Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (30)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (30) |
| Neokázalé pocity – Podivná hra – Hotel ARON – Vězni Zlatého telete – Na laně do Kladna – Hodný člověk Jedna moje známá, která umí vykládat z karet osudy, mi řekla: „Když máš pocity, vždy je za tím skutečná osoba! Ta může za tvůj pocit.“ Jsem přesvědčen, že máme ve svém okolí člověka, který nás nenávidí a škodí nám myšlenkami. Je to dílo závisti. Někdy je potlačena a se studem odháněna od vlastních dveří, ale někdy vyjde a zavře za sebou dveře. Je podlá a nízká. Utrousí slova zpochybnění, nevinnou větu, úsměšek nebo narážku. Vždy to činí s pocitem spravedlivého rozhořčení. Traviči studní byli, jsou a budou. Vše pod heslem: „Když ne já, tak on také ne!“ Nikdy se neschováme před tím, kdo se nám rozhodne ztrpčit život. Je snadné odsoudit, kárat, napomínat, kát se, ale poučit se neumíme. Svět se oblékl do moderní „kastle“ a společnost se snaží ukočírovat spřežení, které řídí opilý vozka. Není dne, abychom neslyšeli smutné zprávy, není dne, abychom neslyšeli o smrti, haváriích, pohromách. Není dne, abychom neslyšeli o penězích, o štěstí, o náhodě. Svírám v dlaních ten iluzorní pocit štěstí smíšený s obavami – dívám se na dětský svět. Jen děti se dokáží dívat bezelstně a upřímně. V srdci mne bodá, když slyším o nevyléčitelných chorobách, o tragédiích těch nejmenších a bezbranných. Za každý den, za každou chvilku, kdy je blaho v duši, za ždibec úsměvů a lásky, blahořečím Pánu Bohu, ač nevím, kdo ten pán je. Nevím, zdali mne ovlivňuje Starý či Nový zákon. Nevím, zda toužím nalézt spasení a krásný ráj nadzemský. Nevím, zda mne nebudou nudit andělské chóry. Jedině, kdyby byly podobny gospelům a blues. Koncem srpna 2002 jsem zasněně hleděl na chorvatské moře. Vítr Bora kýval loděmi a bárkami. Na chvíli zmizelo slunce a posléze se objevilo nad ostrovem Krk. Nechal jsem se zmámit tou starou hrou hledání podobenství. V potrhaných mráčcích jsem spatřil ženu podobnou víle. Pomalu kráčela ve svátečních šatech směrem k malebnému městečku na kopci Novi Vinodolski. Napsal jsem text pro Zuzanu Stirskou ze Semaforu. Věděl jsem, že text zhudební Jiří Kadeřábek. Bylo to mým přáním. Objednal jsem si – Molim, dva deci vino crno – a zapomněl jsem, že několik kilometrů ode mne je moje Jarmila a vnoučata. Vím o nich, a přesto jsem ponořen do vlastního světa, kde se skutečnost mísí s fantazií. Cesta ke štěstí  Jednou mě Pán Bůh zavolá Na pár slov pozdně večerních Anděl se z dálky zatoulá Až vyjdu v šatech svátečních Ten pozdní večer V půlnoc se promění Zbláznil se do mě Můj anděl, vážení Bláhově breptá Že lidskou duši má Že ho můj úsměv Neví čím dojímá Přijdeme pozdě Brána je zavřená Petr francovkou Maže si kolena Oba nás plísní Dělá, že netuší Že lidská láska Andělům nesluší Ráno nám Pán Bůh Pošle svou depeši Že kárat lidi Dávno ho netěší Že v lidech nehledá Hříchy a neštěstí Že láska jediná Cestou je ke štěstí (30. 8. 2002 - Chorvatská republika, Novi Vinodolski, bar u Jadranu) Přes slunečníky se dívám na roletu větrného moře, do dálek, kde ční skály, setkávají se blesky a hřmí bouře. Z plachetnice někdo šmíruje dalekohledem dvě mladé slečny, které se jako Evy koupají v dešti. Vzpomínám na Rijeku, na galerii u přístavu, kde jsem spatřil před mnoha lety výstavu Max Ernsta. Autobus brzdí nad propastí plnou vraků, mořský racek hledá večeři. A stále prší z uplakané oblohy. Šňůry mokrých poselství z andělských stavidel. Ryby plují k Dubrovníku. Před dvaceti osmi lety jsem v tomhle krásném prastarém městě popíjel Dalmatské červené. Na dubrovnickém kostele zpívaly zvony. Přestalo pršet. Slunce stále skrblí. Pošmourno v barvě šedivého raglánu, který nosil táta. Vnukovi Josefovi bude 9. 9. patnáct let. Kristýnka se blíží k milníku 13. Jsem nejstarší ze zájezdu. Profesionální turista Tour Mamut pana Josefa Fišera z Berouna. Krásné moře, dobří lidé. Bude mír v chorvatské krajině? Kristýnka se dívala do moře a náhle řekla: „Lidé jsou všude stejní, ale v hlavách mají každý něco jiného!“ „Moje máma a můj táta zemřeli ve válce. Před několika lety.“ říká mi číšník-konobar. Bude mír v této krajině? Na mostě vedoucím na ostrov Krk hlídají vojáci a kolem létají helikoptéry. Zadrželi teroristu s výbušninami. Nad Jadranem vysvitlo slunce. Obláčky se rozptýlily jako mlhavé dušičky. Také si nejsem jistý, jestli duše dostávají snídaně, obědy a večeře. Jestli spí, jestli se hádají a milují. Hrůza mne jímá, když pomyslím, že bych měl jako duše občanský průkaz a v ruce mobil. A hlavně – Jak se duše živí? Mají práci? Nebo jen tak bloudí vesmírem a vzpomínají na radost i žal, které prožily na Zemi? Také mne celý život hlodá, zda-li je Osud a jestli je lépe spoléhat se na Pána Boha a mít na paměti utrpení a odkaz Ježíše Krista. Nikoli, tohle není náboženská literatura. Znám z teologických otázek tak málo, že bych byl podvodníkem, kdybych tvrdil opak. Píši o svém rozpolcení, pochybách, zmatcích a mohu klidně říci, že jsem ještě neviděl člověka, který by mne z této peřeje se zdarem vyvedl. Znám moudré Židy a hloupé katolíky, znám moudré katolíky a hloupé Židy. Nesnáším plytké sočení a jakýkoli druh a odstín xenofobie. Kolikrát již jsem v životě slyšel: „Nech se ostříhat! Drž se zpátky! Nestav se na zadní! Chceš-li něco v životě dokázat, musíš se naučit chválit a mlčet tam, kde bys nechválil!“ V hotelu ARON na Žižkově, kam jsem náhodou vstoupil, jsem hledal trochu poklidu. Chtěl jsem být sám. U malého stolku jsem líně vzpomínal. Nedaleko, za rohem v Domažlické ulici, bydlí mé kamarádky Hana Vejvodová a Yvonne Přenosilová. Vždy, kdy jsem na ještě nepoznaném území, myslím na něco nebo někoho, kdo je nejblíže. Ať jsem byl na kterémkoli místě na světě, vždy jsem hledal nějakou spojitost – a pokaždé jsem ji našel. Je to možná dík fantazii nebo přeludům, které mi zůstaly v myšlenkách z tisíců přečtených cizích příběhů. Nevím. Ale hlavním důvodem je můj věčný strach z Neznáma. Strach z nepojmenovatelné samoty. Bojím se tísně. Hledám stále pouto vlídného slova a laskavého úsměvu. Ať jsem v nemocnici, v hospodě, v obchodě, na výstavě, kdekoli, jsem zpočátku plachý a ostýchavý. Neumím se zpočátku dobře vyjádřit a častokrát vzbuzuji i nelibost a podezření. Snad proto jsem byl na všemožných celnicích vybírán k prohlídkám. „Fousadlo,“ říkal mi Jirka Krampol, „ty vypadáš jako misionář z Armády spásy, a proto tě šacujou, jestli nevezeš s sebou půl kufru semtexu.“ Většinou nalézám pouto k rozhovoru a je zajímavé, že vždy potkávám zvláštní osoby. Je to vzájemná přitažlivost. V Aronu hrálo rádio. Přestal jsem popíjet kafíčko. Zpívala Yvonne: ...půjdem spolu do sklípku... Recepční zpozoroval můj zájem o píseň a poznamenal: „Paní Přenosilová bydlí nedaleko. Také už u nás byla.“ „Já ji znám,“ řekl jsem hrdě. „Já to vím, že ji znáte.“ usmál se recepční. Někdo tvrdí, že se všichni na tomhle světě známe, jen se nezdravíme. Je dobré nebýt sám, ale má to své úskalí. Otevřeš-li srdce, prozradíš-li svou náklonnost, odhalíš-li své soukromí, brzy přestaneš lidi zajímat. „Vědí už o tobě všechno, tak proč by s tebou ztráceli čas!“ Jarmila nemá ráda mou sdílnost. „Není dobře pouštět si lidi příliš k sobě! Ty mluvíš obyčejně, neděláš ze sebe žádného vyjímečného člověka a lidé řeknou – je hodnej a blbej!“ Někdy ale narazím na „perly“. Dostávám hezké dopisy od babiček a veteránů a mám čtenáře a posluchače i mezi mladými podivíny. Je to hezký pocit, když mi přijde dopis: „Milý a vážený Josefe, gratuluji ti k svátku a přeji ti dobré zdraví a dostatek tvůrčích sil. Přeju ti to i za ostatní mukly, které jsi poznal na Českém Šternberku. Zdař Bůh, Tvůj přítel Vašek Růžička.“ Z přemýšlení o politických vězních padesátých let mne vyrušil zvuk předoucího motoru. Před hotelem zastavilo luxusní auto a vstoupili dva Angličané. Nemohl jsem se mýlit v jejich národnosti. Vypadali trochu jako od pana Pickwicka. Usedli jako doma a popíjeli pivo. Muž s knírem se na mne otočil a zeptal se, jako bychom se znali od nepaměti: „Jste malíř, nebo básník...?“ Pan recepční se ujal rád úlohy překladatele. „Jsem veršotepec, píši básně, knihy, také zpívám vlastní písně!“ Jeden z Angličanů mi poručil velké pivo. Neměl jsem sílu mu sdělit, že pivu rozumím jako vůl algebře. Poprosil jsem recepčního, aby se zeptal, jestli jsou oba pánové obchodníci. Usmáli se a zakroutili hlavami. „Nemají žádné povolání,“ oznamoval mi recepční, „jsou to bratři a tatínek jim odkázal každému tučnou rentu. Nemusí pracovat až do smrti.“ Když jsem se zeptal, jestli se nenudí, zasmáli se a vysvětlovali, že život je ohromně důležitá práce. Měl jsem pocit, že jsem v divadle na nějaké notoricky známé hře. „Není váš způsob života zahálkou?“ Zarazili se a ten s knírem se ujal slova: „Proč? Náš táta peníze poctivě získal a předal nám je k užívání za to, že jsme mu v životě dělali radost. Táta říkal: užívejte si peněz, nikomu neubližujte a vychovejte své děti tak, aby si vás vážily.“ Neodolal jsem a trochu drze se zeptal: „A čeho si vaše děti budou vážit?“ Recepčního rozhovor bavil. Byli jsme jediní hosté v předpoledním foyer hotelu. Angličan bez kníru odpověděl se zřejmým podrážděním. Pověstný anglický klid ho opouštěl. „Dáme jim školy, vychování, dostatek a domov bez problémů. Až vyrostou, budou pracovat, aby mohli zase oni dát svým dětem renty.“ „A co když budou vnoučata chtít pracovat?“ Angličané mlčeli, ač jim pan recepční mou otázku přeložil. „To se nemůže stát,“ ozval se muž s knírem, „dle závěti by jim vzali renty.“ „A kdo by si nechal vzít takové peníze?“ zasmál se druhý Angličan. Nevím, co to do mne vjelo, ale měl jsem chuť vzdorovat. Připadalo mi to stále více jako činoherní kus z Londýna. „Já,“ řekl jsem rázně a zabořil jsem prst do vlastní hrudi. „Raději žít z huby do huby, než být vězněm zlatého telete.“ Recepční s námahou přeložil. Zaplatili, pokynuli rukou a bez úsměvu odcházeli. Ten s knírem něco zadrmolil při odchodu. „Co říkal?“ Recepční řekl pobaveně: „Každej blázen je básník, dokavaď nezbohatne!“ Poděkoval jsem za překladatelskou činnost panu recepčnímu a vyšel jsem do dubnového Žižkova. Helenka Růžičková mi nedaleko odtud v bytě paní kartářky Weinrichové přečetla v sedlině od kávy takové věci, že jsem v duchu uvěřil Angličanům. S tím bláznem měli pravdu. Jenže já nezbohatnu, a tak tím bláznem zaplať Pánbůh zůstanu. Všechno se ten den soustředilo na Žižkov. Myslel jsem u Kapslovny, kde jsem si dal jeden z nejlepších gulášů, na Jiřího Krampola. Kdepak se tady asi toulal jako malé děcko v námořnickém oblečku? Při třetím kardiologickém kafíčku v kavárně Tulipán jsem se rozhodl. Album mých písní a vyprávění natočených v Semaforu nazvu NEMÁM ČAS LHÁT. Uvažoval jsem o tom již dříve, ale teprve teď jsem se rozhodl pevně. Před lety mi říkala Markéta Zinnerová: „To je, Pepíčku, správný název pro tvou tvorbu.“ Leželo mi to v hlavě celé roky. Ten Žižkov tomu také napomohl. Helenka Růžičková našla v sedlině od kávy, že sice otlučen od života budu značně, ale právě moje upřímnost mi získá přátele. Chtěl bych tomu věřit. Jak poznat, kdo je přítel? A jsem já někomu přítelem? Bohumil Paleček, mistr zvuku ze Semaforu, bydlí nedaleko. Natočil má vystoupení v Semaforu. Pořád Žižkov! V roce 1993 jsem se setkal na slezině trampů v hotelu TICHÝ poprvé s Edou Vedralem z Chicaga. Tak začaly mé cesty za Velkou louži. S Bohumilem Palečkem jsme vybrali (na Žižkově) písně a vyprávění na demokazetu. Příští středu ji odnesu do nakladatelství ARECA Multimédia do Holešovic. Benzin mi došel u Lidic. Muž, který mne odtáhl na laně k benzinové pumpě v Buštěhradě, na mne křičel z okénka: „Pane Fousek, nic za to nechci. Vy jste mě taky svezl před deseti roky do Ledrpu nad Ohří a nic jste si nevzal.“ „Jste moc hodnej člověk,“ zakřičel jsem za ním. Několik měsíců jsem přemýšlel, kde je Ledrp nad Ohří. Hledal jsem tu vesničku i na mapě. Bojoval jsem s pamětí a mohu říci, že mne to už otravovalo. Praštil jsem naučným slovníkem. „Ledrp! Asi nějaká zapadlá vesnička! Kde ta díra vůbec je?“ Vyřešila to moje žena. „Pepiku, když to přečteš pozpátku, jedná se o úplně jinou díru než o zapadlou vesničku. V duchu jsem si přiznal, že to byl dobrý fór. Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jan Krůta |
 |
Helena Štáchová |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Lasica |