| S přibývajícími léty se člověk dostává do stavu, kdy mu paměť slábne, ale o to více se naběhá a nachodí. Občas vám „někdo“ něco schová a některé věci se nenávratně ztratí v „černé díře“. Stáří má ale i pozitivní stránku. Člověku se začínají vybavovat, a někdy dost detailně, vzpomínky na dětství. Je to docela příjemný pocit, když se vám znovu vybavují tváře vašich kamarádů, prvních lásek, sourozenců, ale i tváře rodičů, babiček a dědečků. Zajímavé na tom je, že vidíte tváře těchto lidí tak, jak vypadali tehdy. V mých vzpomínkách a příbězích znovu ožívají, znovu se honím za „hadrákem“, lezu přes plot k Vondráčkům na jejich nádherné třešně, znovu jsem bit a klečím za trest u štokrlete.
Tu nejkrásnější část mládí, plné dobrodružných příběhů, jsem prožil na Královéhradecku.
Pohřby jsem neměl a nemám moc rád, protože tam jsou lidé smutní, a to děti nemají rády. Na jeden pohřeb však vzpomínám s úsměvem.
Nedaleko Hradce Králové je vesnička Pouchov, kde bydlela babička a děda, rodiče maminky.
Každou neděli jsme byli s bráškou oblečeni do svátečního, maminka i tatínek se rovněž oblékli do toho nejhezčího a vydali jsme se, pěšky nebo autobusem, to podle počasí, na návštěvu. Ty pravidelné nedělní návštěvy jsem měl docela rád, protože u babičky vždycky voněly čerstvě napečené buchty a čekal tam bratranec Véna, sestřenice Jířa, mladý strejda Slávek, ale i pes Milouš, kráva Straka, koza Líza, králíci, prase a všelijaká ta drůbež, co patří k malému hospodářskému stavení. Tam jsem se pak mohl převléci do starých věcí, a to jsem miloval. Nemusel jsem pak dávat pozor, do čeho si sednu či do čeho šlápnu (zatracený slepice). Když nebyl doma děda, protože seděl zrovna se sousedem v hospodě, tak to jsme málem zbořili barák, jak říkala babička. Ve stodole na mlatu ležela hromada slámy, do které jsme z nejvyššího trámu skákali, venku jsme proháněli psa Milouše, osedlávali krávu, stříleli prakem na vrabčáky…. Všechno dirigoval Slávek a my ho zbožňovali.
Ale abych se vrátil k tomu pohřbu.
To byla taková ubrečená neděle a maminka proto rozhodla, že se pojede od nádraží na Pouchov autobusem. Autobusy nejezdily v neděli moc často. Tatínek zjistil z jízdního řádu, že si musíme pospíšit, abychom ten náš vůbec stihli. Z dálky jsme viděli, že už skoro všichni nastoupili a že máme tedy „co dělat“, aby nám neujel. Maminka zavelela a já se starším bráškou jsme utíkali napřed, abychom autobus případně pozdrželi.
Uff, povedlo se. Doběhl tatínek i maminka a autobus se rozjel. Tatínek chtěl zaplatit, ale nebylo komu. My s bráškou už seděli u okénka a maminka se rozhlížela starostlivě kolem. Proč starostlivě, to jsme pochopili záhy. Všichni cestující byli oblečeni v černém, autobus byl provoněn květinami. Jedině my jsme byli oblečeni jinak, než se patřilo. Maminka však neztratila duchapřítomnost, významně mrkla na tatínka a na nás: „Buďte zticha, nic neříkejte a chovejte se, jak vám řeknu.“
Ten autobus nejel na Pouchov, ale někam na pohřeb... To byl dříve takový zvyk, že pro větší počet truchlících příbuzných se objednával autobus, no a my si to spletli.
Teď už nešlo přiznat svůj omyl.
Maminka napínala uši, aby zaslechla něco o tom, kdo vlastně umřel a kam se to jede. Jenže motor autobusu všechno přeřval a maminka toho moc nepochytila. Zjistila jen, že nebožtík se jmenoval Alois a že měl už na umření nárok.
„Tak jsme tu,“ oznámila paní v hedvábném šátku, když autobus zastavil na nějaké návsi. „Nejdřív půjdem k Božce, funus je až za hodinu.“
No, zdálo se mi, že mamince se k Božce moc nechce. Průvod se pohnul, a my s ním. Maminka nás držela za ruce, abychom něco nepokazili. Vysílal jsem k mamince tázavé pohledy, ale maminka jen sykla: „Nic neříkejte a chovejte se jako ostatní.“
Tatínek očividně trpěl, ale na maminčinu hru odevzdaně přistoupil: „Je tu spousta lidí, tak snad se do toho houfu nějak zamotáme, stejně do Hradce teď žádný autobus nejede.“
Božka byla stará vrásčitá paní a mně hodně připomínala babičku. Měla od pláče červené oči, ale mile se na nás usmála a pohladila mě po vlasech: „A vy jste z které strany?“ Maminka se do role vzdálené příbuzné tak vžila, že bez váhání odpověděla: „ Z Hradce… od Pepíka.“ „Aha,“ řekla Božka a obrátila se k dalším přicházejícím. Buď nějaký Pepík opravdu existoval nebo Božka maminčině odpovědi už nevěnovala pozornost. Tatínek si povolil kravatu a hlasitě vydechl.
Pak jsme ještě absolvovali skutečný venkovský pohřeb s hudbou, pohřebním vozem taženým černými koni, kteří měli na hlavách takové zlaté střapce, s proslovem pana faráře, spouštění rakve do hrobu, házení hrsti hlíny a květin na rakev. To celé „představení“ se mně, sedmiletému klukovi, moc líbilo.
Potom jsme se všichni odebrali do hospody, protože nebožtík se prý musí zapít a Alois byl veselý člověk, který by nebyl rád, kdyby se moc dlouho truchlilo. Na stolech bylo plno různého jídla, pití a sladkostí, až se mi sbíhaly sliny. To už se tatínkovi přestávalo líbit: „Přece na tu hostinu nemůžeme jít,“ prohlásil rázně a strkal nás ven. V tu chvíli se však ve dveřích objevila paní Božka: „Kampak, kampak, teď přece nemůžete odejít, autobus vám stejně jede zpátky až navečer,“ a dovedla nás zpět do sálu. My s bráškou byli nadšeni, takových dobrot a červených limonád jsme pohromadě nikdy neviděli. Maminka, ta byla ve svém živlu. Hned se spřátelila s několika dalšími ženskými, vyprávěla jim anekdoty, které znala z Vilímkova kalendáře, a všechny se náramně bavily. Po smutku ani památky. Jen tatínek byl zamlklý a vypadal smutně. Božka si toho všimla, přisedla si k němu a utěšovala ho: „Nebuď smutný, Aloisovi by se to nelíbilo, napij se na jeho zdraví, ať je mu tam nahoře taky dobře.“ Tatínek se na zdraví nebožtíka Aloise napil trochu vícekrát a přestal být smutný.
Pak najednou do sálu vstoupila Marie, to byla ta paní v šátku, a oznámila: „Tak autobus už čeká, kdo jede do Hradce, tak nastupujte.“ Maminka s tatínkem poděkovali paní Božce za milé přijetí a pohostinnost. Pak jsme nastoupili do autobusu, který nás, teď veselou rozjařenou posádku, odvezl zpátky na nádraží do Hradce.
Na tenhle pohřeb se nedá zapomenout.
Jenom maminka měla starost, jak babičce vysvětlí, proč jsme v neděli nepřijeli na návštěvu, když nás, dokonce i s dědou, celou neděli čekali.
|
