Nevím jak vám, ale mně se to stává téměř neustále. Jdu po městě a vidím všechno kolem sebe - jako bych tu stál před sto lety.
Dívám se po domech, do arkýřů, na průčelí a na střechy, nahlížím do průjezdů a do kašen, pozoruji vývěsní štíty obchodů a hledím jen tak Pánu Bohu do oken, a všechno kolem připadá mi najednou takové hezčí, jakoby čistější a upřímnější.
Přestávám vnímat motory aut, Babylón řečí a smích kolemjdoucích, a nechávám se unášet svou představivostí.... Tak tenhle dům tady určitě nestál, na to vypadá příliš mladě, ale tohle podloubí určitě pamatuje středověk, a po támhle těch kostkách možná chodil Jan Neruda, a tady mohl sedávat Karel Čapek ...
A jásavé barvy výkladních skříní náhle mizí jedna za druhou, možná že už i ta auta mi začínají připadat nějak hnědě zestárlá, protože místo nich vidím nablýskané fiakry a v nich ctihodné pány v cylindrech s krásnými dámami ve večerních róbách, jak se vezou do svých paláců ze slavnostní premiéry ve Stavovském divadle. Támhle u kostela stojí stále zamilovaný jinoch, a starou pavlačí se nese hubování domácího nezbedným dětem, jen co se do nich vejde.
Jak milé zastaveníčko je u kašny uprostřed Uhelného trhu, kde malíři pokoušejí se zastavit čas svými paletami. A pár kroků odtud směrem k Vltavě mě opět ohromí důstojnost génia loci kaple Betlémské, jako bych z ní jasně slyšel Mistra Jana hřímat kázání ke svým Pražanům.
Mé historické sklíčko, dohněda zbarvené, nepřestávej mi dávat naději. Ona zůstane mou nejmilovanější, dokud ji skrze tebe hnědě uvidím.                                        
|
