Vešel jsem dovnitř; první, co mi padlo do oka, byla ona. Čekala na mě, připravená a dychtivá vydat mi své poselství. Vzal jsem jí rychle do rukou a nasál první myšlenky. Nezklamala mě a já nezaváhal; za mrzkých 155 korun byla moje.
Výbor článků s politickou a společenskou tématikou od Karla Čapka by mohl mnohým nezasvěcencům připadat jako nezáživná povinná četba pro studenty publicistiky, ale je-li Karel Čapek vaším literárním vzorem a navíc obdivovaným oblíbencem, a vydáváte-li vlastní – byť internetové – noviny, a jeho nová knížka nad to pojednává O DEMOKRACII, NOVINÁCH A ČESKÝCH POMĚRECH, pak vám prostě nutně musí srdce zaplesat při pouhém pohledu na ní.
Přiznám se, že jsem byl v pokušení některé články použít celé, neboť je mi vysloveně líto „trhat je na kusy“. Ale Čapkovy myšlenky a postřehy téměř 80 let mladé jsou právě v dnešní, nově nabyté demokracii natolik aktuální a živé, že člověka až mrazí v zádech při pomyšlení, jak se historie neustále opakuje, jak průhledně se lidstvo točí v kruhu a chytá sebe samo za ocas. Lidé jsou prostě nepoučitelní a dělají stále stejné chyby, protože nečtou klasiky a neberou si správné příklady a vzory.
A tak nezbývá než hořce se pousmát při čtení Čapkova článku, uveřejněného v PŘÍTOMNOSTI dne 10.prosince 1925, v němž se zamýšlí nad novinářskou rezervací špatných zvyků, nebo v jiném nad nedůvěrou v nás, či o plných hubách demokracie, o nenasytných bankách, o smyslu života a o dalších tématech.
Čapek je neuvěřitelný ve svém postřehu a schopnosti v objevování základů těch nejobecnějších pravd, prostě a lidsky obrácených proti nám samým. On vesměs neútočí proti společenským zlořádům přímým úderem. Na to je přílišný realista, diplomat a myslitel. Spíše vysvětluje prostým lidem samotné principy a důvody společenských neřestí, upozorňuje na souvislosti a apeluje na přirozené dobro v nás.
O to jsou jeho postřehy cennější, a platí to dnes stejně naléhavě, jako před osmdesáti léty. Škoda, že v 21.století se už takoví neuvěřitelní novináři nerodí (nebo že by jen neuměli takhle skvěle psát?)
I proto chci v POZITIVNÍCH NOVINÁCH „objevovat“ myšlenky Karla Čapka pro ty, kteří se dosud s jeho dílem z jakýchkoli důvodů ke své škodě míjejí. 

Pavel Loužecký,19.9.2004

Karel Čapek:  ÚHOR (Přítomnost, 28.10.1926)

„Začátek není tak těžký proto, že je to začátek, nýbrž proto, že je strašně závazný. Začínat není těžké, těžké je začínat pořádně.“  (K.Č.) 

„Můžeme omlouvat poměry, ale nemůžeme omlouvat lidi. Poměry celkem za nic nemohou, ale lidé mohou za poměry, které jsou.“ (K.Č.)

„Špatné zvyky jsou horší než špatné zákony; špatný zákon se může kdykoliv zrušit nebo novelizovat, ale špatné zvyky trvají a nedají se zrušit nějakým hlasovacím prostocvikem. To znamená, že máme být neobyčejně úzkostliví ve všem, co se může stát zvykem.“ (K.Č.)   

„Vůbec noviny jsou vedle parlamentu zrovna rezervací špatných zvyků. Novinářské polemiky, novinářská nevážnost k pravdě a novinářská neslušnost jsou asi tak tou nejhorší ukázkou móresů, kterou náš život poskytuje. Drzost, neloajálnost, anonymita, která vylučuje osobní odpovědnost, ochota obrátit na čtyráku, mstivost, otrocká závislost – hledejte, kde mezi lidmi byste našli horší návyky než na těch potištěných papírech, které denně vykonávají nějaký vliv na takzvané veřejné mínění. Ale veřejné mínění je celkem bublina; povážlivější jsou zvyky, které se takto šíří.“ (K.Č.)

Karel Čapek: O MALÝCH POMĚRECH  (Přítomnost, 10.12.1925)

 
„Malé poměry nevznikají tím, že máme malá města, nýbrž tím, že jsme v nich neradi. Hledá-li člověk romantické dobrodružství, je mu v takovém případě jeho zahrádka ovšem příliš malá; ale chce-li uhrabovat cestičky nebo vyplet bejlí, shledá, že je zatraceně veliká, větší, než vůbec tušil. Jak zřejmo, v odhadu velikosti a poměrů záleží na hledisku, které volíme.“  (K.Č.)

„Řekl bych, že ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity, svědčí to o tom, že jejich lékařská jistota není ještě úplná. Nepřáli bychom si, aby zedníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech života je nám milejší nesporná jistota. Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že, mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo.“ (K.Č.) 
 

„Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost se nezačíná poměrem ke státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava.“  (K.Č.)

„Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my.“ (K.Č.)

Karel Čapek:  PENÍZE A JEJICH FUNKCE  (Lidové noviny, 25.1.1925)

„Ovšem hospodářští odborníci nám tvrdí, že naše finanční ústavy neoplývají nadbytkem peněz, že proto je tak drahý úvěr a kdesi cosi. Odpusťte, tomu většina z nás nerozumí; většina z nás má za to, že vede-li se špatně svíčkařům, nerozmnožuje se počet svíčkařů, nýbrž že někteří zavřou krámy a jdou raději vařit mýdlo. Nám laikům se zdá, že snad proto naše banky mají příliš málo peněz, že naše peníze mají v příliš mnoha bankách. Nikde na světě jsem neviděl tolik různých bankovních ústavů jako v Praze; domnívám se (když už jsem mluvil o svíčkařích), že máme i nějakou svíčkařskou banku; zajisté však máme i sýrařskou banku i banku pro průmysl cínových vojáčků. Je velmi smutné, že naše banky mají dost peněz na žulové a mramorové fasády, jež jásavě reprezentují fantastické představy správních rad o sociální funkci peněz.“ (K.Č.)

Karel Čapek: AMERIKANISMUS - Dopis vydavateli New York Sunday Times  (Přítomnost, 29.4.1926)

„Úspěch je cíl a smysl života! – Je opravdu povážlivé, jak toto heslo počíná demoralizovat Evropu. Tenhle starý díl světa má totiž jistou heroickou tradici; lidé tu žili a umírali pro víru nebo pro pravdu nebo pro jiné, poněkud iracionální věci, ale nikoliv pro úspěch. Světci a hrdinové nejsou lidé, kteří to chtějí „přivést dál“; jsou některé činy a úkoly, kterým je nutno předem obětovat úspěch. Je jednou z předností Evropy, že Shakespeare neměl úspěch a nestal se například velikým rejdařem; nebo že Beethoven neměl úspěch a nestal se největším výrobcem špatných bavlněných látek. Balzac se marně pokoušel stát se bohatým mužem; naštěstí pro svět neměl úspěch a nikdy nevyšel z dluhů. Ta pošetilá Evropa se dovedla starat o tisíce jiných věcí než o úspěchy; tyto věci pak zůstaly, zatímco všechny úspěchy, co jich v dějinách bylo, vzal čert. Jak mnoho věcí by zůstalo nevykonáno, kdyby ti, kdo je vykonali, byli mysleli na úspěch!“  (K.Č.)