pan ředitel má její fotku na pracovním stole pod sklem. Holka to byla opravdu krásná.
Moje sebevědomí znovu narostlo. Mužská ješitnost byla uspokojena. To přece není žádná prohra, ale čest být poražen talentovanou přebornicí, ne?
|
| NA BĚŽKÁCH - Jakub vylezl ráno z horské chaty, spokojeně obhlédl oblohu a nazul si běžky. Nestál na nich poprvé a už jen ojediněle se mu stávalo, že se ocitl nějakým hloupým nedopatřením na zemi. Ještě schovat klíče od pokoje do taštičky na krku (proč tam dávají ten dřevěný soudek s číslem?) – a jedééééém…
- Po pár hladkých kilometrech se Jakub musel rozhodnout – buď sjede dolů hlubokým sněhem, nebo to vezme po zapomenuté silnici, která byla slibně protažená a lákala k rychlé jízdě. Jakub se pustil silničkou.
Vítr mu svištěl kolem uší, rychlost se zvětšovala. Bravurně vjel do pravotočivé zatáčky – a naráz se zastavil na místě. Tedy lyže se zastavily. Těsně za zatáčkou totiž přepečlivý majitel posypal své území včetně silnice štěrkem. Lyže se zadrhly a Jakubovo tělo pokračovalo setrvačností dál. Padl přímo „na hubu“. To byl takový držkopád, že se to ani slušně nedá napsat. Dopadl hrudníkem na klíče, které se mu zaryly do těla. Čepici měl pod bradou, brýle někde pod sebou, v hlavě mu hučelo…
Robustní majitel vyběhl před dům a spustil: „Tak já to tu sypu, aby to neklouzalo, a vy mi tady klidně jezdíte? Co si myslíte, člověče? Neválejte se tu a koukejte vypadnout!“ - Otřesený Jakub se pomalu vzpamatovával. Leží tady, zmlácený a potlučený, a ještě mu někdo bude nadávat? Jak asi má vypadnout, když se ani nedokáže zvednout?
- „Já tu nejezdím, jen jsem běžel kolem a pak jsem tu najednou zastavil. A víte co, vlezte mi na záda“.
- Majitel zalapal po dechu, otočil se zpátky a chtěl na Jakuba poštvat psa. Ale boží mlýny melou... Přece jen se objevilo zledovatělé neposypané místo, které přesně čekalo, až na něj rozezlený majitel šlápne. Ten hromotluk nespadl, ten se přímo rozplácl.
- Jakub sebral všechny zbylé síly, vstal a velkoryse majiteli pokynul: „Neměl byste se tu tak válet, vážený pane, radši si posypejte chodník, ať tu nikdo neuklouzne!“
- Pak se otočil zády, dlouhými kroky důstojně přešel ten bláznivý kus silnice a znovu se pomalu rozjel. Jen modřina ve tvaru klíčů se soudkem, vyrytá v hrudníku, mu skoro měsíc připomínala jeho běžecký výlet.
|
| NA SJEZDOVCE - Radek vzal Mariku na lyže. Sice ho varovala, že moc jezdit neumí, ale byl přesvědčený, že jako vždycky přehání. Před sebou měli rozhled do údolí a mírnou sjezdovku, která vedla lesem.
Radek zvolal: „Za mnou!“, odrazil a už si to drandil dolů. Pár kristiánek, chvilku šusem, přes několik „boulí“, a konečné zatočení vpravo. Zvednutý prašan trochu ohodil pár Němců stojících u stánku s občerstvením. Ti jen něco zabrblali a dál si vychutnávali české pivo.
Radek popojel ke spodní stanici lyžařského vleku. Čekal – a nic. Ačkoli sjezdovkou projelo už mnoho lyžařů, Marika pořád nikde. Vtom Radek spatřil skupinu vojáků, kteří také sjížděli dolů na svých prkýnkách. Řekl si, že se jich zeptá, jestli Mariku neviděli. Vojáci s halasem dojeli až k němu a pokřikovali na sebe:  - „Ty vole, viděl jsi tu zelenou buchtu, co se tam rozplácla? Ta byla víc na zemi než na nohou…“
- „Člověče, já jsem měl co dělat, abych se jí vyhnul. Vypadala jak sněhová koule..“
- „Ta se tam bude plácat do příštích Vánoc“.
Radek už se nepotřeboval na nic ptát. Jestli Marika zezelenala vztekem, to nevěděl, ale byl si jistý tím, že měla na sobě zelenou kombinézu. Vydal se do kopce. A vtom ji uviděl. Bílo-zelená postava, ruce a nohy od sebe, s hůlkami ohrožujícími okolí, se vyřítila šusem z lesa a nebezpečně rychle se přibližovala k němu. Jeho Marika! Přitom hulákala na celé kolo: „Pozóóóóóór, jedůůůůůůůů….“ - Kdo mohl, uhýbal z cesty. Radek obětavě rozevřel náruč a chtěl svou milovanou zachytit. Ovšem Marika při své jízdě smrti nabrala pozoruhodnou rychlost a teď ho smetla s sebou. Váleli se a kouleli až ke smějící se frontě přihlížejících lyžařů, kteří čekali na vlek.
- Fyzikální zákony jsou neúprosné. Jeden za druhým, jako domino, padali čekající lyžaři do sněhu, skládali se k zemi, naráželi do sebe – a postupně se přestávali smát. Prostor u vleku vypadal jak po zemětřesení. Nepřehledná změť lyží, hůlek a lidí se po chvíli začala zvolna rozmotávat a skládat do původní pozice. Marika se za Radkovy pomoci vyhrabala ven, sundala lyže a prohlásila, že ji na sjezdovku už nikdo nedostane…
To předsevzetí jí vydrželo rok. Ale láska dělá divy a tak se naučila lyžovat i Marika. |
