- Noční flamendři
-
- Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů.
Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.
„Kladnó, ty černé Kladnó, ty město ze sta komínů…“ Tu starou píseň zaslechli příslušníci Veřejné bezpečnosti (tak zněl úřední název policistů) a ihned zamířili do ulice poblíž zimního stadionu. Zastavili u dvou lehce se motajících postav. - „Občanské průkazy!“ zazněl přísný hlas staršího příslušníka.
 - „My je s sebou nemáme, abysme je neztratili,“ odpověděl jeden ze zadržených.
- „Jak se jmenujete?“ zvýšil hlas mladší příslušník, který také vylezl z auta.
- „Kašpárek!“ řekl slušně vyšší černovlasý mladý muž.
- „Kašpárek!“ řekl posměšně mladší důležitý policajt. „A vy?“, ukázal na menšího mladíka.
- „Šašek!“ zazněla slušná odpověď.
- „Tak vy si z nás budete dělat srandičky?“ stoupl si na špičky mladý důležitý.
- „Já se jmenuju opravdu Kašpárek! Čestný slovo!“ bránil se vyšší mladík.
- „A já se od narození jmenuju Šašek!“ tvrdil druhý mladík.
- Policista zbrunátněl, chystal se zakřičet, ale v té chvíli se ozval z auta signál vysílačky. Mladý důležitý přiskočil k autu a křičel do sluchátka:
- „Tady Bubák, tady Bubák, jak mě slyšíte?“
- „Vidíte“, říkal staršímu policajtovi Kašpárek, „ten váš kamarád se jmenuje Bubák a taky to není divný!“
- Mladý důležitý, který dotelefonoval, se vztekle otočil: „To bylo heslo, chápete? Já se jmenuju normálně. Jsem rotný Šoustek.
-
- Na stanici VB, kam policisté zavezli oba delikventy, se potvrdilo, že jména Kašpárek a Šašek jsou skutečně pravá. První hrál hezky na piáno blues a druhý byl kladenským hokejistou.
|
- Pískací klíče
-
- Několik měsíců po mém infarktu jsem začal jezdit s vnoučkem Pepíčkem do lesa. V rámci léčby. Vozil jsem jej v kočárku po lesních cestách kolem dokola. Denně několik kilometrů. Díval se z kočárku, cumlal dudlík a občas ho vyhodil na zem do sněhu. Vymýšlel jsem různé pitomosti, abych vnoučka pobavil. Měl jsem radost, když se smál. Můj syn Tomáš mi daroval k Vánocům přívěsek na klíče. Když jsem zapískal, ozvala se melodie.
- „Takhle už klíče neztratíš,“ vysvětloval mi syn.
Dal jsem přívěsek na svazek klíčů a vyjel jem s malinkým Pepíčkem na pravidelnou cestu do rozdělovského lesa. - Na malém rozcestí jsem ukázal vnoučkovi klíče, zachrastil jsem s nimi a vhodil je asi deset metrů daleko do lesa.
- „Teď dávej pozor, Pepíčku,“ vysvětloval jsem, jako by rok a půl starý kluk mohl rozumět. Zapískal jsem, a nic. Klíče se neozvaly. Zapískal jsem zase, a nic. Nezbývalo mi, než pokleknout a na čtyřech jsem popolézal v místech, kam přibližně dopadly klíče. Neustále jsem pískal znělku, na kterou se měly klíče ozvat. A pořád nic.
- „Pane, můžu se vás zeptat, co hledáte?“ otázal se přísný penzista.
- „Hledám klíče,“ vysvětloval jsem.
- „A proč při tom pískáte?“ zeptala se babka udiveně.
- „Aby se ozvaly!“ vysvětloval jsem na promočených kolenou.
- Oba starší lidé se na sebe významně podívali, mlčeli a dál mne pozorovali. Naštěstí jsem rozhrábl sníh a klíče jsem našel.
- „Mám je!“ Vnouček se smál a něco breptal.
Ten přívěsek, co měl pískat, měl pojistku, kterou jsem zapomněl vyndat. - Odjížděl jsem s kočárkem dále do zasněženého lesa. Když jsem míjel své dva pozorovatele, zaslechl jsem babku, jak přísně říká: „A takovýmu svěřeji dítě!“
- Vnouček vyhodil chrastítko. Vrátil jsem se a rychle chrastítko sebral. Penzisté zděšeně uskočili.
|
- Červíček
-
 - Zrovna, když jsem se vykoupal a navlékl si na tělo župan, zazvonil zvonek.
Vzal jsem sluchátko od domovního telefonu. - „Tady jsem já, Jarmila,“ ozval se hlas mé ženy, „zmáčkni tlačítko. Zapomněla jsem doma klíče.“
- Zmáčkl jsem tlačítko, zezdola od vchodu do paneláku se ozvalo zachrčení, bouchly dveře a vzápětí se ozval i hluk výtahu.
- „Udělám ženě nějakou legraci,“ vynořil se jeden z mých okamžitých nápadů.
Stál jsem za dveřmi a čekal. Třesknutí dveří, slyšel jsem, jak žena vychází z výtahu. Rychle jsem otevřel dveře dokořán, rozhalil župan a zařval jako úchyl: “Hé hé hé!“ - Nebyla to manželka ale listonoška. Lekla se a spadla po schodech o poschodí níže. Ležela na vysypaných velkých důchodech a vyjeveně na mne zírala. Rychle jsem se zahalil. Nechápal jsem, co se stalo. V té chvíli se objevila vedle klečící listonošky moje žena s taškami.
- „Proč jsi nejela výtahem?“ ptal jsem se zbytečně.
- „Protože jdu po schodech!“ řekla a nechápala, co se vlastně stalo. Držel jsem si župan.
A tenkrát mě urazila jedna věta a mrzí mne ještě dnes. Listonoška se na mě zespoda podívala a nevěřícně zakroutila hlavou: - „Takovej červíček a jak to ženskou vystraší!“
|
