ŘÍZEK Pracoval jsem v jednom větším průmyslovém podniku, v ekonomickém oddělení. Zvláštními exponáty tohoto oddělení byli dva pracovníci, Milan a Ríša. Byli to kolegové, ale především rivalové. Nikoho nenechali v klidu, ani sebe navzájem a nikdo si před nimi nebyl jistý, že mu něco neprovedou. Neustále vymýšleli nějaké lumpárny a předháněli se v tom, která jimi vymyšlená je lepší. Jakmile se někde objevili, všichni byli okamžitě ve střehu. Nadešla však doba, kdy se oba měli rozejít. Milan měl strýce, který v restituci dostal zpět krásnou, prosperující restauraci v Dejvicích. Protože rozvedený strýc neměl děti, bylo jasné, že jediným případným dědicem bude právě Milan. Aby byl už zpočátku „u pramene“, přijal strýcovu nabídku, dal v podniku výpověď a stal se ekonomem ve „svém“ podniku. Milan byl ovšem velkorysý, nezapomněl, z jakých poměrů vyšel, a celé naše ekonomické oddělení pozval na rozlučku na oběd do „jeho“ restaurace. Mezi pozvanými nechyběl ani Ríša. U dveří nás Milan v černém smokingu, bílé košili a s motýlkem u krku osobně vítal a každé ženě dokonce předal růži. Přede mnou šel Ríša a tak jsem zaslechl, jak mu omluvně říká: „Tak odpusťme si, co jsme si…“ a mile se na něho usmál. Ríša zřejmě nabízenou dohodu přijal, protože se usmál také. Oběd začal ve velkém stylu: aperitiv, šunkový závitek jako předkrm, polévka s játrovými knedlíčky… a teď přijde na řadu řízek a opečené brambory. Seděl jsem mezi kolegou Václavem a Ríšou. Po chvíli se ke mně Václav naklonil a špitl: „Člověče, pořád nemohu uvěřit, že by se ti dva nakonec usmířili. Buď něco provede Ríša Milanovi nebo Milan Ríšovi, dej na mě.“ Nevěřil jsem mu, vždyť ti dva se už asi nikdy neuvidí, tak proč by už neměli s těmi blbostmi skončit. Že jsem mu měl věřit, jsem vzápětí pochopil… Začalo se nosit na stůl…řízečky slibně voněly, brambůrky se na nás jen smály. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do té nádhery. Nenápadným pohledem napravo, nalevo a na svoji porci jsem zjistil, že porce Ríši je poněkud větší. Jeho řízek zakrýval skoro celý talíř. „No tak vidíš, Václave, jak jsi se mýlil,“ říkal jsem si v duchu. Z našich míst bylo dobře vidět na dveře kuchyně. Můj pohled sklouzl nechtěně tím směrem. Ze dveřích koukalo snad deset hlav naším směrem a vedle nich stál Milan. A teď to přišlo…Ríša se snažil ukrojit část řízku. Nešlo mu to. Snažil se znovu, ale řízek statečně odolával. Nakonec se z řízku odloupla strouhanka a zpod té krásné, zlatavé strouhanky na něj koukal hadr, obyčejný, hnusný hadr… Ríša zbrunátněl, narovnal se a jeho pohled zachytil smějící se dveře kuchyně a poťouchle se usmívajícího Milana. Ostatní hosté po chvíli pochopili, co se stalo, a to už se chechtali všichni… Jen Ríša se nesmál. Smích pomalu ustával a všichni jsme s napětím očekávali, co udělá, jak se zachová. Pochopí legraci nebo se urazí? V tu chvíli bych nevsadil ani na jednu variantu. Bravurně a rychle to ovšem vyřešil Milan. Snad nejkrásnější servírka z Prahy s milým úsměvem vyměnila Ríšovi talíř za talíř s opravdovým šťavnatým řízkem. Ríša se rozpačitě usmál, pro jistotu z řízku odloupl strouhanku a s chutí se do něho pustil. Napětí konečně povolilo a ozval se dokonce i sporadický potlesk. Při odchodu se Milan Ríšovi ještě omluvil. Mně se ale nezdálo, že by Ríša toto hrozné ponížení přede všemi jen tak nechal… |
ODPLATA Odplaty se Milanovi dostalo až o několik měsíců později, kdy už si na Ríšu možná ani nevzpomněl. Ten den šel, vlastně jel, Ríša nakupovat do jednoho obchodního domu. Zaparkoval svoje auto a chystal se vystoupit. Vedle něho zaparkovalo stříbrné auto a z něho vystoupil… Milan. Ríša se rychle otočil, aby ho Milan nezahlédl. Vlastně ani nevěděl, proč to udělal. Teď si ovšem znovu připomněl tu ponižující příhodu s řízkem, která ho dost dlouho mrzela. „Tohle mu tedy jen tak nedaruju,“ říkal si často. Časem na to ale on i ostatní zúčastnění zapomněli a tak se k tomu už nevracel. Teď však, při pohledu na sebevědomého Milana, mu začala krev ve spáncích bušit… Nápad však nepřicházel. „Vypustím mu pneumatiky, ať se trochu zapotí. Ne, zamítá se, příliš primitivní“. Na nic jiného však nepřišel. Pomalu a opatrně se loudal ke vchodu do obchoďáku. Vedle vchodu postávali tři zarostlí mladíci a popíjeli z lahví laciné pivo. „No moc se mi nelíbí, aby si tak vyčíhali moje auto a já přišel k vykradenýmu. To už jsem slyšel, jeden bude sledovat mě a mobilem upozorní dalšího komplice, kdybych se náhodou vracel zpět. Nic takového… Jejich zkušenosti využiju teď já pro svůj odvetný plán!“ Rychle se vracel zpět. Mladíci, nevzbuzující příliš důvěry, stále ještě postávali před vchodem. „Mládenci, chtěli byste si vydělat dvě stovky?“ oslovil je hlasitě, aby si dodal odvahy. Podívali se na něho nedůvěřivě: „A vo co by šlo? Žádnou levárnu neděláme,“ odpověděl ten nejmenší, zřejmě jejich šéf. „Žádná levárna, jen bych chtěl, abyste mi, asi tak půl hodiny, pohlídali auťák, mám tam totiž dost drahé věci“. Chvíli se mezi sebou radili a pak se rozhodli: „To by šlo, ale ty dvě stovky dáte předem!“ Ríša podal mladíkovi dvě stovky a ukázal na auťák, který mají hlídat. Místo na svoje však ukázal na Milanovo auto. V tom byl ten jeho geniální plán! Ríša se schoval nedaleko a pozoroval, co se bude dít. Jen doufal, že ti mládenci nebudou chtít ten auťák vykrást, to by musel zakročit. Mládenci se pomalu přesunuli k Milanovu autu a dál popíjeli pivo. Konečně se vracel Milan. Nedůvěřivě a nejistě si prohlížel mladíky postávající poblíž jeho auta. Když chtěl auto otevřít, byl rázně odstrčen. „Co si to dovolujete?“ zaprotestoval. „Hele, nech toho a raději vypadni, než zavoláme policajty“, houkl na něho ten nejmenší a znovu do něho strčil. „To je náš džob, tak se sbal a běž. Vyber si jiný auto!“ „Ale to je moje auto!“ zoufale se bránil Milan. „Koukejte, vždyť mám od něj klíčky“. „Jó? Tak ukaž papíry, ty frajere,“ chechtali se mu do očí. Milan sáhl do náprsní kapsy. Snad to byla shoda náhod či vyšší moc, ale z náprsní kapsy nevytáhl nic. „Jo, už vím, .. mám je… tam…tam v přihrádce“, koktal rozrušeně. Mladíci se rozesmáli: „No jistě, samozřejmě, pán si je zapomněl.“ Kolem skupinky se začal tvořit hlouček zvědavců. „Dneska už se ani podle šatů nedá poznat zloděj, “ ozvalo se z hloučku. Zkrátka, zoufalého Milana k autu nepustili. Dokonce ho obklopili tak, aby nemohl odejít. „Počkáš si s námi na pravého majitele. Ale jestli chceš zavolat policajty, můžeme to udělat i za tebe.“ Teď už byla asi ta správná chvíle, aby Ríša zasáhl. Pomalu přicházel k živě diskutující skupince. „Táák… teď se to konečně vysvětlí,“ prohodil nejvíce zarostlý mladík, když viděl přicházejícího Ríšu. „Co se tu děje? “ zeptal se naivně a pohlédl na Milana. „Nazdar, Milane…“. Milan okamžitě pochopil situaci. „Mládenci, díky za hlídání, ale měli jste hlídat to šedivé auto a ne to stříbrné.“ Mládenci pomalu odcházeli, občas se otočili, vrtěli nechápavě hlavou, a něco nelichotivého si asi na Ríšovu adresu povídali. Skupinka zevlujících se pomalu rozcházela. „Tak to se ti povedlo“, pronesl uznale Milan a Ríša stiskl jeho nabízenou pravici. „Ale ten fór s tím řízkem taky nebyl špatnej.“ „Kdybys měl někdy cestu kolem, stav se na kus řeči, docela se mi po těch našich fórkách stýská.“ „No uvidíme.“ Ríša nastartoval a pomalu odjížděl. Když míjel Milanovo auto, ještě gestem naznačil, že teď si jsou konečně „kvit“. |