Jak jsme se v kultuře rozšoupli

Rubrika: Literatura – Zábava

Běžel začátek padesátých let, když jsem „ordinoval“ na vojně v Kujebině u útvaru, patřícímu našemu letectvu. Šlo tehdy především o to, aby voják byl bojeschopný a mohl tak ochránit socialistický řád před rejdy prožluklých imperialistů. S tím ovšem souvisel nejen vojenský výcvik, ale i péče o psychiku a tím i kulturu našich ochránců míru.
Tato péče se děla v podstatě dvěma způsoby: Z vlastních zdrojů prostřednictvím „masové činnosti“, která využívala individuálních schopností samotných vojáků, ovšem pod pečlivým dozorem politruka. Co kdyby se nám do kultury vloudily rozvratné prvky úpadkové kultury západní!
Druhý způsob byl realizován návštěvami kina na budovatelské filmy, případně na díla, oslavující hrdinství našich a především sovětských vojáků ve Velké vlastenecké válce. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se jednou stalo něco nepředvídatelného.

Místní kujebinští ochotníci nastudovali povedenou taškařici italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) a „načálstvo“ usoudilo, že by návštěva tohoto představení mohla trochu povznést ducha armády. Práce tohoto dramatika se často vyznačují tím, že pán, zpravidla šlechtic, se převlékne za sluhu a naopak, a navštíví nějaký podnik, třeba maškarní ples. Obdobný nápad má samozřejmě i paní se služkou, a tak si posléze záletný šlechtic namlouvá vlastní maskovanou manželku, kterou ovšem nepoznává a joj, to je potom švanda.
Přesto mají tyto komedie přes propast věků stále svoji životnost pro svůj spád a temperament v ději i dialozích, a výkony již stárnoucího Ladislava Peška v „Poprasku na laguně“ jsou stále ještě v živé paměti.
Jít na Goldoniho v Kujebině je ovšem něco jiného, než na stejné představení v Národním divadle.
Naše intelektuálská světnice s hrdým názvem „Čapajev“ byla auf, a jeden z téměř poloviny osazenstva, kterou tvořili hlavně vystudovaní právníci, poznamenal: „To se zase jednou kulturně rozšoupnem!“

Nadešel den D a armáda plně obsadila místní divadlo, prodchnuté nedočkavým očekáváním. Musím předeslat, že vojsko nebylo zklamáno. Za zmínku stojí již hlavní dvojice protagonistů, hrabě a hraběnka. Hraběte hrál vyčouhlý student, který budil dojem, že se celý život pořádně nenajedl a jenom louskal šváby. Na jevišti připomínal splašenou chmelovou tyčku, která se nějakým nedopatřením vydala na pouť s procesím ke sv. Antoníčkovi v omšelém úboru kajícníků. Zato paní hraběnka! Dobrých devadesát a možno ještě víc kilogramů vykostěné váhy již při vstupu na jeviště způsobila sborové hlasité vydechnutí armády, při čemž se v tom okamžiku zdálo proscénium poloviční.
Její bujné rozměry – to bylo něco nadpozemského. Vnutila se mi představa, že pro gigantické rozměry jejího poprsí nebylo dosud vynalezeno číslo. Přesto ji hrabě něžně miloval, i když si občas jako jednohubku k zakousnutí rád dopřál něco mladšího. Když se obejmuli, vznikl dojem, že vrabec usedl na konev se slabomyslnou představou, že ji plně okupuje.
Že při takovém průběhu hry bylo v řadách armády veselo, netřeba připomínat. Zvláště, když hraběnka jen s obtížemi prošla mezi kulisami do zákulisí, a to bez ohledu, jestli šla čelně nebo „na štorc“. Občas bylo zajímavější pozorovat smíchy slzící vojáky než průběh děje, což bylo pro všeobecné veselí dost obtížné, protože dialogům nebylo rozumět.
Pan Goldoni si ale na obětavé kujebinské ochotníky vymyslel ještě mnohem náročnější zádrhel. Hraběnka se musela převléknout za mladého chlapce, aby ji hrabě nepoznal.
Když vstoupila v novém kostýmu na jeviště, sál ztichl. Do kalhot ji snad musela násilím cpát alespoň čtveřice pomocnic a zapnout živůtek muselo být náročné i pro stavební hever. Snad všichni očekávali, že každým okamžikem musí něco někde povolit, sálem jakoby se už nesl zvuk násilně praskajících švů. Z živůtku se dralo ven utiskované poprsí a mnozí vojáci byli připraveni si zakrýt oči, aby v okamžiku, až ten knoflíček povolí, o ně nepřišli. Zato přišel hrabě. Hoch si ovšem zakrýval obličej jakousi maskou do plesu, kterou tvořil kus papundeklu na tyčce. Pomalován byl fantastickými výlevy, které připomínaly rituální kresby papuánců pro obřadní tance.
Hrabě ovšem svou manželku nepoznal, ba obdivoval chlapcovo mládí a postavu. Sálem se opět vzmáhalo veselí, protože hraběnku nebylo možno zaměnit s nikým a s ničím, snad s výjimkou bagru v akci. Pohybovala se ale velmi opatrně, určitě a s vědomím, že soudržnost „chlapeckého“ kostýmu je určitě menší, než soudržnost jejího tělesného organismu.
Hra se chýlila k vyvrcholení, kdy se podle autora má dát hraběnka poznat. Vlastnímu slovu již téměř nebylo rozumět, jak se hýkající a chechtající se armáda projevovala nahlas. Jasně však byl slyšet výkřik hraběte v okamžiku, kdy se hraběnka odhalila:
„Proboha, miláčku, proč tísníš tu krásu v takových hadrech??“ A to nás úplně odrovnalo. Soused, který ještě před chvílí se vyjadřoval na adresu hraběte:
„To musí bejt nějakej blbec!“ se svalil pod sedadlo a už nebyl schopen ani toho chechtání.

Hra se setkala s velkým porozuměním, jenom „načálstvo“ si nebylo úplně jisto, jestli to s tou kulturou nějak nepřehnalo, jestli opravdu takový zážitek posílí naši bojeschopnost. Usnesli jsme se na „Čapajevu“, že dosáhli pravého opaku.
Kdyby ti imperialisté měli jen trochu fištrónu, nebudou zbytečně zbrojit, stačí, když naši armádu pozvou na podobné povyražení. Po takovém zážitku nebude určitě nikdo bojeschopný. Není zkrátka nad mazanou ideologii!
 

OHLASY
Vladislav Drahoš, 8.10.2006 
Ohlas na článek  Vladimíra Kulíčka: Jak jsme se v kultuře rozšoupli

Milý a vážený pane Kulíčku,
kdyby ta Vaše roztomilá historka s ochotníky vysokomýtského souboru A. V. Šembera byla situovaná tak o deset, dvacet let dřív, hádal bych, že tou korpulentní dámou byla paní P. Ale začátkem 50. let jí mohlo být už tak k šedesátce, takže zřejmě měla v souboru následovnici podobně tělesně obdařenou. Paní P. byla manželkou učitele a kamaráda mého táty. Prázdniny ve Vysokém Mýtě mi vždycky daly víc, než zbývajících deset měsíců. Když jsem viděl Rozmarné léto, hned mi to připomenulo Mýto, jen místo plovárny to byly tenisové kurty.
Předpokládám  - s určitým rizikem, že se mýlím - že Vaše story je skutečně z V.M. Já tam totiž pamatuju jen předválečné, červeně okalhotované dragouny od devátých, žlutovýložkové těžké kanonýry od 303 (nebo 301.?). a blátošlapy od 30. pluku Aloise Jiráska. Letci tam zřejmě přišli, když už jsem  prázdninový kontakt s městečkem ztratil.
Ale k tomu hlavnímu - ke Kujebině a Kujebákům. Táta to slovo mezi svými vrstevníky a krajany občas použil, ale když jsem se pídil po bližším vysvětlení, nebyl zrovna nejsdílnější. Že ta Kuh byla přijatelná, ale  sloveso ruského původu se pro chlapečka nemělo odhalit? Nebo je snad etymologie docela jiná? Pamatuji, že tehdy o prázdninách, když pršelo, jsem si prohlížel  Dějiny Vysokého Mýta od Hermenegilda Jirečka. Tam jsem ale poučení o té přezdívce nenašel, anebo jsem je přehlédl. U nikoho jiného, nežli u tohoto skutečného rytíře, jsem ono zvonivě znějící křestní jméno neslyšel. Ten pan rytíř sedával ve Vídni ve sněmovně, a buď Rudolfa nebo Ferdinanda (Meyering a Sarajevo) přiučoval češtině. Asi toho druhého. Zato pamatuji, jak stařičká a neprovdaná dcera pana rytíře, Noemi Jirečková, hrávala ve své vile v Mýtě na Vinicích při otevřených oknech na klavír, a my na procházce ji poslouchali.
Dnešním čtenářům Vaší líbezné vzpomínky to slovo Kujebina asi mnoho neřekne, pokud nejsou právě odtamtud. Chtěl jste schválně nechat je hádat, kde ta Kujebina vlastně je? A jak přišla k tomuto pojmenování? Pokud je Vám to známé, podělte se o to se svými čtenáři. Možná by bylo zajímavé pátrat i po dalších přezdívkách jednotlivých měst nebo území.

S pěkným pozdravem a hlavně s přáním dobrého zdraví
Vladislav Drahoš, Banská Bystrica
 

Poznámka redakce:
Vznik jména Kujebina popsal pan Kulíček již ve svém článku  s názvem I v Pentagonu vědí, co dělal Pepa s Ančou v Kujebině

Že nevíte kde je Kujebina? Když prý císař pán František Josef I. Jel do Prahy, přenocoval ve Vysokém Mýtu u nejbohatšího sedláka a také starosty, který se jmenoval Kujeba. Ten měl v troubě pěkně vypečenou husičku k večeři, ale neměl chuť ji císaři obětovat. Tak jej pohostil jinak, podstatně chuději. Když se měl císař odebrat ke spánku, šel kolem kachlíkových kamen s troubou, ze které se linula svůdná vůně. Otevřel najednou troubu a prohlásil: Sie sind aber recht hübsche Kujeben!!!“ A tak už to vysokomýtským zůstalo: Jsou Kujebáci a Vysoké Mýto je Kujebina.

převzato z www.vysoke-myto.cz
Pověst o "Kujebině"

Proč se vysokomýtským říká „kujebáci“ ?
Přezdívka kujebáků snad pochází ze jména vysokomýtského ševce Jakuba Kujeby, který prý byl hašteřivý, křikloun na jarmarcích, hlupák, vtipkář, houslista , měl všude vády, hádky a soudy, takže vznikla pořekadla jako: „To je mejckej Kujeba...“, „Hádá se jak Kujeba z Mýta“,  „Není než Kujeba z Mýta“
Další, nejrozšířenější, pověst praví, že když čekali ve Vysokém Mýtě císaře Josefa II., stal se malér. Císař podle svého zvyku svou návštěvu o den posunul a Mejtští domnívajíce se, že z ní sejde, snědli připravené pstruhy. Pochutnali si, jak náleží! Ale nazítří se znenadání objevila vysoká návštěva, a co tedy dělat? Něco od včerejška po těch pstružích hodech přece jen zbylo, a to se předložilo císaři. Už dlouho prý mu pstruzi tak nechutnali jako toho dne v Mýtě! Ale tu jeden z pánů (snad radní nebo starosta) pravil: „Majestátnosti, včera ale byli připraveni pstruzi lepší.“.  Jak na to reagoval císař, se přesně neví, většina pověstí praví, že se onoho pána zeptal, jak se jmenuje. „Kujeba“, zněla odpověď. Na to císař pravil: „Tak to jsme mi všichni pěkní kujebáci“.
Od této události je Vysoké Mýto a okolí nazýváno „kujebinou“ a vysokomýtští  „kujebáci“.
Od roku 1995 jsou ve Vysokém Mýtě každoročně udíleny výroční ceny za uplynulý rok. Toto ocenění získávají občané, kteří v uplynulém roce významně reprezentovali město či obohatili jeho společenský, kulturní a sportovní život. Udělení ceny schvaluje zastupitelstvo města. Pozoruhodné je, že laureáti kromě diplomu dostávají sošku „Kujeby“. 
Soška je dílem akademického sochaře Zdeňka Rosáka, který o postavě bájného Kujeby řekl: „Postava imaginárního Kujeby není situována do žádného konkrétního období. Měla by znázorňovat svobodomyslného člověka, otevřeného všemu pokrokovému v dějinách lidstva a je jedno, jestli to byl švec či konšel. Rozhodně to byl člověk vzdělaný, i když možná samouk, ale rozhodně lidový mudrc, procházející staletími. Musel čelit lidské blbosti a omezenosti, a proto jsem ho pojal jako náznakovou postavu v rozevlátém gestu, otevírající se všem lidským počinům, které přináší čerstvý vítr.“

Michaela Kotrbová

grafika © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 10. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.