Vladislav Neužil: Tichá vzpoura

Rubrika: Literatura – Inspirace

S vedoucími, které většina z nás nazývá šéfem, byly vždycky nějaké potíže. Šéf je tu proto a od toho, aby ho jeho podřízení podrobovali kritice. V některých případech s tím lze jistě souhlasit, ale já jsem měl občas to štěstí, že jsem mnoho výhrad k některým šéfům nemusel mít. Možná, že si ten vztah vytváří a buduje každý sám. Možná, že nejvíc záleží už na prvním kontaktu. S jedním takovým kontaktem bych případné čtenáře rád seznámil. Třeba bude inspirující.

Král je mrtev, ať žije král ! Šéf odešel, přichází nový šéf !
Příměr trochu pokulhává, ale ať !

Nastoupil nový šéf, svolal všechny podřízené a hned se představil: „ Jmenuji se Václav Hrbáč a jsem silný kuřák. Sděluji vám, že se v kouření nebudu omezovat a kuřáky omezovat rovněž nebudu.“
Musím trochu upřesnit dobu nástupu nového šéfa. Psal se rok 1985.

Tak to byla bomba, protože z deseti lidí u nás kouřila pouze jedna žena, která se při těchto slovech konečně dočkala zadostiučinění za všechna činěná příkoří ze stran nás nekuřáků.
Netrvalo dlouho a Václav, tedy nový šéf,  začal po kancelářích roznášet popelníky. V naší kanceláři jsme byli dva nekuřáci, řekl bych až protivní,  Honza a já. Také do naší kanceláře vešel, no, spíše vrazil Václav s popelníkem v ruce. S pozdravem, či zaklepáním na dveře se neobtěžoval, popelník postavil na konferenční stolek a beze slova odešel.
S Honzou jsme se na sebe spiklenecky podívali. Honza vstal, vzal popelník ze stolku, podíval se na otevřené okno do zahrady, naznačil co zamýšlí a já přikývl. Popelník nádherným obloukem vylétl z okna a měkce přistál v trávě. Zřejmě se mu to moc líbilo, nádherně se tam, ve třpytu slunce, vyjímal.
 
Zanedlouho se s cigaretou v puse objevil Václav: „ Kde je?“
„ A kdo?“, tážeme se zase my.
„Víte to moc dobře, tak kde je ten popelník?“ začal zesilovat hlas Václav. Teď jsme raději jen pokrčili rameny.
„Za chvíli se vrátím a ať je ten popelník na stolku!“. To už znělo skoro jako výhrůžka, chybělo tam jen slůvko „nebo…“. 
„A kdo ho tam dá?“, napadla mě burianovská otázka. Tu jsem si však raději nechal pro sebe.
 
Když odcházel, zdál se nám v obličeji trochu červenější, a také jeho žíly na krku nebyly v úplném pořádku.
„Jen vydržet!“, viselo ve vzduchu naší kanceláře a nebylo třeba to ani vyslovovat. Popelník si dál trůnil v trávě a zdálo se, že se trochu potutelně usmívá, jako by chtěl říct: „Tak to jsem zvědavý, kuliferdové, jak to dlouho vydržíte?“
 
Za chvíli, jak slíbil, se Václav vrátil. Tentokrát kupodivu bez cigarety. Jeho zrak okamžitě spočinul na stolku. Jistě předpokládal, že tam popelník uvidí.
„ Tak vy ho tam nevrátíte? To byl ale památeční, broušený popelník, který jsem dostal od matky“, řekl a odešel.
Tak a teď jsme byli na řadě my: „Hele, to bychom mu ho asi měli vrátit“.
„Vrátit - to jo, ale ať si ho odnese“. Honza vstal a šel do zahrady pro popelník. Mrknu z okna a polknu naprázdno,……to snad není možné, popelník tam není!
Honza zatím dorazil na místo, kde památeční, broušený popelník od Václavovy matky ještě před chvílí ležel. Podíval se ke mně nahoru s otazníkem v očích: „Kde je?“. Ale já jsem se už vtipně: „A kdo?“ neptal.
„Tak to bude pěkný průšvih! To ho musel někdo sebrat!“, chytře jsme konstatovali. „Ale kdo?“.
 
Naše zahrada byla naštěstí součástí velkého podnikového objektu, do kterého mělo přístup pouze asi 150 zaměstnanců, a tak se okruh podezřelých velmi zúžil. Vylučovací metodou jsme dospěli k závěru, že to musel být někdo ze závodní stráže (tak se dříve říkalo ochrance), když byli na obchůzce. Naše dedukce byla úžasná. Honza navštívil vrátnici a ejhle, popelník na stole a jako by se chechtal. Po delším vyjednávání a přislíbení láhve rumu drží Honza popelník v náručí něžně, jako otec dítko.
 
Konec našeho prvního kontaktu nebo chcete-li střetu se šéfem byl naší výhrou, i když nás stála láhev rumu. Popelník jsme Václavovi dali se žádostí, aby u nás v kanceláři nekouřil. Václav si popelník odnesl a skutečně do naší kanceláře, podotýkám jen do naší kanceláře,  s cigaretou nechodil. Nikdy si ovšem neodpustil poznámku: „No jo, tady se pánům nesmí kouřit, ono jim to smrdí!“    

Vydáno v PN 27.2.2005

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 06. 2007.