Josef Fousek: Uniforma a opice / Vánoční zamyšlení / Setkání v Café Milena
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| UNIFORMA A OPICE |
| VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ Každý rok, vždy znovu a znovu, v nezměněném kouzlu, ozývají se krásné a velebné zvonky. Odkládám daleko od sebe pomluvy, závist, zlobu, ty divné jedovaté plody, které jsou příčinou všeho lidského trápení a malují vrásky bezmocnosti. Těším se na první sníh, rozzářená okna domovů, kde voní omáčky, salát a rybí řízky.  Čichám vůni kominíčků, purpury a v tichém zadumání pozoruji rej vesmírných prskavek. Hledím na tajemné plamínky svící, které planou za mé nejdražší – za bratra, za tátu, za maminku, za přátele, kteří odešli navždy do neznámých krajin, odkud není návratu. Přichází opravdová štědrovečerní noc. Děti usínají, zůstáváme se sklenkou vína či piva, ochutnáváme tu nejlepší babiččinu vánočku s mandlemi a rozinkami. S vůní jehličí nás hřeje punčový čaj. Z gramofonu zní – „Hej mistře, vstaň bystře,“ a my spínáme své ruce i za Jakuba Jana Rybu, který si sám vzal život. V ten sváteční večer přicházejí na návštěvu duše, které tiše naslouchají. Zcela obyčejné věci nabývají na významu. Dívám se na nebe plné hvězd a něco, co nelze vyjádřit mne sbližuje s tisíci jiných domovů. V ten večer vzpomínám na všechny trpící a smutním, že není v mých silách podat pomocnou ruku. Milióny vánočních přání putují po celé zeměkouli, aby nás alespoň na chvíli pohladily a ujistily, že nejsme sami. Posílám pohled dětem do Domova dobré vůle. Se ztrácející se nocí sním o světě, kde panuje vzájemná úcta, laskavost a láska. Prosím Pána Boha, aby kousek z té vánoční nálady zůstal v našich myslích a činech na cestě do nového roku. Na prstech počítám, kolikrát ještě spatřím vánoční stromek, na kterém se třpytí ozdoby minulých časů. Vzbouzí mne štěkot strakatého voříška z ulice. Moc rád bych věděl, jestli ví, že jsou Vánoce. Ale asi ano. Válí se v závěji a raduje se jako věčné dítě. Dávám mu buřta. Vždyť je Boží hod! |
| SETKÁNÍ V CAFÉ MILENA „Promiňte, pane! Mohl byste mi říct, kudy se dostanu na Národní třídu?“ „Je to tady ze Staroměstského kousek,“ vysvětlil jsem klukovi, co seděl se mnou u stolku. Poděkoval a rozpovídal se. „Chci jít do míst, kde byla ta Něžná revoluce. Táta mi o tom říkal. Ve škole jsem o tom nikdy neslyšel. Bylo mi tenkrát šest let.“ „Proč to chcete vědět?“ zeptal jsem se. Popíjel kolu a přemýšlel. „Táta občas o tom mluví a nadává. Že lidi zapomněli na študáky, na bolševickou diktaturu, že tady je nová levičácká totalita. Mlčel jsem a kluk pokračoval. „Táta tvrdí, že ho podvedli. Že to bylo dohodnutý. Táta byl každej den v Praze. Viděl i Kryla a Gotta, když zpívali hymnu a celej Václavák křičel NEJSME JAKO ONI.“ „Ty víš, kdo to byl Kryl?“ „Zpěvák, s kytarou. Táta si ho pouští, pije pivo a je smutnej.“ „Víš, co je to strach?“ zeptal jsem se. Zakroutil hlavou: „Vy se bojíte?“ Přikývl jsem: „Bojím! Celá moje generace se bojí. Ale dříve jsem se bál víc.“ „Kdy dřív,“ nechápal. „Před tou Něžnou revolucí,“ vysvětloval jsem, „v žádné totalitě není člověk svobodný.“ „Já svobodnej jsem,“ řekl klidně můj společník a povstal. „Jdeš na Národní?“ Pokrčil rameny: „Nejdu. Vysvětlil jste mi všechno. Díky.“ |
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE |
Foto © z archívu Josefa Fouska
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Vladimír Just |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivan Kraus |
 |
Milan Lasica |