- Byl obyčejný, letní, pracovní den. V kanceláři bylo dusno, přestože ráno trochu sprchlo. Do kanceláře vešel pan vedoucí a začal rozdělovat úkoly. V letním období bylo většinou méně práce a tak se musela nějaká vymyslet. To našemu panu vedoucímu nedělalo žádné potíže. Pro mě a Frantu vymyslel skartaci a archivaci. To je taková nezáživná práce, kdy je nutno podle nějakých vyhlášek některé kancelářské papíry po několika letech uložit na několik let do archivu (co kdyby je někdo někdy hledal) a některé je možno skartovat, tedy zničit vhodným způsobem (ty už nikdy nikdo nenajde, i kdyby je hledal). Na tuto práci jsme sice měli svůj názor, ale vyhláška je vyhláška.
-
- Sedíme za velkým stolem, na který nám všichni kolegové s potutelným úsměvem snesli zaprášené balíky ze svých skříní. Nejvíce papírů ovšem přinesla Jana. Shánčlivá a starostlivá, dokonce pečlivě balíky popsala, aby nedošlo k omylu a některý, patřící do archivu, snad nebyl zničen.
- Franta třídil papíry nějakým svým kvalifikovaným systémem nejprve na dvě hromady, a potom tu jednu ještě na další čtyři hromádky. Občas se podíval do té vyhlášky, zavrtěl hlavou na důkaz nesouhlasu, a pak zařadil spis do některé z těch čtyř hromádek. Občas přihodil ještě nějaký ten „nedůležitý“ spis do té první hromady.
- Na mě zbyla ta pomocná, nekvalifikovaná práce, ale fyzicky náročná. Vyfasoval jsem balící papír, provázek a velkou děrovačku. Děrovačku asi každý zná, ale raději, těm mladším ji vypodobním. Je to takový mechanizmus s pákou, do kterého se zasune list nebo více listů papírů a zmáčknutím páky se do těch papírů udělají dvě dírky. Těmito dírkami se prostrčí takové ploché drátky a když je tam těch papírů už moc, tak se drátky ohnou a je z toho větší balík hodící se k založení do archivu.
- Po určité době se musí z děrovačky vysypat její obsah. Jsou to desítky a stovky malých papírových koleček….. A teď nás to napadlo! To přece nemůžeme jen tak vyhodit do koše! No jo, ale jak je nejlíp využít? Jasně, odnese to Jana…
-
- Jana byla naše starší kolegyňka, ekonomka s vybranými způsoby, oblečená vždy podle poslední módy, někdy dokonce podle módy, která k nám měla teprve dorazit. Dalo se říci, že to byla skutečná dáma a že si na ni nemusela hrát.
- Jak jsem už uvedl, byl letní den a po dešti. V kanceláři se na zemi sušily deštníky. Nejkrásnější deštník měla ovšem Jana. V dřívější době se takové deštníky daly koupit pouze v Tuzexu za valuty nebo za tzv. bony. Ten Janin byl japonský, skládací a vystřelovací.
-
- Blížila se doba oběda, zatím nepršelo a tak všichni skládali suché deštníky, jen Janě to jaksi moc nešlo. Složit takový miniaturní deštník skutečně vyžadovalo alespoň technické minimum. To Janě naštěstí či naneštěstí chybělo. Náš plán byl na světě!! Hned jsme se nabídli, že jí s tím skládáním pomůžeme.
- Všichni už odešli na oběd, jen my s Frantou se trochu zdrželi. Teď přišla naše chvíle… Než jsme deštník pečlivě složili, ještě pečlivěji jsme ho naplnili papírovými kolečky.
- Po obědě jsme Janě složený deštník předali. Poděkovala slovy: „Kluci, máte to u mě!“ Jen kdyby věděla!
-
- Nad Prahou se válely temně šedé mraky a my se s obavou dívali na oblohu:„Jen aby nezačalo pršet dříve, než Jana odjede autobusem“.
- „Uf!“ oddechli jsme si, když autobus odjížděl.
- Konec příběhu známe, bohužel, už jenom z vyprávění Jany.
-
- Jana dojela autobusem do Kobylis, přestoupila na tramvaj, a protože pohodlně seděla, prohlížela si nějaký časopis. Času měla dost, neboť vystupovat měla až u Národního divadla. Zabraná do četby si ani nevšimla, že se mezitím rozpršelo.
- „Národní divadlo,“ ozvalo se z reproduktoru.
- „Jéjdamánku, ono prší“ pronesla oblíbené sousloví a pospíchala ke vchodu. Cestou ještě stačila zastrčit do kabelky časopis a vytáhnout deštník. Vystoupila, sundala z deštníku rychle obal a….. ale vždyť ono neprší, ale sněží!!! Všechna ta papírová kolečka, uložená v deštníku, se vysypala na Janu, na její růžový kostýmek….V tu dobu bylo na stanici snad přes dvacet lidí, kteří se teď výborně bavili. Ovšem Jana se znovu zachovala jako dáma. Nejprve zrozpačitěla a dokonce ji napadlo, jestli snad nemá ta kolečka posbírat. Tento neuskutečnitelný nápad však rychle zavrhla, podívala se na rozesmáté, promáčené publikum … a začala se smát s ostatními.
-
- Druhý den přišla do práce jako obyčejně, upravená a s dobrou náladou. My s Frantou jsme netrpělivě čekali, co bude. Vždyť včera pršelo, tak přece musela otevřít ten deštník a určitě jí došlo, že jsme to udělali my dva. Ale Jana nic. Začali jsme být nervózní a přemýšleli v čem je chyba. Třeba ten deštník ani neotevřela!?
- Ale dočkali jsme se.
- Když jsme zase byli zabráni do skartace, kde se vzala, tu se vzala „malá vodní víla“, která na nás vychrstla půl kbelíku vody.
- „Vždyť já jsem vám říkala, kluci, že to máte u mě,“ smála se, a my, zmáčení, se smáli s ní.
- Skartace se pak trochu protáhla, protože jsme museli ty důležité dokumenty na sluníčku usušit.
|