- Záhadné setkání
- Trávili jsme prázdniny na chatě. My - to je můj manžel, pětiletý syn Milan a půlroční Martin.
V noci mne probudila velká rána. Z dubového peřiňáku vedle manželské postele se uvolnilo postranní víko a spadlo mému muži na hlavu. Z původní legrace se druhého dne pozdě odpoledne vyklubala velká starost. Manželovi se motala hlava, kácel se k zemi, bylo mu špatně. - Rychle jsem naložila do našeho starého žigulíka obě děti, flašku sunaru a dvě náhradní pleny, na sedadlo vedle sebe nasoukala manžela a jela k nejbližší lékařské pomoci. Starší syn držel na klíně našeho mrňouse a celou dobu hlídal tatínka, aby neusnul.
- Když jsme, už za úplné tmy, dorazili k lékaři, vyvodil z příznaků, že jde pravděpodobně o otřes mozku, snad i prasklou lebku. Poradil, že mám celou rodinu odvézt do Prahy. Řekl, že když to můj muž vydržel tak dlouho, že těch padesát kilometrů do Prahy už to taky vydrží.
- Jsem sváteční řidič, ale ze strachu o svého manžela jsem to pálila ku Praze, šedesátka nešedesátka. Mladší syn už stačil pročůrat i zbývající pleny, studený sunar mu nechutnal a tak řval a postupně přidával na obrátkách.
- Starší Milan trpělivě kladl otázky tatínkovi a zároveň stačil vyprávět našemu mrněti pohádky o Karkulce, jak zabloudila na hřbitově a tam ji přepadl kostlivec.
- Ke všemu se spustil déšť. Jela jsem po úzké okresce, řídila se jen podle ukazatelů řídce rozestavěných mezi lesy a poli. Najednou jsem uprostřed silnice uviděla něco velkého, bílého. Prudce jsem sešlápla brzdu. Trochu to s námi trhlo, můj muž jen zasténal a chytil se za hlavu. Mrně, vyčerpané řevem, tvrdě spalo, s Milanem to jen trochu škublo.
- Stěrače se skřípavým zvukem čistily přední sklo. A uprostřed cesty stál kůň. Bílý kůň. Stál tam, díval se na nás, hustě pršelo a nikde ani živáčka. Nejbližší vesnice 15 km. Protírám si oči - mám snad halucinace??? Ale ne, můj syn toho koně také vidí!!!
- Ten záhadný kůň se asi po pěti minutách zvolna přesunul k levé krajnici, slyšeli jsme klapot podkov. Ještě se po něm dívám - najednou zmizel. Nikde není. Pomalu se rozjíždím. Náhle z ničeho nic padla hustá mlha. Jedu krokem a tak se lehce vyhnu stojícímu autu za zatáčkou.
- Do Prahy jsme dojeli v pořádku, v nemocnici mě uklidnili, že manžel má jen lehčí otřes mozku. Děti jsem uložila a teprve pak se mi rozklepala kolena. To když jsem si vzpomněla, že kdyby na silnici nebyl ten kůň, pálila bych to dál a vzhledem k mlze bych určitě nestačila zabrzdit před autem, které stálo za nepřehlednou zatáčkou...
|