Od roku 1956, kdy se poprvé objevil v epizodce v Hrátkách s čertem, vytvořil v českém filmu desítky figurek tělnatých pánů. Hrál nejčastěji hostinské, vrátné, řezníky, pořadatele, cirkusáky, stěhováky…
Vítězslav Černý, kterému přátelé dali přezdívku Bimbo, byl často pokládán za příbuzného někdejšího člena Osvobozeného divadla Františka Černého. Nebyla to ale pravda. Přesto však měli tito dva Černí leccos společného. Kromě hmotnosti to bylo znamení, ve kterém se narodili (Rak), smysl pro humor, oba měli rovněž drobnou logopedickou vadu (výslovnost „ř“ nebo „r“) a oba zemřeli, aniž by se dožili šedesáti let. Víťa Černý byl v mládí králem pražských ‚potápek‘ (předchůdců pásků) a také jedním z pražských recesistů. Později jsme ho měli možnost poznat jako skvělého vypravěče anekdot. Anekdoty sbíral i vymýšlel, čas od času je otiskoval ve svém sloupku ve Večerní Praze. Byl oblíbeným společníkem a kamarádem mnoha herců. To, že byl celý život jen epizodistou, mu pranic nevadilo. Byl lidovým komikem a nekomplikovanou bytostí. Svědčí o tom i jedna z historek, kterou kdysi vyprávěl herec a komik Darek Vostřel, svého času principál divadla Rokoko.
O Bimbovi bylo známo, že měl stále něco na prodej – bůhví, kde k těm věcem přicházel. A když někdo něco potřeboval? Stačilo říct a Bimbo obyčejně slíbil, že to sežene. Darek Vostřel vzpomínal: „Bimbo skutečně nabízel všechno. Jednou za mnou přišel a nabízel mi zápisníček nějaké paní. Za padesát korun. Ta paní měla zřejmě vkus. Byly tam podpisy všech možných umělců: Janáčka, Fibicha, věnování od Bezruče i Elišky Krásnohorské. Bylo to zajímavé, ala co já s tím? Nechtěl jsem to koupit, ale Bimbo zřejmě tu padesátku potřeboval, a tak mi to vnutil. Doma jsem si ten zápisník prohlížel a na jedné stránce jsem našel perokresbu s věnováním od
Maxe Švabinského! Stránku jsem opatrně vytrhl, nechal zarámovat a pověsil ji na zeď.
Po čase mě přišel navštívit Bimbo a obrázek uviděl. „Co to máš?“ „To je Švabinský.“ „To vidím. To bych koupil. Za kolik to prodáš?“ „To nemůžu prodat. To je rodinná památka od jedné mé tety.“ Bimbo se k obrázku neustále vracel a nabízel mi docela slušné částky. Nakonec jsem mu řekl, že to jemu prodat skutečně nemůžu, protože jsem to od něho koupil. „Kdy? Kde?“ „Bylo to v tom zápisníku, který jsi mi vnutil za padesát korun.“ „To je ale lupič. S tím já už neobchoduju. On si vezme Švabinskýho za padesát korun! To já mu snad k tomu ještě přidám Rembrandta, co mám na záchodě! Ať už mě oholí kompletně!“ Měl jsem Bimba rád. Jednou jsme ho spatřili v kterési vinárně, jak sedí u baru vedle nádherné sexbomby a velmi urputně do ní hučí. Slečně to nevadilo, naopak se zdálo, že jí Bimbovy citové výlevy dělají dobře. Kamarád pak šel okolo a zaslechl jednu jeho nádhernou větu: „Máte ráda tlusté chlapečky?“ Vítězslav Bimbo Černý se narodil 1. července 1927 a zahrál si v téměř šesti desítkách filmů. Letos v srpnu už uplynulo od jeho odchodu 25 let. Vzpomeňme si tu na něj prostřednictvím několika anekdot, které vyprávěl! 
VÍTĚZSLAV ČERNÝ VYPRÁVÍ ANEKDOTY
Na Haškovu Lipnici jezdím zásadně taxíkem. Dodávkovým — je to pro mě pohodlnější. Jednou mi taxikář povídá: „Jé, vás já znám, vy rád vyprávíte fóry, znáte tenhle?" — a chrlil jeden za druhým a všechny o autech, motoristech a vůbec věcech kolem silnice. Měl znamenitý výkon — třicet vtipů na kilometr, takže pochopitelně jsem si všechny nestačil zapamatovat, ale něco přece: = Ptá se silniční kontrola. „Vy nemáte ve voze tachometr?" „Já ho nepotřebuju", říká majitel. „Já vím přesně, jak rychle jedu. Při čtyřicítce se mi klepou reflektory, při šedesátce blatníky, při osmdesátce celý vůz a při stovce mi začnou cvakat zuby!" = Příslušník zastaví osobní vůz a kontroluje řidiče. Chce mu vytknout nějakou chybu, ale než se dostane ke slovu, spustí řidičova manželka: „Máte pravdu, jen ho potrestejte, já už mám nervy nadranc, kdybych mu to neříkala, ale já mu to říkám léta, jak má jezdit, ale to se člověk může umluvit a on nic, on ne, on si jede po svém. Já vám říkám, že jednou někoho přejede a pak bude pozdě! Jen mu dejte pokutu, napařte mu pořádnou, ať si to pamatuje, blázen jeden!" Příslušník zasalutuje a povídá: „Jeďte dál, kolego, přesně takovou mám doma taky!" = Pozoroval jsem jednoho známého zubaře. Otevřel kapotu, vzal do ruky kleště, naklonil se nad motor a povídá: „Tak to vydrž, chlapče, teď to bude trochu bolet!" = Mávají na sebe přes jednu pražskou ulici dvě ženy. Mezi nimi auta, tramvaje, vůbec se nedá přejít. „Jak ses tam dostala?" volá jedna. A z druhé strany je slyšet: „Já jsem se tady narodila!" = Někteří lidé se dožívají vysokého věku. To jsou ti, kteří nikdy neviděli automobil nebo ti, kteří ho viděli včas. Tak a tady ještě dva nemotoristické: 
= Skot vylezl na střechu domu, aby opravil televizní anténu. Ale uklouzla mu noha a padal dolů. Když míjel okno kuchyně, kde jeho žena právě vařila oběd, stačil na ni ještě křiknout: „Dnes oběd jen pro jednu osobu!“ = V autobusu sedí proti sobě dva muži. Jeden z nich má celý čas zavřené oči. Druhý se ptá: „Je vám špatně?“ A ten druhý odpovídá: „Kdepak, jen nemůžu vidět, když starší lidé stojí!“
text a foto z archívu O.S. © Ondřej Suchý
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 09. 2006.
Maxe Švabinského! Stránku jsem opatrně vytrhl, nechal zarámovat a pověsil ji na zeď. 
