ZPĚVÁK OLDŘICH HORSKÝ A KOMIK, AKROBAT, STEPAŘ OLDŘICH DĚDEK
Když vznikal časopis Senior revue, obrátila se na mě jeho zakladatelka a šéfredaktorka ing. Jarmila Nevařilová, zda bych nechtěl být členem redakční rady a zda bych nechtěl mít v tomto časopise seriál o filmových hercích, které mám rád. Táhlo mi právě na šedesátku, a tak jsem cítil, že se mi spolu s tímto časopisem naskýtá příležitost „přehoupnout“se přes tuto ne zrovna nejveselejší věkovou hranici trochu příjemněji, zvláště budu-li moci psát jen o „hvězdách mého života“. Přislíbil jsem tenkrát paní šéfredaktorce, že pro Senior revui budu psát Seriál ze zahradního domku. A hned v prvním čísle jsem pak tento podtitul čtenářům následovně vysvětlil: „Musíš mít pořádnou pracovnu, ve které tě nikdo nebude rušit a ze které vylezeš mezi lidi vždycky jen až když budeš chtít!“ „To je hezké, ale kde ji asi tak budu mít? V naší chaloupce není místo,“ namítl jsem v kuchyni od počítače, rozloženého na levé polovině jídelního stolu. Žena se otočila od sporáku a pravila: „Nebudeš mít pracovnu v chalupě, ale venku!“ Nechápal jsem: „Kde – venku?“ „V zahradním domku! Na zahradní domek není potřeba stavební povolení. Už to mám promyšlený – budeš tam mít psací stůl s počítačem, rádio, televizi, video, telefon, gramofon, knihovnu, gauč, vařič, hajzlík…“ „Zahradní domek je malej! Kam dám archiv? Knihy, časopisy, písemnosti, fotografie, cédečka, kazety?“ začal jsem pro změnu vypočítávat já. Žena rychle zamíchala omáčku, aby se jí nepřipálila, oči jí svítily a triumfovala: „Nejsem blbá! Zahradní domek má předepsané metry čtvereční, nikoliv krychlové! Svůj nejdůležitější archiv budeš mít - nad hlavou!“ „Jak nad hlavou?“ zhrozil jsem se. Občas se hrozím nápadů své ženy. „Nad hlavou, v místnůstce velikosti tvé pracovny, kam si pro vše potřebné zajdeš kdykoliv se ti zachce, po skládacích schůdkách! Nahoře budeš mít navíc druhé okno a u něj druhý stůl, na kterém nebudeš psát, ale pro změnu třeba kreslit.“ Vše trvalo půldruhého roku. Jeden ze synků se tou dobou občas podivoval: „Proč zrovna u nás staví ČEZ novou trafostanici?“ Já ovšem tyto ironické otázky ignoroval. Očekával jsem výsledek s důvěrou. Moje žena je důvěryhodná osoba, a co si vezme do hlavy, to zrealizuje. A tak dnes, díky její urputnosti, sedím momentálně v županu u počítače, hledím přes něj oknem do hlubokého kokořínského lesa, po pravici mi bublá voda na kafe, po levici mám příruční knihovničku s tím nejdůležitějším, co potřebuji ku psaní, a konečně nad hlavou mám dvířka, ze kterých se – když je otevřu – vyklopí skládací dřevěné schůdky. Po nich pak skutečně mohu vystoupat do království svého archivu. Zatímco vedle v chaloupce všechno spí, v mém trafo-zahradním domku hraje tiše cédéčko s Modern Jazz Quartetem, a já začínám. Zajímavé - začínám v prostředí, o kterém jsem snil před čtyřiceti lety! To není špatné, omládnout najednou o čtyřicet let, že? Začínám psát to, co jsem dosud ještě napsat nestačil – o filmových hvězdách, které mám nad hlavou, ale hlavně pak v srdci…
Tak takhle jsem kdysi v Senior revui otevíral seriál nazvaný S HVĚZDAMI (FILMOVÝMI) NAD HLAVOU. Do dnešního dne jsem si tam už mohl zavzpomínat na dvanáct „hvězd mého života“, hvězd, které se snažím připomínat filmovým divákům - mým vrstevníkům. Málokdo si na ně totiž dnes vzpomene. Samozřejmě, že jsou mezi nimi i hvězdy zářící dodnes - Jan Werich, Oldřich Nový, Zita Kabátová… Ale o těch zapomínaných, jako jsou R.A.Strejka, Eva Gerová, Běla Jurdová či polská hvězda filmu Obchod na korze, Ida Kamińská, o těch se mi dnes píše nejlíp. Mám radost, že jejich jména neupadnou do úplného zapomnění, a pokud o nich napíšu navíc i do Pozitivních novin, pak už nafurt zůstanou také na Internetu, kde na ně mohou narazit další čtenáři, milovníci starých kin a těch filmů, ve kterých tenkrát ještě netekla krev proudem a kde hrdina, byl-li akční, pak tedy pouze v tom, jak gentlemansky dobýval srdce krásných žen... Následující řádky byly tedy psány pro jiné chvályhodné periodikum. Cítil jsem nutnost vysvětlit, proč se zde medajlonek Oldřicha Dědka objevuje v téměř stejném znění jako v Senior revui. Předkládám vám ho i s vědomím, že tím mimoděk dělám zpětně i „reklamu“ časopisu, který si čtenářskou pozornost zaslouží. Už pro svůj mnohobarevný obsah a články jiných, zajímavých autorů. V Pozitivních novinách pak zase mohu tohoto herce představit na větším množství rozmanitých, neznámých fotografiích.
|
Kdo byl Oldřich Dědek?
Nebude prvním, koho z výrazných představitelů malých filmových rolí představuji jako „hvězdu mého života“. Přiznám se, že trvalo hodně dlouho, než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně, je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu. A trvalo ještě déle, než jsem se dozvěděl, že Oldřich Horský, zpěvák šlágrů třicátých a čtyřicátých let, jako byly Čikičita, Láska je fata morgana, Fakír, anebo Srdce mé odešlo za tebou, byl po válce pod svým pravým jménem Oldřich Dědek talentovaným operním tenorem Národního divadla, později Armádní opery. Zatímco v opeře Národního divadla se k příliš významným rolím nedostal, Armádní opera, která tehdy byla součástí AUS VN, mu vše vynahradila - v Prodané nevěstě dostal roli Vaška, v Rusalce prince, v Lazebníku sevillském Figara atd. Nedlouho po zrušení Armádní opery se „mihl“ jednu sezónu v Divadle estrády a satiry, aby se v roce 1959 pokusil ještě o návrat na prkna Národního divadla. Tady ho ovšem čekalo velké zklamání; místo Vaška, což byla jeho životní role, mu nabídli v Prodané nevěstě roli Principála.
Jako bubeník Kalousek v Hudbě z Marsu (1955) a Kokoška v Šíleně smutné princezně (1968)
„Na tom představení jsem byla,“ vzpomíná dnes dcera Oldřicha Dědka, RNDr. Marcela Borgesová, „ale šéfové divadla byli dotčení, že táta kdysi odešel do AUSu, a dali mu to znát, už ho nepřijali. Tím ovšem bohužel víceméně skončila jeho umělecká kariéra. Od té doby vystupoval už jen na koncertech a estrádách, občas se uplatnil v menších filmových rolích. Psychicky uměleckou nečinnost velmi špatně snášel. Po zdravotních komplikacích (operace slinivky břišní, po ní cukrovka a pak další operace, při níž mu byla odebrána část plic) dostal invalidní důchod. Zemřel na komplikaci cukrovky, po selhání ledvin. Táta byl nejen kvalitním zpěvákem, ale byl všestranně nadaný – slušný herec, výborný komik, akrobat a stepař. Mimo to sochal a výtečně kreslil. Byl to člověk jiskřivého talentu, který však bohužel nedokázal plně zužitkovat svá četná nadání. Prorazil jako hvězda v poválečném období, kdy konkurence v uměleckém světě byla velmi malá, ale tradice operního zpěvu velmi kvalitní, takže bylo nač navázat. Po této stránce měl štěstí, ale chyběly mu manažerské a organizační schopnosti i vytrvalost a schopnost překonávat překážky. Byl typickým bohémem, který žil bezstarostně ze dne na den. Zemřel předčasně, v roce 1973.“
Oldřich Dědek s Milošem Kopeckým a Karlem Effou (a jednou také se Stanislavem Neumannem) v pohádce Pyšná princezna (1952).
Osudem vyměřených třiapadesát let života bylo opravdu nespravedlivě málo. Tím spíš, že ten život byl k Oldřichu Dědkovi tolikrát nespravedlivý. Na to, kolik písniček nazpíval s orchestry Jaroslava Maliny či Bobka Bryena, je kupříkladu s podivem, že jeho heslo v jinak podrobné supraphonské Encyklopedii jazzu a populární hudby nenajdete. Hrál ve dvanácti filmech: komedianta v Divotvorném klobouku, koktavého doktora v Dařbujánu a Pandrholovi, koncem šedesátých let ještě v Šíleně smutné princezně koktavého ceremoniáře Kokošku. Koktání bylo Dědkovi skutečně vlastní, i když ho dovedl částečně ovládat a pokud zpíval, nikdo se o jeho handicapu nedozvěděl.
Oldřich Dědek nakonec vsadil na komiku. Ještě v roce 1972 vystoupil v hlavním silvestrovském programu Čs. rozhlasu, jako jeden z vypravěčů anekdot. Vzhledem ke svým muzikálním, tanečním a akrobatickým schopnostem vytvořil s klavíristou (a bývalým kapelníkem) Jiřím Procházkou komické duo, které působilo často na varietních scénách…
Dnes už mám celou uměleckou činnost Oldřicha Dědka dobře zmapovanou, ale věřte – před očima ho mám stále takového, jakého jsem ho uviděl poprvé, když mi bylo těch necelých patnáct. Byl jsem jeho výkonem okouzlen, i když už ho vlastně dnes ani neumím pořádně popsat. Pamatuji si, že šlo o jeden z nedělních odpoledních „tanečních čajů“. Na pódiu hrál orchestr Jaroslava Echtnera, s nímž kromě „jeho“ zpěváků vystoupilo i několik hostů (jaké bylo pro mě překvapení, když se mezi nimi pojednou objevil i můj bratr, aby tam ve výstřední červené vestě odzpíval svůj tehdejší šlágr Blues pro tebe). V jednu chvíli pak orchestr přestal hrát, muzikanti ovšem zůstali sedět na místě, a na scénu rázně přikráčel v podivném sklonu muž v černém (snad fraku?), a to, co tam předváděl, pak rozesmálo celý sál. Mluvil jakoby italsky? Koktal při tom? Měl v ruce taktovku anebo pikolu? Padal, aby se opět prudce jakoby nic zvedl se země? Pak zpíval? Anebo pískal? Jó, kdybych si jen uměl dnes přesně vybavit, co tam ten člověk vyváděl! Jenomže já jsem se stále jen smál. A pamatuji si stoprocentně pouze jméno, kterým byl konferenciérem uveden: Oldřich Dědek. Jsem moc rád, že ho mám dnes příležitost připomenout!
|