S vedoucími, které většina z nás nazývá šéfem, byly vždycky nějaké potíže. Šéf je tu proto a od toho, aby ho jeho podřízení podrobovali kritice. V některých případech s tím lze jistě souhlasit, ale já jsem měl občas to štěstí, že jsem mnoho výhrad k některým šéfům nemusel mít. Možná, že si ten vztah vytváří a buduje každý sám. Možná, že nejvíc záleží už na prvním kontaktu. S jedním takovým kontaktem bych případné čtenáře rád seznámil. Třeba bude inspirující.
| Král je mrtev, ať žije král ! Šéf odešel, přichází nový šéf !
Příměr trochu pokulhává, ale ať ! | - Nastoupil nový šéf, svolal všechny podřízené a hned se představil: „ Jmenuji se Václav Hrbáč a jsem silný kuřák. Sděluji vám, že se v kouření nebudu omezovat a kuřáky omezovat rovněž nebudu.“
Musím trochu upřesnit dobu nástupu nového šéfa. Psal se rok 1985.
Tak to byla bomba, protože z deseti lidí u nás kouřila pouze jedna žena, která se při těchto slovech konečně dočkala zadostiučinění za všechna činěná příkoří ze stran nás nekuřáků. - Netrvalo dlouho a Václav, tedy nový šéf, začal po kancelářích roznášet popelníky. V naší kanceláři jsme byli dva nekuřáci, řekl bych až protivní, Honza a já. Také do naší kanceláře vešel, no, spíše vrazil Václav s popelníkem v ruce. S pozdravem, či zaklepáním na dveře se neobtěžoval, popelník postavil na konferenční stolek a beze slova odešel.
- S Honzou jsme se na sebe spiklenecky podívali. Honza vstal, vzal popelník ze stolku, podíval se na otevřené okno do zahrady, naznačil co zamýšlí a já přikývl. Popelník nádherným obloukem vylétl z okna a měkce přistál v trávě. Zřejmě se mu to moc líbilo, nádherně se tam, ve třpytu slunce, vyjímal.
-
- Zanedlouho se s cigaretou v puse objevil Václav: „ Kde je?“
- „ A kdo?“, tážeme se zase my.
- „Víte to moc dobře, tak kde je ten popelník?“ začal zesilovat hlas Václav. Teď jsme raději jen pokrčili rameny.
- „Za chvíli se vrátím a ať je ten popelník na stolku!“. To už znělo skoro jako výhrůžka, chybělo tam jen slůvko „nebo…“.
- „A kdo ho tam dá?“, napadla mě burianovská otázka. Tu jsem si však raději nechal pro sebe.
-
- Když odcházel, zdál se nám v obličeji trochu červenější, a také jeho žíly na krku nebyly v úplném pořádku.
- „Jen vydržet!“, viselo ve vzduchu naší kanceláře a nebylo třeba to ani vyslovovat. Popelník si dál trůnil v trávě a zdálo se, že se trochu potutelně usmívá, jako by chtěl říct: „Tak to jsem zvědavý, kuliferdové, jak to dlouho vydržíte?“
-
- Za chvíli, jak slíbil, se Václav vrátil. Tentokrát kupodivu bez cigarety. Jeho zrak okamžitě spočinul na stolku. Jistě předpokládal, že tam popelník uvidí.
- „ Tak vy ho tam nevrátíte? To byl ale památeční, broušený popelník, který jsem dostal od matky“, řekl a odešel.
- Tak a teď jsme byli na řadě my: „Hele, to bychom mu ho asi měli vrátit“.
- „Vrátit - to jo, ale ať si ho odnese“. Honza vstal a šel do zahrady pro popelník. Mrknu z okna a polknu naprázdno,……to snad není možné, popelník tam není!
- Honza zatím dorazil na místo, kde památeční, broušený popelník od Václavovy matky ještě před chvílí ležel. Podíval se ke mně nahoru s otazníkem v očích: „Kde je?“. Ale já jsem se už vtipně: „A kdo?“ neptal.
- „Tak to bude pěkný průšvih! To ho musel někdo sebrat!“, chytře jsme konstatovali. „Ale kdo?“.
-
- Naše zahrada byla naštěstí součástí velkého podnikového objektu, do kterého mělo přístup pouze asi 150 zaměstnanců, a tak se okruh podezřelých velmi zúžil. Vylučovací metodou jsme dospěli k závěru, že to musel být někdo ze závodní stráže (tak se dříve říkalo ochrance), když byli na obchůzce. Naše dedukce byla úžasná. Honza navštívil vrátnici a ejhle, popelník na stole a jako by se chechtal. Po delším vyjednávání a přislíbení láhve rumu drží Honza popelník v náručí něžně, jako otec dítko.
-
- Konec našeho prvního kontaktu nebo chcete-li střetu se šéfem byl naší výhrou, i když nás stála láhev rumu. Popelník jsme Václavovi dali se žádostí, aby u nás v kanceláři nekouřil. Václav si popelník odnesl a skutečně do naší kanceláře, podotýkám jen do naší kanceláře, s cigaretou nechodil. Nikdy si ovšem neodpustil poznámku: „No jo, tady se pánům nesmí kouřit, ono jim to smrdí!“
|
