Pojďte se smát s českým Fouskem   Pepa Fousek byl jeden z prvních, kdo na mé požádání obratem přispěl svým povídáním do naší společné knížky „Kolja…to neznáte mého psa!“. Píši „naší“ proto, že se na stvoření tohoto literárního dílka podílelo celkem 46 autorů. Nezůstalo ale jen u jedné povídky a jako „nášup“ mi rád přidal svou krásnou báseň „Blues hlídacího psa“. Kdo zná kladenského rebela Fouska, tak mi dá jistě zapravdu, že je to dobrý rebel se srdéčkem na dlani, v jehož společnosti se každý cítí moc dobře. Pepa si totiž dokáže v několika minutách získat na svoji stranu téměř každého člověka, protože z něj vyzařuje cosi, co má jen málokdo z nás: nepřekonatelné charisma.   Před několika lety jsem Pepovi napsal, že je novodobý Havlíček Borovský a že kdybych byl ministrem školství, tak bych vydal zákon, aby se jeho básně učily děti ve školách povinně nazpaměť. A kdybych byl papežem, dal bych příkaz, že se jeho verše budou kázat ve všech kostelích – tak je jeho tvorba dobrá a našemu lidu potřebná. A dodnes jsem přesvědčen o tom, že jsem měl pravdu. Jestliže se o post prezidenta kdysi ucházel sám Karel Gott, sběratel Zlatých slavíků, tak proč by básně našeho Pepy nemohl s klidem hlásat v pražské katedrále sám kardinál.     Naposledy jsem se s Pepou sešel 25. ledna 2005 při jeho pražském vystoupení  v kavárně Salmovka, kde jsem ho požádal jménem Pozitivních novin, zda-li můžeme otiskovat jeho povídky i básně.  Pepa samozřejmě bez námitek souhlasil, neboť  by to ani nebyl ten vstřícný český Fousek, který málokdy dokáže někomu odříct. Naše shledání bylo srdečné a radostné, jako když se sejdou dva dobří přátelé, kteří si mají co říct.   Pro naše čtenáře jsem vybral na ukázku tři povídky z jedné z jeho nejlepších knížek „Pojďte se smát“, vydanou nakladatelstvím Pragoline. Když tato kniha vyšla, byla v cukuletu rozebrána, a v této chvíli jí již nikde nedostanete. Mohu ujistit všechny čtenáře, kteří knihu nečetli, že si přijdou na své. Osobitý smysl Pepy Fouska pro humor naladí do optimismu každého a zcela určitě poslouží jako zázračný akumulátor dobré nálady a humoru po celý den.  Ostatně - posuďte sami.   Na úplný závěr mám pro naše čtenáře milé překvapení. Ode dneška se budete moci na našich stránkách pravidelně setkávat s Básněmi a texty Josefa Fouska "BEZ CENZURY“, které zde budou mít díky POZITIVNÍM NOVINÁM SVĚTOVOU PREMIÉRU, jelikož dosud nebyly nikdy na internetu otištěny celé. Takže  -  tímto mezi námi vítám nového autora POZITIVNÍCH NOVIN  Josefa Fouska !

 

Fouskova poezie nikoho nezabije!

Úsměv je lék Co léčí trable žal a beznaděj Z úsměvu vrásky nevaděj Tak se pojďte smát Úsměv nás konejší Když starostí je habaděj S úsměvem život není zlej Tak se pojďte smát...       KLÍČE OD NIČEHO Jako montér plynu, jsem nejen čichal plynové aroma, montoval plynoměry, ale se svými stejně podařenými kamarády, osnoval akce, které nás bavily. Vyhlášená byla akce Klíče. Sebrali jsme, vyštrachali, vyhledali, posbírali všechny druhy klíčů, které byly vyřazeny do šuplíků. Utvořil jsem z nich svazky. Emil vytvořil ve svěráku mosazné kroužky a další náš spolupachatel Henča vyrazil na štítky nápis Plynárna Kladno. Dobrovolně jsme se prošli po okolních uličkách starého města a cestou ztráceli svazky klíčů od ”ničeho”. Výsledek se dostavil za necelou hodinu. Radovali jsme se z úspěchu. Cizí, ochotní občané, přinášeli do vetché budovy bývalé hospody U slunce, kde sídlila dílna Rozvod plynu, nalezené klíče. Pan Špička, náš vedoucí byl zpočátku zmatený. Poděkoval snaživým nálezcům a šel klíče zkoušet do nejméně třiceti zámků, které se v dílně nalézaly. Zjistiv, že klíče nejsou k ničemu, vyhazoval je oknem do staré uličky. Tam je nalézali další ochotní občané, děti, starci, babičky, a radostně je přinášeli panu Špičkovi nazpět. Jeden lakotný nálezce chtěl nálezné. Pan Špička mu dal deset deka sekané a jedno pivo. Další muž vyhrožoval, že to oznámí patřičným úřadům, aby se veřejnost a orgány dozvěděly, jak je snadné proniknout do plynárny, která patří mezi strategické objekty. Naštěstí měl tento muž za sebou několik let vojny a pár let blázince. Pan Špička začal ztrácet trpělivost. Denně někdo přicházel. Našich padesát osm svazků klíčů se činilo. Cedulka na dveřích, kterou napsal krasopisně Vlasta Jeřábek: ”Nevracejte klíče, nejsou od nás!” nic nepomohla. Nejhorší bylo, že se začaly ozývat telefony. Volající nabízeli klíče. Také přišly dva balíčky. Pan Špička musel zajet svým wartburgem na poštu. Byly poslány doporučeně. Po měsíci vše utichlo. Epidemie svazků odezněla. Pan Špička si oddechl. Měli jsme pocit provinění. A právě druhý den přišla starší učitelka se skupinkou pionýrů. Všichni měli na krku rudé šátky. I soudružka učitelka.   ”Neseme vám radostnou zprávu,” vesele se smála soudružka učitelka. ”Ale až nám uvaříte čaj,” žertovala a pan Špička postavil na vařič konvici. Nic nechápal. My v dílně také ne. Já jsem musel dojít za roh do obchůdku pro krabici piškotů. Pionýři měli hlad. Najedli se, švitořili a potom povstali. Paní vedoucí, pardon, soudružka učitelka, zvedla dirigentsky prst, sbor povstal. Stáli jsme v chodbě a poslouchali píseň o soudruhu Minaříkovi. Pan Špička se nechápavě usmíval. My, montéři plynu, též. Soudružka učitelka zjednala ticho, hrdě se rozhlédla a laskavě se ptala:   ”Copak je to? Copak je to? Čípak je to? Copak jsme ztratili?” Všech pět či sedm pionýrů to po paní učitelce opakovalo. Chvíli nastalo ticho a soudružka přesně a načasovaně sáhla do kapsy sukně a vykřikla doprovázena sborem:   ”Júúúúú! Jůůůůů! Tady jsou!” V ruce držela svazek klíčů. Byl to malý klíček od cestovního kufru, velký klíč od starých vrat, a klíč od patentního zámku. Pan Špička zčervenal, sevřel podávaný svazek a poděkoval. Když soudružka s dětmi odešla, povzdechl:   ”Už aby byl komunizmus!   ”Proč?” zeptal jsem se udiveně.   ”Nebudou zámky ani klíče, protože lidi už nebudou krást.” Můj kamarád Vlasta přikývl:  ”Už nebude co.”   KLINICKÁ SMRT Měl jsem pár týdnů po operaci srdce. Trojitý by-pass se tomu říká. Seděl jsem v  čekárně v kladenské nemocnici. Nebyl jsem tam sám. Naproti mně seděly dvě starší dámy. V mých letech. Měl jsem divné myšlenky. Radost se mísila s prožitkem kardiochirurgického sálu. Měl jsem strach, ač jsem se cítil mnohem lépe. Jen rozřezané kosti bolely. Zaháněl jsem myšlenky na operaci.   ”Hlavně aby ty báby nezačaly s nemocema,” pomyslel jsem. Jakoby mne slyšely.   ”Paní, já měla klinickou smrt!” začala ta baculatější.   ”Už je to tady,” zbledl jsem. Druhá dáma, ta vychrtlá radostně vzkřikla:   ”To je zajímavé, paní, vyprávějte!” Baculatá se rozhlédla, zastavila na chvíli pohled na mně, a začala:   ”Najednou jsem byla mimo. Veliký tunel, šla jsem v něm, vzadu zářilo veliký bílý světlo.”   ”Co dál?” zvědavě se ptala vychrtlá.   ”Spatřila jsem zástup lidí, duší, a jedna na mne volala: ,Paní Hanousková, ještě nepřišel váš čas. Vraťte se dolů.’ A tak jsem tady v čekárně.” Začalo mne píchat na prsou. A ta vychrtlá se nadšeně ozvala:   ”Já měla taky klinickou smrt!” Marně jsem uhýbal očima. Začala zjevně vyprávět i pro mě.   ”Byla jsem v bezvědomí, šla jsem po cestě do velkého tunelu...”   ”Jako já!” skočila jí do řeči baculatá.   ”...a na jeho konci zářilo veliký světlo jako měsíc!”   ”Jako u mě!” přikývla baculatá. Vychrtlá pokývala hlavou, pomlaskla a vyprávěla dál:   ”Vzadu stál zástup duší...”   ”Jako u mě!” nadšeně opět vzkřikla baculatá.   ”A jeden pán, tedy duše, mi laskavě pokynul: ,Jděte zpátky, paní Nováková, váš čas ještě nepřišel,’ a tak jsem tady v čekárně!” Dámy na chvíli ztichly a já se těšil, až mne pan primář Povolný zavolá. Netěšil jsem se dlouho. Chvíli si dámy vyprávěly, jaký to bylo klidný a veselý za minulýho režimu, jak okresní tajemník dal baculaté k Mezinárodnímu dni žen bonboniéru a mýdlo, a ta vychrtlá vyprávěla, jak jí dal soudruh Brežněv pusu.   ”Pane Fousek, vy jste měl taky klinickou smrt, že? Četla jsem něco o vás v novinách!” Jedovatě se na mne náhle otočila baculatá. Přemýšlel jsem co říct. Zčistajasna jsem vyhrkl, abych je potěšil.   ”Ano! Měl!” Dámy zpozorněly a upřely na mne dychtivé zraky.   ”Vyprávějte,” žadonila vychrtlá. Začal jsem.   "Šel jsem pomalu tunelem a vzadu zářilo veliký světlo!”   ”Jako u nás,” divily se obě dámy.   ”Spatřil jsem zástup duší. Stály vedle sebe, všechny měly šedé obleky.”   ”Ty naše taky! Jako u nás!” ozvaly se pacientky.   ”Vzadu, nad zástupem stála veliká socha Vladimíra Iljiče Lenina!”   ”To my jsme tam neměly!” téměř společně vzkřikly překvapené dámy.   ”Já, ano! A najednou vystoupil ze zástupu šedý pán s červenou kravatou, vztáhl ruce a volal na mne: ,Soudruhu Fousku, soudruhu Fousku, pojď mezi nás! Pojď mezi nás!’” Dámy ani nedýchaly.   ”A co jste mu řekl, vy?” ptala se vychrtlá s rozzářenýma očima.   ”Já jsem řekl: ,Soudruzi, já se na vás vyseru, já jsem radši na zemi.’ A tak jsem tady s vámi v čekárně.” V místnosti se rozhostilo ticho. Později mi primář Povolný říkal:   ”Pane Fousku, nevíte, co se stalo těm dámám před vámi? Oběma se zvýšil tlak.”   RADA PRO VNOUČKA Nedávno jsem šel s vnoučkem ulicí starého Kladna. Blížil se k nám jeden pán, co měl za minulého režimu osm funkcí a teď jich má dvanáct. Co čert nechtěl, spatřil nás a hned se dal do řeči.   ”Dlouhý vlasy se už nenosí!” začal rozhovor. ”Vypadáš jako anarchista!”   ”To je zajímavý,” bránil jsem se, ”když jsem byl jednou před časem ostříhanej na krátko, tvrdil jste, že vypadám jako skin!” Pokrčil rameny a dál mi protektorsky tykal:   ”Slušnej člověk má chodit slušně ostříhanej. Jsi už známá osoba a tak musíš jít týhle mladý nezkušený generaci příkladem!” Zadíval se na mého vnuka: ”To je tvůj vnuk?”   ”Ano, to je můj vnuk,” přikývl jsem.   ”Jak se jmenuješ?” zeptal se přísně funkcionář.   ”Pepik,” řekl neochotně můj vnuk. Bylo na něm znát, že ho ten pán hodně štve.   ”Jako děda!” ušklíbl se funkcionář.   ”Jó, jako děda! Můj děda!” trochu útočně se ozval Pepa. Najednou mu ten pán poklepal žoviálně na rameno a mentorským hlasem začal kázat:   ”Dám ti radu, Pepiku. Když budeš chtít bejt v životě šťastnej, bohatej, mít úspěchy, tak se musíš vyhýbat blbcům!” A můj vnuk pronesl bez přemýšlení:  ”Vždyť já ani nevím, kde bydlíte!”                                       Foto © z archívu Václava Židka, Josefa a Tomáše Fouska

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Josef Fousek
	Ondřej Suchý
	Miloslav Švandrlík
	Dáša Cortésová
	Zdeněk Pošíval
	Blanka Kubešová
	Jitka Molavcová
	Vladimír Just

Další autoři »